Lusy Adams: Odstíny života

Alexandrina Avitalová se za života nijak nelišila od vrstevníků. Když je v den svých devatenáctých narozenin chladnokrevně zavražděna, nikdo nemůže tušit, že smrt se stane začátkem její nové cesty.

Tři roky poté, co byla pohřbena a oplakána rodinou a přáteli, se probouzí znovu k „životu“. Je uvedena do světa magie a ďábelských stvoření. Alex musí zapomenout na svůj předchozí život, aby mohla zaujmout pozici neohrožené bojovnice se silami temnot. Podle dávného Proroctví je právě ona jedinou vyvolenou, Spasitelkou, která má rozhodnout odvěkou bitvu mezi dobrem a zlem… (anotace)

Bar U Kozího ocásku byl nezvykle prázdný. Většina klientely si nemohla dovolit vystrčit paty ze svých brlohů za bílého dne – ať už proto, že by se rozpadli na prach, nebo protože by jen příliš děsili nic netušící občany, kteří by následně začali klást příliš mnoho otázek. A o to jsme nestáli. Všichni – dobří i ti špatní – jsme věděli, že existence magie a všeho nadpřirozeného musí zůstat utajena.

To byla jediná věc, na které jsme se kdy dokázali shodnout. Sotva jsem vyskočila na jednu z barových židliček, přiskotačil ke mně Carl s tou svojí nakažlivě dobrou náladou a přátelským chováním. „Dneska sama, zlatíčko?“ vyzvídal, zatímco chystal moji objednávku.

„Zřejmě už napořád,“ ušklíbla jsem se melodramaticky.

Jenom se na mě smutně usmál a naskládal přede mě dlouhou řadu skleniček. Po tom, co jsem do sebe kopla pár panáků vodky, se život hned zdál snesitelnějším. Jako by zaplňovala to prázdné místo, které ve mně zůstalo, když ze mě vyrvali všechny naděje a sny.

„Zapíjíte žal?“ ozvalo se mi za zády. Ten sametový hlas jsem poznala, aniž bych se potřebovala otočit. Posadil se vedle mě a upíral na mě světlounce modré oči a dožadoval se odpovědi.

„Přijde na to,“ pokrčila jsem neurčitě rameny. „Pomáhá to?“

Znalecky se na mě usmál a to drobné gesto ještě znásobilo jeho krásu.

Už předtím byl víc než pohledný, teď už se vymykal všem měřítkům.
„To záleží, kdo vám dělá společnost.“

Uhnula jsem pohledem a zadívala se na dno poslední prázdné skleničky. S těma pronikavýma očima, temnými vlasy a koženou bundou si rovnou mohl na čelo připlácnout cedulku Zlobivý hoch, držte se dál. Což by mu jenom zaručilo, že by se o něj strhla krvavá rvačka. Nic nepřitahuje holky víc jako hajzlové, co je jen využijí, zmačkají jejich city a zahodí je jak použitý kapesník. Děkuji, neprosím.

„Další runda je na mě, Carle,“ houkl na našeho démonského barmana, který mi zrovna doplňoval zásobu lihovin.

„Svoje drinky si platím sama,“ konstatovala jsem suše, ale nekompromisně.

„Soběstačná, to se mi líbí,“ uculil se na mě. Být jiná doba, rozteču se blahem jako každá normální ženská. Jenže momentálně jsem byla příliš zaneprázdněná sebelítostí, než abych si ho ještě mohla všímat. „Ale svět se nepřestane točit, když jednou za čas necháte svoje pravidla plavat.“

„A proč bych to měla dělat zrovna s vámi?“ zajímala jsem se.

„A proč ne?“ mrkl na mě.

Musela jsem se zasmát. „Já na mezidruhové randění moc nejsem, to tedy lituju. Když se po mně pak někdo sápe, nikdy nevím, jestli mě chce, nebo má jenom hlad.“

Chytil se za hruď a zatvářil se ublíženě. „To bolelo. Když už tedy nechcete přijmout moje pozvání, zasloužím si alespoň znát vaše jméno. Koneckonců, právě jste mi zlomila srdce.“

Dlouho jsem odhodlaně mlčela, ale pod nátlakem jeho pohledu nakonec povolila. „Alex.“

„To je zkrácenina pro Alexandra?“

„Alexandrina,“ opravila jsem ho.

Usmál se, jako by mi ušel nějaký vtip. Než jsem se ho stihla zeptat na důvod, sdělil mi ho sám. „To je původem řecké jméno, znamená to ochránce lidí.“

Vydalo: Nakladatelství XYZ; 2011