Richelle Mead: Poslední oběť
Vražda. Láska. Zrada. A také poslední oběť, kterou je třeba přinést. Rose čelí obvinění z vraždy. Lissa chce uplatnit svůj nárok na královský trůn. Ne, teď už mezi nimi nebude nic takové jako dřív …
Šestý díl Vampýrské akademie vyjde v nakladatelství Domino 11. dubna.
Nemám ráda klece.
Dokonce ani do zoo nechodím ráda. Když jsem byla v zoo poprvé, málem jsem z toho dostala záchvat klaustrofobie, když jsem tam viděla ta ubohá zvířata. Nedovedla jsem si představit, že nějaký tvor takhle žije. Někdy jsem měla špatný pocit dokonce i ze zločinců odsouzených k životu za mřížemi. A rozhodně jsem nečekala, že bych i já svůj život prožila ve vězení.
Jenže život mi připravil spoustu věcí, které jsem nikdy nečekala. A teď jsem tady zavřená.
„Hej!“ zařvala jsem a sevřela ocelové mříže, které mě oddělovaly od světa. „Jak dlouho tady budu? Kdy budu mít soud? Nemůžete mě v tomhle žaláři držet věčně!“
Dobře, nebyl to přímo žalář, nebyla tu tma ani žádné řetězy zařezávající se do kůže. Byla jsem v malé cele s holými stěnami, holou podlahou a… vším holým. Vše tu bylo bez poskvrnky. Sterilní. Chladné. To ovšem bylo mnohem víc skličující než nějaký plesnivý žalář. Mříže mě studily do dlaní, byly tvrdé a nepoddajné. Světlo zářivek dodávalo kovu lesk, který mi dráždil oči. Viděla jsem rameno muže stojícího strnule u vchodu do mé cely a věděla jsem, že tam, kam nedohlédnu, stojí nejspíš ještě aspoň čtyři další strážci. Taky jsem věděla, že mi žádný z nich neodpoví, ale to mě samozřejmě neodradilo od toho, abych na ně poslední dva dny neustále neřvala svoje otázky.
Když nastalo obvyklé ticho, povzdechla jsem si a zalezla zase na svou postel v rohu. Stejně jako všechno ostatní v mém novém domově i postel byla bez barvy a nevýrazná. Jo. Opravdu jsem začínala toužit po opravdickém žaláři. Kdybych tu měla krysy a pavučiny, aspoň bych se měla na co dívat.
Zadívala jsem se do stropu a okamžitě mě popadl ten podivný pocit, který se mě tu vždycky zmocňoval, a sice, že se na mě řítí strop i stěny. Jako bych nemohla dýchat. Jako by se strop i stěny přibližovaly a prostor byl čím dál menší a nezbýval v něm žádný vzduch…
Rychle jsem se posadila a zalapala po dechu. Nečuč na stěny a na strop, Rose, okřikla jsem se v duchu. Namísto toho jsem se zadívala na svoje spojené ruce a snažila se přijít na to, jak jsem se do téhle šlamastyky vůbec dostala.
Odpověď byla zřejmá. Někdo na mě hodil zločin, který jsem nespáchala. A nebyl to žádný bezvýznamný poklesek. Byla to vražda. Měli tu drzost obvinit mě z toho nejhoršího zločinu, jaký může Moroj nebo dhampýr spáchat. Nemohla bych ale říct, že jsem nikdy nikoho nezabila. Zabila. Taky jsem porušila pravidla a dokonce i zákon. Chladnokrevná vražda ovšem do mého repertoáru nepatřila. A rozhodně ne vražda královny.
Je pravda, že královna Taťána nebyla žádná moje kamarádka. Byla to chladná a vypočítavá vládkyně Morojů – rasy živých vampýrů, kteří ovládají magii a své oběti kvůli krvi nezabíjejí. S Taťánou jsme měly dost problematický vztah a to z mnoha důvodů. Jedním z nich bylo i to, že chodím s jejím prasynovcem Adrianem. Dalším důvodem byl můj nesouhlas s její politikou a názorem, jak bojovat se Strigoji – zlými nemrtvými vampýry, kteří nás napadají. Taťána mě vytáčela neustále, ale nikdy jsem nechtěla, aby umřela. Někdo jiný to ale zjevně chtěl a nastražil stopy, které vedly přímo ke mně. Nejhorší ze všeho byly moje otisky prstů na stříbrném kůlu, jímž byla Taťána zavražděna. Samozřejmě, byl to můj kůl, tudíž na něm moje otisky pochopitelně byly. Zdálo se, že to nikomu nepřipadá významné.
Znovu jsem povzdechla a vytáhla z kapsy zmuchlaný papír. Moje jediné čtení. Stiskla jsem ho v ruce a neměla potřebu si to znovu číst. Ta slova už jsem stejně znala nazpaměť. Obsah toho dopisu mě přiváděl k úvahám, co všechno vlastně o Taťáně vím. A taky ve mně vyvolával řadu otázek.
Frustrovaná z toho strašného prostředí jsem se raději přenesla někam jinam – za svou nejlepší kamarádkou Lissou. Lissa je Morojka, se kterou mám psychické pouto, díky němuž jí můžu vklouznout do hlavy a dívat se na svět jejíma očima. Všichni Morojové ovládají některý druh živlové magie. Lissiným elementem je éter, který se váže k psychickým a léčitelským schopnostem. Mezi Moroji, kteří většinou ovládají fyzičtější živly, je to vcelku vzácné. Sotva ty její neuvěřitelné schopnosti chápeme. Před pár lety použila éter, aby mě přivedla zpátky ze světa mrtvých, což zformovalo naše pouto.
Když jsem se ocitla v její mysli, osvobodilo mě to z mého vězení, ale můj problém to samozřejmě nevyřešilo. Lissa tvrdě pracovala na tom, aby prokázala mou nevinu, přestože u výslechu se objevilo mnoho důkazů svědčících proti mně. Můj kůl jakožto vražedná zbraň byl jenom začátek. Moji protivníci urychleně všem připomněli, že jsem s královnou neměla právě přátelské vztahy, a také našli svědky, kteří vypověděli, kde jsem byla v době vraždy. Po výpovědi jsem neměla žádné alibi. Rada rozhodla, že má dostatek důkazů, aby mě poslali k soudu, kde zazní konečný verdikt.
Lissa se zoufale snažila získat pozornost všech a přesvědčit je, že to na mě někdo nastražil. Ale měla problém najít vůbec někoho, kdo by byl ochoten ji vyslechnout, protože všichni u morojského královského dvora byli teď zaneprázdněni přípravami na Taťánin pohřeb. Smrt panovníka je veliká událost. Morojové a dhampýři – napůl vampýři jako já – se sem na pohřeb sjížděli z celého světa. Jídlo, květiny, výzdoba, dokonce i muzikanti… Všechno s plnou parádou. Kdyby se Taťána vdávala, nejspíš by to nebyla taková sláva jako její pohřeb. V tom shonu se o mě nikdo nestaral. Všem stačilo jen to, že jsem zavřená a už nemůžu nikoho zabít. Taťánina vražda byla objasněna. Spravedlnosti bylo učiněno za dost. Případ uzavřen.