P. C. a Kristin Castová: Pokoušená

Již šestý díl upírské série Škola noci vydává nakladatelství Knižní klub.
Zoey Redbirdové a jejím přátelům se podařilo vyhnat z Tulsy nesmrtelného anděla Kalonu i zlou velekněžku Neferet a mohou se tak vrátit do Školy noci, po které se jim všem už stýská.

1)
Zoey

Noční nebe nad Tulsou ozařoval kouzelný měsíční srpek. Led, který pokrýval celé město i klášter benediktinek, kde jsme si to před chvílí rozdali s nesmrtelným padlým andělem a zrádnou velekněžkou, se v jeho svitu třpytil a mně připadalo, že všechno kolem požehnala svým dotykem naše bohyně. Zadívala jsem se na kruh před Mariánskou jeskyní, mocným místem, na němž se právě spojila živoucí vtělení Ducha, Krve, Země, Lidskosti a Noci a porazila nenávist a temnotu. Vyřezávaná soška Panny Marie, obklopená kamennými růžemi a bezpečně spočívající na římse vysoko ve skále, vypadala jako stříbrně planoucí pochodeň. Můj pohled na ní dlouze utkvěl. Její tvář měla poklidný výraz a zledovatělé líce se jí leskly, jako by tiše plakala radostí.

Pak jsem zvedla oči k nebi a vyslala k nádhernému srpku symbolizujícímu moji bohyni Nyx němou modlitbu. Díky. Jsme naživu a Kalona s Neferet jsou pryč.

„Děkuju,“ zašeptala jsem měsíci.

Naslouchej vnitřnímu hlasu…

Ta slova mě něžně, jemňoučce pohladila, jako když se listí zachvěje v letním vánku. Dotkla se mého vědomí tak letmo, že je bdělá část mojí mysli sotva zaznamenala, ale Nyktin šeptaný povel se mi otiskl přímo do duše.

Bezděky jsem vnímala, že se kolem mě hemží spousta lidí (teda vlastně jeptišek, mlá at a taky dospělých upírů). Slyšela jsem, jak ve tmě jeden přes druhého pokřikují, povídají si, pláčou nebo se dokonce smějou, ale připadalo mi to hrozně vzdálené. V tu chvíli pro mě byl skutečný jen měsíc nade mnou a čerstvě zahojená rána, která se mi táhla přes hru od jednoho ramene ke druhému. Jen jsem v duchu vyslovila svoji modlitbu, jizva začala pálit, ale nebolelo to. Ne doopravdy. Bylo to mně dobře známé horké šimrání, podle kterého jsem hned poznala, že si mě Nyx znovu označila. Věděla jsem, že až se podívám do výstřihu svého trička, bude tu dlouhou hnusnou jizvu lemovat nové tetování, exotická krajka safírové barvy – známka toho, že
pořád kráčím cestou svojí bohyně.

„Eriku, Heathe, najděte Stevie Rae, Johnnyho B a Dallase. Pak společně obejděte klášter a ujistěte se, že všichni krakouni odletěli za Kalonou a Neferet!“ rozkázal řízně Darius a vytrhl mě z hřejivého, útulného modlitebního úniku. Jakmile jsem se vzpamatovala, moje smysly se ocitly pod náporem hluku a chaosu, jako když si pustíte iPod a máte ho daleko víc nahlas, než jste čekali.

„Ale Heath je člověk! Krakoun ho může i zabít!“ Ta slova mi vylítla z pusy dřív, než jsem je stačila zarazit, což jasně dokazovalo, že civění na měsíc není jediná pitomost, ke které mám sklony.

Heath se samozřejmě nafoukl jako žába, která právě dostala afku od kočky.

„Zo, já nejsem žádná blbá bačkora!“

Erik se vytáhl v celé svojí výšce, zatvářil se ohromně dospěle a upírsky nebezpečně, sarkasticky zafrkal a řekl: „Ne, ty jsi jenom blbej člověk. Vlastně počkej, to znamená,
že jsi bačkora!“

„Tak my porazíme padouchy, a neuplyne ani pět minut a Erik s Heathem už na sebe dělají ramena. To se dalo čekat,“ poznamenala se svým patentovaným jízlivým úšklebkem Afrodita a přistoupila k Dariovi. Jakmile se na našeho Erebova syna zadívala, její výraz se úplně proměnil. „Nazdar, frajere, nestalo se ti nic?“

„O mě si nemusíš dělat starosti,“ odpověděl Darius. Jejich oči se setkaly a proběhla mezi nimi doslova telegrafická výměna feromonů, ale místo aby k ní bojovník přistoupil a začal ji patřičně nechutně ocucávat, obrátil se zpátky ke Starkovi.

Afrodita k němu taky sjela pohledem. „No teda fuj. Máš úplně přismahnutý předek.“

James Stark stál mezi Dariem a Erikem. I když stál není zrovna moc přesný výraz. Spíš se klátil a vypadal hodně mizerně.

Erik na Afroditinu poznámku nijak nezareagoval, místo toho prohlásil: „Darie, radši bys měl Starka odvést dovnitř. Já se Stevie Rae zorganizuju průzkum okolí a postarám se, aby tady všechno klapalo.“ Na jeho slovech nebylo nic špatného, ale mluvil tónem člověka, který se považuje za hlavního velitele. Když nabubřele dodal: „Dokonce nechám Heatha, aby nám pomohl,“ vyznělo to fakticky pompézně a pitomě.

„Tak ty mě necháš, abych vám pomohl?“ odsekl Heath. „Takhle mluv se svojí mámou, ne se mnou.“

„Hele, se kterým z těchhle dvou že chodíš?“ zeptal se mě Stark. Přestože mu evidentně nezbývalo moc sil, věnoval mi významný pohled. Mluvil ochraptěle a jeho hlas zněl hrozně slabě, ale oči mu pobaveně jiskřily.

„Se mnou!“ vyhrkli současně Heath s Erikem.

„Prokristapána, Zoey, vždy jsou to úplní kreténi!“ zaprskala Afrodita.

Stark se přidušeně rozchechtal, pak se rozkašlal a nakonec bolestně zalapal po dechu. Panenky mu zajely pod víčka a složil se jako domeček z karet.

Darius ho s rychlostí, kterou mají Erebovi synové vrozenou, zachytil dřív, než stačil dopadnout na zem. „Musím ho odnést dovnitř,“ řekl.

Zmocnil se mě pocit, že mi snad praskne hlava. Stark bezvládně visel v bojovníkově náruči a vypadal, jako když je na pokraji smrti. „Já – já ani nevím, kde je tady ošetřovna,“ vykoktala jsem.

„Není problém, odchytím tučňáčici a řeknu jí, a nás tam dovede,“ pronesla Afrodita. „Hej, vy tam, jeptiško!“ zahulákala na nejbližší černobíle oděnou řádovou sestru. Když se totiž bitevní vřava proměnila v pobitevní zmatek, z kláštera se vyhrnul i zbytek jeptišek.

Darius za sestrou rychle vyrazil a Afrodita šla za ním. Bojovník se na mě ohlédl. „Ty s námi nepůjdeš, Zoey?“

„Přijdu, jakmile to půjde.“ Než jsem ale stačila začít řešit situaci s Erikem a Heathem, zachránil mě důvěrně známý hlas s venkovským přízvukem.

„Běž s Dariem a Afroditou, Zoey. Já si vezmu na starost blbýho a blbějšího a zkontroluju, jestli tady kolem nezbyly nějaký potvory.“

„Stevie Rae, ty jsi nejlepší ze všech nej kámošek.“ Obrátila jsem se k ní a rychle ji objala. Bylo hrozně fajn cítit, že je tady se mnou a je zas úplně normální. Připadala mi dokonce tak moc jako dřív, že ve mně trochu hrklo, když mě pustila, couvla, široce se na mě usmála a já spatřila karmínově rudé tetování, které se jí táhlo po obou stranách obličeje od vybarveného srpku na čele. Připadalo mi, že ho vidím prvně v životě. Projel mnou záchvěv nejistoty.

Zjevně nepochopila, proč se tvářím tak zaraženě, protože řekla: „O tyhle dva truhlíky se nestarej. Už si začínám zvykat, že je pořád musím od sebe tahat.“ Já tam ale pořád jen stála a civěla na ni. Její zářivý úsměv povadl. „Tvoje babička je v pořádku, to přece víš, ne? Kramisha ji odvezla dovnitř hned potom, co jsme zahnaly Kalonu, a sestra Marie Anděla mi zrovna před chvílí říkala, že se na ni jde podívat.“

„Jo, všimla jsem si, jak jí Kramisha pomáhá zpátky na vozíček. Já jen že…“ Nechala jsem větu viset ve vzduchu. Já jen že co? Jak jsem měla slovy vyjádřit ten mučivý pocit, že s mojí nejlepší kámoškou a jejími par áky není všechno úplně v pořádku? A jak jsem to té kámošce měla říct přímo do očí?

„Jsi unavená a máš strašnou spoustu starostí,“ doplnila Stevie Rae tiše.

Neprokmitl jí náhodou v očích záblesk porozumění? Nebo to snad bylo něco jiného, temnějšího?

„Já vím, jak ti je, Zoey. Tady venku se o všecko postarám. Ty běž za Starkem a zjisti, jak na tom je.“ Znovu mě objala a pak mě postrčila směrem k budově kláštera.

„Fajn. Díky,“ odvětila jsem neobratně a vyrazila vpřed. Těch dvou pitomců, co na mě nechápavě koukali, jsem si už dál nevšímala.

Stevie Rae za mnou ještě křikla: „Řekni Dariovi nebo někomu, a hlídá čas. Asi tak za hodinu vyjde slunce a víš, že já a vůbec všichni červení nesmíme na denní světlo.“

„Jasně, neboj. Budu na to myslet,“ řekla jsem.

Problém byl, že mi připadalo pořád těžší nemyslet na to, že Stevie Rae už není taková jako dřív.

2)
Stevie Rae

„Hele, vy dva, te mě poslouchejte, protože víckrát vám to opakovat nebudu. Chovejte se slušně.“ Stevie Rae se postavila mezi Erika a Heatha, založila si ruce v bok a přísně se na ně zadívala. Pak, aniž z nich spustila pohled, zahulákala: „Dallasi!“

Kluk k ní okamžitě přiběhl. „Co potřebuješ, Stevie Rae?“

„Sežeň Johnnyho B. Řekni mu, a společně s Heathem prohledá prostor před klášterem u Lewisovy, jestli tam nezůstal nějaký krakoun. Ty s Erikem si vezmete na starost jižní stranu. Já zkontroluju tu řadu stromů podél Jednadvacáté.“

„Úplně sama?“ namítl Erik.

„Jo, úplně sama,“ odsekla Stevie Rae. „Nezapomínej, že by mi stačilo dupnout a zatřásla by se ti země pod nohama. Taky bych tě dokázala popadnout a praštit s tebou, až by ses posadil na ten svůj trapně žárlivý zadek. To znamená, že procházku mezi stromy určitě zvládnu.“

Dallas, který pořád stál vedle ní, se zachechtal. „A já bych řekl, že na červenou upírku s nadáním pro zemi nějaký modrý herec prostě nemá.“

Heath zachrochtal smíchy a Erik se samozřejmě zase hned napružil.

„Ne!“ štěkla Stevie Rae, než se do sebe stačili pustit. „Jestli se spolu nedokážete normálně domluvit, lidi, tak držte zobáky.“

V tu chvíli přiklusal Johnny B. „Chtělas mi něco, Stevie Rae?“ zeptal se. „Potkal jsem Daria, nesl dovnitř toho kluka, co střílí z luku. Povídal, že mám jít za tebou.“

„Jo,“ řekla s úlevou. „Chci, abyste s Heathem prohledali prostor před klášterem u Lewisovy. Přesvědčte se, že tam nezůstal žádný krakoun.“

„Jdu na to!“ prohlásil Johnny B a dal Heathovi kamarádskou ránu pěstí do ramene. „Tak ukaž, co umíš, fotbalisto.“

„Hlavně se pořádně koukejte na stromy a bacha na divné stíny,“ řekla Stevie Rae a otráveně zavrtěla hlavou, protože Heath uskočil, zaboxoval a také Johnnyho B v legraci párkrát trefil.

„Jasně,“ ozval se Dallas a spolu se zamlklým Erikem vykročil pryč.

„Zbytečně to neprotahujte,“ zavolala za oběma dvojicemi Stevie Rae. „Brzo vyjde slunce. Za půl hodiny se všichni sejdeme před Mariánskou jeskyní. Když na něco narazíte, zakřičte a my ostatní hned přiběhneme.“

Dívala se za kluky, aby se ujistila, že opravdu jdou tam, kam je poslala, pak se otočila a s povzdechem se vydala pátrat do svého úseku. Kristova noho, tohle je vážně otrava! Stevie Rae měla Zoey ráda jako sůl, ale když musela dělat pořádek mezi jejími kluky, připadala si jak žába vcucnutá tornádem. Dřív si myslela, že Erik je nejnádhernější kluk na světě. Te s ním ale strávila pár dní v kuse a došla k názoru, že je to otravný pitomec s chorobně přerostlým egem. Heath byl drahoušek, ale jenom člověk, takže si Zoey o něj právem dělala starosti. Zabít člověka je mnohem jednodušší než dospělého upíra nebo mládě. Ohlédla se, jestli ještě Heatha s Johnnym B neuvidí, ale ledová tma a stromy už všechno zakryly, a tak nezahlédla vůbec nikoho.

Ne že by jí vadilo, že je pro změnu chvíli sama. Johnny B dá na Heatha pozor a ona byla popravdě ráda, že se jeho a Erika aspoň na krátký čas zbaví. Když se na ty dva dívala, byla vážně vděčná za Dallase. S ním bylo všechno jednoduché a bez problémů. Svým způsobem spolu chodili a rozhodně mezi nimi přeskočila jiskra, ale nepřekáželi si. Dallas věděl, že Stevie Rae toho má hodně, tak ji nechával, a si řeší svoje věci sama. A když měla zrovna volno, byli spolu. Klídek, všechno v pohodě a levou zadní! To byl prostě Dallas.

Červenka by se ode mě mohla lecčemus přiučit, pokud jde o kluky, pomyslela si Stevie Rae, když se proplétala mezi starými stromy, které rostly okolo Mariánské jeskyně a oddělovaly pozemek kláštera od rušné Jednadvacáté ulice.

No, jedna věc byla jistá – počasí bylo tuhle noc vážně příšerné. Stevie Rae ušla sotva deset kroků a už měla krátké blonďaté kudrny nasáklé vlhkostí. Voda jí dokonce stékala i z nosu! Hřbetem ruky si otřela obličej od studené, mokré směsi deště a ledu. Všechno bylo podivně tmavé a tiché. To, že na Jednadvacáté nesvítila jediná pouliční lampa, působilo strašidelně. Ulicí neprojížděla žádná auta, dokonce ani policejní hlídky. Stevie Rae se cestou ze svahu několikrát smekla a zapotácela, až konečně ucítila pod nohama povrch vozovky. Neztratila orientaci jen díky tomu, že jako červená upírka viděla bezvadně ve tmě. Vypadalo to, jako by Kalona vzal s sebou všechny zvuky a světla, když utekl.

Nervózně si odhrnula z tváře mokré prameny vlasů a pokusila se dát trochu dohromady. „Plašíš se jako slepice, a přitom dobře víš, jak jsou pitomé!“ okřikla se hlasitě a vyděsila se ještě dvakrát víc než předtím, protože led a tma její slova bizarně zesílily.

Proč je propánakrále tak na nervy? „To bude možná tím, že svojí nejlepší kámošce neříkáš všecko,“ zamumlala si pro sebe, ale hned zavřela pusu. V mrazivé černočerné noci se její hlas moc rozléhal.

Ale ona o těch dalších věcech Zoey řekne. Fakticky! Zatím na to zkrátka nebyl čas. A Červenka má dost problémů i bez toho. A… a… no, ono se o tom špatně mluví, i se Zoey.

Stevie Rae kopla do ulomené větve pokryté námrazou. Věděla, že to, jak je to těžké, nehraje roli. Jednou o tom se Zoey promluví. To se nedá nic dělat. Ale jindy. Někdy za hodně dlouho.

Teď se musí soustředit na důležitější věci.

Přimhouřila oči a zaštítila si je dlaní, aby ji do nich neštípal ledový déš . Pak vzhlédla do korun stromů. Byla sice tma a pršelo, ale ona viděla skvěle. Když nad sebou nespatřila žádné velké tmavé siluety, ulevilo se jí. Líp se jí šlo po kraji silnice, a tak se vydala po Jednadvacáté. Vzdalovala se od kláštera a ani na chvíli nespouštěla oči ze stromů nad sebou.

Už byla skoro u plotu, který odděloval pozemek řádu od sousedního luxusního obytného komplexu, když ucítila ten pach.

Krev.

Ale tak nějak zkažená.

Zastavila se a zavětřila skoro jako šelma. Vzduch byl prosycený vlhkým zatuchlým pachem ledem pokryté hlíny, výraznou skořicovou vůní zimních stromů a typickým zápachem asfaltu, na kterém stála. Těmhle vjemům ale nevěnovala pozornost a soustředila se na krev. Nebyla lidská ani mláděcí, a proto nepřipomínala ani sluneční svit a jaro, ani med a čokoládu, ani lásku a život a vůbec nic z toho, o čem Stevie Rae kdy snila. Ne, pach téhle krve byl moc temný. Moc hustý. Bylo v ní hodně něčeho, co nebylo lidské. Pořád to ale byla krev a ona cítila její vábení, i když v hloubi duše věděla, že to není správné.

Takhle mohlo páchnout jen něco nepřirozeného, něco z jiného světa. Stevie Rae šla podle čichu, až narazila na první rudé cákance. V hlubokém šeru před úsvitem i navzdory jejímu neobyčejně dobrému zraku působily na namrzlé silnici i na trávě u krajnice jen jako mokré fleky. Ona však věděla, že je to krev. Spousta krve.

Nikde ale neleželo žádné tělo, ani zvířecí, ani lidské.

Místo toho se po silné vrstvě náledí táhla temná vlhká stopa, která pokračovala do nejhustší části hájku za klášterem.

O slovo se okamžitě přihlásily lovecké instinkty a Stevie Rae se vydala po stopě. Skoro nedýchala, téměř ji nebylo slyšet.

Našla to pod jedním z největších stromů, schoulené pod velkou, čerstvě ulomenou větví, jako by se to pod ní chtělo schovat a v klidu umřít.

Stevie Rae se otřásla děsem. Narazila na krakouna.

Byl obrovský. Takhle zblízka jí připadal větší, než když předtím nějakého zahlédla z dálky. Ležel na boku, obličej obrácený k zemi, takže na něj skoro vůbec neviděla. Veliké křídlo, jehož kontury zřetelně rozeznávala, bylo poškozené, zřejmě zlomené, a lidská paže pod ním ohnutá v nepřirozeném úhlu a celá od krve. Měl i lidské nohy, skrčené, jako by ho smrt zastihla v embryonální poloze. Stevie Rae si vybavila, že když Zoey a její parta hnali koně tryskem ke klášteru, jako by je honilo sto čertů, Darius vystřelil z pistole. Tohohle krakouna evidentně trefil.

„Sakryš,“ zamumlala si pro sebe. „To musel spadnout z parádní výšky.“

Přiložila si dlaně k ústům a chtěla zakřičet na Dallase a ostatní kluky, aby jí pomohli mrtvolu odtáhnout, když vtom se krakoun pohnul a otevřel oči.