Andrzej Pilipiuk: Princezna

Druhý díl trilogie o třech zvláštních dívkách žijících spolu v Krakově nás blíže seznámí s princeznou Monikou Stěpankovic, přes tisíc let starou upírkou, a jejími přítelkyněmi čtyřsetletou alchymistkou Stanislavou Krušewskou a agentkou Kateřinou Krušewskou.

Princezna Monika studuje na soukromém lyceu pro dívky, kde Stanislava učí tělocvik a francouzštinu a Kateřina informatiku. V prvním díle Sestřenky hledala Stanislava s pomocí Kateřiny mistra Michala, protože potřebovala, aby jí připravil další várku kamene mudrců, což se neobešlo bez komplikací a nástrah od jiných žáků.

V tomto díle mají alchymisté Stanislava a mistr Sedzivoj – učitel biologie – problém s Bratrstvem druhé cesty, kteří se je snaží připravit o tajemství výroby kamene mudrců a elixíru života a také, jak už to bývá mezi přívrženci dvou odlišných názorových proudů, o život. Bratrstvo druhé cesty sice umí vytvořit zlato z olova jinou metodou než je alchymie, ale cena je příliš vysoká.

Lovci upírů jsou schopni vycítit upíra na sto honů, proto se není čemu divit, že se v Krakově sešli hned dva, kteří se snaží vypátrat princeznu Moniku a zbavit svět její přítomnosti. Jako červená nitka se příběhem vine policejní vyšetřování vraždy Dimitrije.

Stejně jako v předchozím díle i tady sledujeme několik dějových linií, které spolu nejdřív zdánlivě nesouvisí a postupně se splétají dohromady do větších celků, ale i tentokrát jsou některé z nich jen slepé uličky, které končí stejně nenápadně, jako začaly. Někdy je příběh až moc zamotaný, a když se objeví nějaká postava jen ve dvou odstavcích v celé knize, působí to skoro až rušivě. Zvlášť když nám autor ani neřekne, s kým máme co do činění, a dozvídáme se to až z dalšího kontextu.

Velký prostor dostane škola, seznámíme se s různými druhy učitelů i různými způsoby učení, jednak skrze učitele Káťu, Stáňu a mistra Sedzivoje a jednak skrze postřehy Moniky jako žačky. Což jsou ty poklidnější pasáže knihy, které střídá napínavá honba za poklady a útěky před zloduchy. Nezůstaneme ochuzeni ani o nějaký ten souboj. Největší poklad je vědění a dostane se nám i několik poučení:

„Dnešní hodinu se zamyslíme nad tím, proč se učíme dějepis. Má někdo nějaký nápad?“
Pohlédla jedna na druhou jako telátka.
„Vy?“ ukázal alchymista na Zuzku.
„Dějepis se učíme proto, že je v programu výuky,“ vykoktala. „Vlastně se říká historie vitaete…“

Historie jde ruku v ruce se současností, a to jak způsobem myšlení postav z různých časů, tak i v podobě nástrojů a zbraní. Káťa pracuje na svém skvělém moderním počítači a vedle ní Stáňa vaří čaj v samovaru. Náhled do historie je občas natolik sugestivní, že má člověk chuť vyměnit brýle za lorňon.

Příběh hladce plyne, je napínavý v těch správných místech, rozvleklý když je potřeba a doplněný špetkou laskavého humoru. Kniha je méně akční, než jsme u podobných příběhů zvyklí, ale na zajímavosti jí to neubírá, a pokud po ní šáhnete, nebudete litovat.

Vydal: Laser-books; 2011