Eden Maguire: Krásní mrtví – Jonas

Ukázky z knih / 7.3.2011 /

Románová série Krásní mrtví od britské autorky Eden Maguire je napínavým příběhem s příměsí hororu a romantiky, který ukazuje, co dokáže zármutek provést s lidmi a čeho všeho jsou pod jeho vlivem schopni.

1
První věc, kterou jsem uslyšela, bylo bouchání dveří ve větru. Vyděsilo mě to, protože jsem netušila, že tam mezi stromy nějaký dům vůbec je, tak daleko od města.

Zklidni se, srdce, říkala jsem si. Darino, děvče, vzpamatuj se! Ale tenkrát by mě vyděsil i padající list. Bylo to dva dny po Phoenixově smrti.

Ty dveře bouchaly, mně bušilo srdce a něco jsem hledala nahoře na tom kopci. Co, to jsem nevěděla. Vystoupala jsem vzhůru a podívala se dolů přes hřeben. Byl tam – starý dřevěný polorozpadlý dům s verandou, velká stará stodola a taková ta kulatá cisterna na vodu na pilotech, celá rezavá a otlučená. Podobně vypadal náklaďák zaparkovaný před tím opuštěným domem, odpadávaly mu blatníky a měl propadlý střešní komín. Veranda byla kolem dokola zarostlá po kolena vysokou žlutou trávou.

Bouchaly dveře od stodoly. Otvíraly se a zavíraly, otvíraly se a zavíraly pokaždé, když se do nich opřel vítr.

Většina lidí by se nejspíš otočila a uháněla pryč.

Já ne. Jak už jsem říkala, byla jsem v koncích a hledala jsem odpovědi na důležité otázky, které se týkaly lásky, ztráty a smyslu života. Darina vyrazila na pátrací misi, řekli byste. Aby zjistila – například, jak je možné, že v průběhu jednoho roku zemřeli čtyři její spolužáci ze střední školy Ellerton High? Jonas, Arizona, Summer a teď Phoenix. Chápete, jak je to divné a tragické? Každého by to vyděsilo, to vám tedy řeknu.

A ta poslední smrt – Phoenixova – mi zlomila mé dospívající srdce. Byla jsem do toho kluka zamilovaná, i když nejdřív spíš jen na dálku. Ale potom, poslední dva překrásné měsíce, jsme spolu chodili. Ta kytka, kterou jsem na jeho památku položila na místo, kde byl ubodaný, měla stuhu s dojemným nápisem Nikdy na tebe nezapomenu, s láskou, Darina. Ten však ani zdaleka nevystihoval to, co jsem opravdu cítila…

Tak jsem se chystala ty dveře nějak zajistit, aby nebouchaly, a porozhlédnout se po tom strašidelném domě. Chtěla jsem jít dovnitř, podívat se, jak tam ti lidé kdysi žili – z jakých talířů jedli a na jakých židlích sedávali.

Ale nejdřív ta stodola. Dveře byly obrovské a držely pohromadě snad stovkou rezavých hřebíků. Uvnitř byla tma. Na hácích visely staré koňské ohlávky, jedny kožené kovbojské nohavice, hrábě a kartáče omotané pavučinou.

A taky tam byla skupina lidí, kteří stáli v kruhu kolem nějakého kluka a cosi monotónně prozpěvovali. Když jsem ho spatřila, nevěřila jsem svým očím. Byl to Phoenix, do pasu svlečený a skutečný stejně jako já.

Phoenix, který zemřel, když mu projel nůž mezi lopatkami. Ten nůž mu přeťal hlavní tepnu a on vykrvácel.

Nějaký starší chlápek s šedivými vlasy vstoupil do kruhu a položil mému mrtvému klukovi ruce na ramena.

„Vítej v našem světě,“ řekl mu.

Prásk! Dveře se za mnou zabouchly. Měla jsem pocit, že mi srdce vypoví službu.

„Ve světě Krásných mrtvých!“ skandovala skupina. „Jsi jedním z nás! Vítej!“

Phoenix – byl to určitě on – vypadal úplně mimo. Byl jako oslepený, jako by nedokázal zaostřit pohled.

Ruce šedovlasého muže ho přidržely. „Vrátil ses,“ zamumlal.

„Z hrobu,“ zašeptala jednohlasně skupina.

Zatřásla jsem hlavou, chtěla jsem to všechno odehnat. To není možné! Je to nějaký pitomý trik!

Když je někdo mrtvý, nemůže se vrátit zpátky.

Ale nesetřásla jsem to. Byla jsem toho svědkem.

„Ahoj, Phoenixi, to je super,“ řekla nějaká dívka a přistoupila k němu. „Pamatuješ si mě?“

Stála ke mně zády, takže jsem viděla jenom její dlouhé tmavé vlasy.

„Chlape, pamatuješ si na mě?“ Od skupiny se oddělil nějaký kluk a po něm další dívka. Dlouhé světlé vlasy jí padaly na ramena.

„Je to v klidu, Hunter ti to zařídil,“ vysvětlovala blondýnka. „Tohle je Hunter.“

Starší šedovlasý muž natáhl k Phoenixovi ruku. „Nebolela tě moc zpáteční cesta?“ zeptal se jako nějaký doktor svého pacienta.

„Myslím, že jsem to zvládl v pohodě,“ odpověděl Phoenix.

Byl to jeho hlas. I když huhňavý, hluboký a jakoby líný. Narovnal se v širokých ramenou, jako by ho přece jen trochu bolela.

„Hunter se o nás o všechny postaral.“

Blondýnka se usmála. Hej, ten milý přátelský úsměv jsem přece znala! Vlasy měla sice delší a rozcuchané a pleť bledou, ale byla to ona. Summer Madisonová. Dívala jsem se tedy na dalšího mrtvého člověka, jak chodí, mluví, usmívá se.

„Přivedl nás všechny zpátky,“ přidala se k vysvětlování černovlasá dívka. „Hunter to všechno ošéfoval.“

Slyšela jsem to, ale nedívala jsem se ani na ni, ani na Huntera. Oči jsem měla upřené na Phoenixe. Srdce mi bušilo tak, že jsem měla dojem, že mi musí každou chvíli vyskočit z hrudi.

Chtěla jsem se k němu rozběhnout, dotknout se ho, políbit ho, obejmout. Ale byla jsem k smrti vyděšená.

„Proč?“ zeptal se podezřívavě Phoenix. Konečně nabral balanc a zaostřil zrak. Šedomodré oči se mu zúžily a zamračil se.

„Na to musíš přijít sám.“ Ten Pamatuješ si na mě kluk pokrčil rameny. Odtrhla jsem pohled od Phoenixe, zachytila záblesk modrých očí toho kluka a spatřila jeho plné tvarované rty. Jonas Jonson.

„Vrátil ses ze svých vlastních důvodů,“ vysvětlovala Summer. „Jako my všichni.“

„Kde to jsem? Co se to děje?“ Phoenix nic nechápal stejně jako já, slídil zvenčí.

„Copak tomu nerozumíš?“ zasmála se černovlasá dívka, ale přátelsky. „Copak jsi to neslyšel? Jsi jedním z nás – Krásných mrtvých.“

„Arizono?“ Phoenix potřásl hlavou úplně stejně jako já předtím. „Jak je to možné?“

„Musím něco zařídit,“ odpověděla a odhodila si vlasy z čela. „Dát nějaký věci do pořádku.“
Phoenix Rohr, Arizona Taylorová, Summer Madisonová a Jonas Jonson. Čtyři mrtví z Ellerton High.

Byli všichni tak krásní, s bledou pletí a divokým pohledem. Smrt je nepoškodila.

Srdce se mi svíralo láskou a žalem nad tou ztrátou.

Prásk! Dveře se otevřely a s bouchnutím se zase zavřely.

Hunter vykročil směrem ke mně. „Něco s tím udělám,“ řekl jim. „Musíme ty dveře zavřít na závoru. Už mě to vytáčí.“

Co mám říct? Propadla jsem panice.

Vyběhla jsem ze stáje, kde jsem se schovávala, a namířila si to ke dveřím, abych tam byla dřív než Hunter. Bylo mi jedno, jestli mě uvidí. Venku jsem proběhla kolem opuštěného domu, cisterny a rozbitého náklaďáku a rozběhla jsem se po hrbolaté stezce vedoucí mezi osikami. Ani jsem se neohlédla.

***
Lauru jsem spatřila hned, jakmile jsem zabouchla dveře od auta.

„Kde jsi byla?“ vykřikla na mě, když jsem šla po příjezdové cestě k domu.

„Nikde. Byla jsem se jenom projet.“ Věděla jsem, že ji ta odpověď rozčílí, ale na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohla. Bylo to lepší než říct: „Viděla jsem čtyři mrtvé lidi, chodili a mluvili.“

„Nemůžeš se jen tak projíždět,“ vyjela na mě, když jsem stoupala po schodech ke dveřím. „Víš, jak je benzín drahý.“

Neřekla jsem na to nic a hodila klíče na kuchyňský stůl.

„Darino, bála jsem se o tebe.“

„To nebylo potřeba,“ zabručela jsem a zamířila do svého pokoje.

Zastavila mě. „Bojím se o tebe,“ naléhala. „Nemluvíš. Nejíš.“

„Nemám hlad.“

„Spíš vůbec?“

Jo, právě teď spím a mám noční můru. Ať mě někdo probudí!

„Darino, mluv se mnou,“ řekla.

S mámou skoro nemluvím od té doby, co se k nám před čtyřmi roky přistěhoval Jim. Na Jimovi není nic špatného, ale taky nic dobrého. Pan Nudař, ajťák, který cestuje po státě a prodává laptopy.

„Já vím, jsi rozrušená,“ povzdechla si Laura.

Rozrušená? Zkus zdevastovaná, vyřízená, rozsekaná. Jako by mi někdo udělal díru do srdce nebo do hlavy, přímo do toho − ať už je to cokoliv −, co mě dělá mnou. Zírala jsem na ni beze slova a snažila se, aby se mi netřásly rty.

„Má pohřeb v úterý,“ řekla tiše. „Brandon si byl včera v obchodě koupit tmavý oblek.“

„Proč nevyslovíš jeho jméno?“ Bolest ve mně vy volala vztek. „Jmenuje se Phoenix!“ Jmenoval se Phoenix. Jmenuje se Phoenix. Copak jsem ho neviděla v té stodole?

Za takové drzé odseknutí by mě Laura za jiných okolností seřvala a skončilo by to hádkou. Ale dnes to nechala být. „Mám napsat řediteli a požádat ho, aby tě na ten den uvolnil ze školy?“

Pokrčila jsem rameny. Stejně bych tam nešla. „Potřebuju se vyspat,“ řekla jsem jí. Motala se mi hlava. „Jinak se zblázním.“ Už jsem se zbláznila.

Tak mě Laura propustila a já jsem mohla konečně odejít do svého pokoje.

Práskla jsem sebou na postel a zírala do stropu. Usilovně jsem se snažila vytěsnit to, co jsem viděla v té stodole. Ve skutečnosti jsem do žádného Foxtonu nejela, nezaparkovala jsem auto a nešla jsem pod těmi stříbrnými osikami s chvějícími se zlatými listy. Neslyšela jsem bouchání dveří a nepřešla kopec.

Tuhle část dne prostě přetočím zpátky. Vrátím se do odpoledne, které jsem strávila u Logana. Jenom jsme tam spolu tiše a smutně seděli.

***
„Phoenix nebyl žádnej násilník,“ prolomila jsem po nekonečně dlouhé době ticho. „Nikdy se nepral.“

Seděli jsme s Loganem na jejich verandě. Na zábradlí stála řada lahví od piva, zaprášené boty jeho táty ležely odkopnuté pod houpačkou. „Možná máš pravdu.“

„Byli jsme domluvení, že se sejdeme,“ pokračovala jsem. Byl pátek odpoledne, čekala jsem na Phoenixe v autě u Jelení řeky, zapadalo slunce, vyhlížela jsem jeho náklaďák. Ale nepřijel. „Jak je to možný?“ zeptala jsem se Logana a nechala jsem si po studené tváři stékat slzy. „Co se přesně stalo?“

„Všichni měli nože,“ řekl mi jemně. „I Phoenix.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To nechci poslouchat.“

„Je to pravda, Darino. Phoenix nebyl žádnej andílek, věř mi.“

V tu chvíli jsem se rozhodla odejít. Zvedla jsem se a nechtěně přitom shodila dvě prázdné pivní lahve. Roztříštily se o kámen pod verandou.

Logan šel za mnou po štěrkové cestě k silnici. „Jak dlouho jste spolu s Phoenixem vlastně chodili?“ zeptal se. „Šest tejdnů, dva měsíce?“

Neodpověděla jsem. Moje slzy byly teď vzteklé.

„Jak dobře jsi ho znala… opravdu znala?“

Nasedla jsem do auta a vztekle zabouchla dveře.

Logan otevřeným oknem chňapl po volantu. „A jak dlouho znáš mě? Celý život. Věř mi, Darino, neříkal bych ti nic, co není svatá pravda.“

„A co se mi teda pokoušíš říct?“ vykřikla jsem do řevu startujícího motoru. „Že byl můj kluk člen nějakýho gangu, že nosil nůž a zasloužil si smrt?“

„Ne, to ne!“ Logan zavrtěl hlavou. „Stejně jako si Jonas nezasloužil, aby se zabil na motorce. Ani Arizona si nezasloužila, aby se utopila v jezeře, ani Summer…“

„Přestaň!“ zařvala jsem na něj. Čtyři mrtví v jednom roce. „Nemusíš mi to připomínat, díky. A dej tu pracku z volantu.“

Znali jsme se s Loganem od školky, ale tuhle situaci fakt nezvládl.

„Myslela jsem, že to pochopíš!“ vyštěkla jsem na něj, šlápla na plyn a vystřelila pryč od jeho domu.

***
Minulý pátek jsem na Phoenixe hodinu čekala u řeky. A potom přijel Logan, hledal mě. „Ve městě je rvačka,“ varoval mě. „Drsná rvačka. Je tam Brandon. A taky Phoenix.“

Nevěřila jsem tomu, co mi Logan řekl. Po cestě do Ellertonu jsem překročila všechna omezení rychlosti. Měla jsem na Phoenixe strašný dopal, že mi neposlal esemesku, že nestíhá. A dusila jsem se strachem, že jeho starší brácha Brandon možná tentokrát provede něco opravdu šíleného. Když jsem přijela do města, bylo už pozdě. Na zemi byla krev.

***
„Mohla bych ti zařídit terapii,“ nabídla mi Laura druhý den, když jsem odcházela do školy. „Peníze bych někde sehnala.“

Vypadám na to, že potřebuju nějakou terapii?“ vycedila jsem.

Syčivě se nadechla. Vyběhla jsem z domu, seběhla po schodech a naskočila do auta. Cestou do města jsem si dala dohromady seznam.

Hlavní důvody, proč být nešťastná: Rodiče se rozvedli, když mi bylo dvanáct. Můj otčím je lempl. Škola mě nudí a prudí a řádí tam nějaké prokletí. Lidi umírají jeden po druhém. Právě mi zabili kluka…

Slzy mi stékaly po tváři. Byla jsem na dně a nevěděla jsem o nikom, kdo by mě odtamtud vytáhl.

Logan si myslel, že by to dokázal. Když jsem zastavila na školním parkovišti, přišel za mnou. Vysoký, opálený, s tmavými kudrnatými vlasy – s vlasy, které měl ve školce zlaté.

„Ahoj, Darino.“

Zabouchla jsem dveře od auta. „Před chvilkou jsme se pohádali,“ připomenula jsem mu.

„Jo. Mrzí mě to. Ale tys to všechno špatně pochopila. Já jsem to vůbec nemyslel tak, že Phoenix dostal, co si zasloužil.“

Vešli jsme společně do školy, já jsem šla trochu napřed, nechtělo se mi ho poslouchat. Ale tu jeho poslední větu jsem nemohla přeslechnout. „Ale říkají to všichni v Ellertonu: ‚Phoenix byl stejnej jako Brandon. Byli bratři, měl stejnou DNA, stejnej špatnej genetickej kód.‘“

„Ne, tak to není. Nebuď paranoidní,“ požádal mě Logan. Předběhl mě a zastoupil mi cestu do chodby.

„Ne, to je taky jinak. Nebylo to míněný jako kritika. Ty máš teď v hlavě strašnej zmatek. To je pochopitelný. Nemáš to lehký, já tomu rozumím.“

Povzdechla jsem si, ale zaznělo to jako zaúpění. „Logane, já mám co dělat, abych se udržela na nohou. Můžeme, prosím, nemluvit?“

Přikývl a ustoupil stranou. „Kdybys něco potřebovala, pošli mi zprávu.“

Vešla jsem do třídy a na zlomek vteřiny jsem spatřila Phoenixe, jak sedí na okenní římse, dlouhé nohy má natažené přes lavici a zkřížená chodidla. Usmál se na mě.

Jsem blázen! řekla jsem si snad posté od Foxtonu.

A pak mě všichni obklopili. Duch se mi z kouta kamsi ztratil a nastalo samé dotýkání a objímání. Mého kluka ubodali k smrti. Byla jsem hvězda třídy.

To bylo před tím zvláštním shromážděním v multi mediální hale. Ředitel tam svolal všechny studenty školy.

„Sešli jsme se, abychom společně vyjádřili smutek z náhlého úmrtí studenta posledního ročníku naší školy, Phoenixe Rohra, který zemřel o víkendu,“ začal doktor Valenti.

V Ellertonu nebyl nikdo, kdo by o tom nevěděl. Seděla jsem mezi Jordan a Hannah a tupě jsem civěla do prázdna. Hleděly na mě úkosem, jako bych byla ze skla a někdo mě mohl upustit.

„Okolnosti provázející Phoenixovu smrt jsou dosud nejasné,“ pokračoval doktor Valenti. Stál na podiu ve svém šedém obleku a vypouštěl z úst šedá slova. „Ale co víme jistě, je to, že ho budeme všichni, jak tu jsme, nesmírně postrádat.“

Zaslechla jsem, jak se několik lidí rozbrečelo. Zamžikala jsem a znovu uviděla Phoenixe: stál přímo za doktorem Valentim a usmíval se na mě.

Jednou – fajn, nejspíš blázním. Podruhé – měla bych zpozornět. Srdce se mi v prsou zase rozbouřilo, jako by chtělo vyskočit z hrudního koše.

Ředitel zakončil svůj neslaný, nemastný projev a vyzval nás k minutě ticha. „Skloňme hlavy,“ řekl, „a vzdejme čest Phoenixovi. Vzpomeňme přitom také na všechny ostatní, kteří nás v tomto roce opustili, Jonase, Arizonu a Summer. Já osobně je budu uchovávat v paměti po celý dnešní pracovní den.“

Jeden zasranej den, doktore Valenti? Což takhle celý život?

Znovu jsem zamžikala a Phoenix zmizel.

Vrať se! vykřikla jsem v duchu. Ale srdce se mi vzápětí zastavilo, jak se snažilo protlačit ven. Věděla jsem, že je to šílenství.

Měli jsme hlavy skloněné přesně šedesát vteřin… A potom bylo najednou po všem.

„Vstaň, Darino!“ zašeptala mi do ucha Jordan.

Zaskřípalo tisíc pantů, zvedla se sedadla a všichni se vyhrnuli ven.

Kdybyste se mě zeptali, co se toho dne dělo dál, nepamatovala bych si vůbec nic. Kamarádky mi něco říkaly, ale já jsem je neslyšela. Učitelce matematiky připadalo, že omdlím, a poslala mě do školní ošetřovny. Ležela jsem na posteli, zírala do stropu a doufala, že spatřím ve stínu sekvoje za oknem Phoenixův obličej. Přišla však za mnou Hannah. Nepromluvila jsem. Nic se nestalo.

Věděla jsem jedinou věc: pokud se Phoenix znovu neobjeví, budu ho muset najít. Pojedu zpátky k tomu starému domu a stodole.

***
Škola skončila. Něco mi zastínilo cestu. Byl to obrys Brandona Rohra. Opíral se z boku o mé auto, ruce měl založené na prsou. Čekal na mě.

Víte, Brandon byl Phoenixův bratr, ale ti dva byli každý úplně jiný. Dokonce si ani nebyli podobní, až na to, že oba měřili dobře metr devadesát. Brandon byl takový podsaditý ragbista, Phoenix spíš připomínal štíhlého hráče basketu. Brandon měl nakrátko zastřižené vlasy, Phoenixovi padaly až na límec. Brandon se nikdy neusmíval. A teď už vůbec ne, tři dny po bratrově smrti.

„Nastup do auta,“ řekl mi.

Zápolila jsem se zámkem a zapalováním. Brandon si sedl vedle mě. „Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Prostě jeď.“

Zhluboka jsem se nadechla a udělala, co mi řekl. Za chvíli už jsme mířili k západu, ven z města. Pevně jsem svírala volant, aby se mi netřásly ruce.

Brandon byl zabořený v sedadle s hlavou zakloněnou na opěradle. Zavřel oči. „No?“ zamumlal.

„Co?“ zabočila jsem na polní hrbolatou cestu vedoucí k Hartmannovu jezeru, ve kterém se utopila Arizona.

„Teď máš možnost se mě ptát,“ odpověděl Brandon. „Na co chceš.“

Zamračila jsem se. Soucit nebyl Brandonův obvyklý styl. Ale chtěla jsem vědět spoustu věcí… Bylo toho tolik nejasného.

„Umřel… umřel Phoenix hned?“ Na místě, kde jsem viděla krev, na cestě před benzínkou.

Zmohla jsem se sotva na zašeptání. Musela jsem tu otázku zopakovat třikrát, než mi Brandon porozuměl.

„Ne. Zavezli jsme ho do nemocnice, ale nepodařilo se jim ho oživit.“

„Byl při vědomí?“

Brandon zavrtěl hlavou. „Jenom prvních pár minut. Ztrácel rychle krev a pak ztratil vědomí.“

„Řekl… řekl něco?“

„O tobě?“ Brandon se zeptal takovým tónem, že jsem si připadala odporně sobecká. Ani neotevřel oči.

„Ano, zmínil se o mně?“

Brandon nezměnil polohu, poskakovali jsme a kodrcali po cestě k jezeru. „Chtěl, abych za tebou šel a něco ti řekl.“

„Co?“

„Nevím, asi sbohem.“

Sbohem. „Jenom tohle?“ Před námi se rozprostíralo jezero, stříbrně se třpytilo míle a míle do všech stran.

„Řekni Darině, že je mi to líto,“ citoval doslova Brandon. Narovnal se v sedadle a beze slova hleděl na vodní hladinu. „Musel jsem mu to slíbit.“

Ucítila jsem své utrápené srdce až v krku. Už jsem nedokázala
promluvit.

„Otoč to,“ přikázal mi Brandon po minutě tichého zírání na jezero. „Jeď zpátky do města.“

„Kdo ho zabil?“ hlesla jsem, když mi Brandon posunkem naznačil, abych zastavila před jeho činžákem.

Jako by zaklaply nějaké kovové čelisti a v hlavě mu uvěznily veškeré informace. Brandon pokrčil rameny. „Nevím.“

„Ale tys tam přece byl. Viděl jsi to.“

Zavrtěl hlavou. „Zažila jsi někdy nějakou rvačku?“

„Ne.“

„Bylo tam dvanáct kluků, možná víc. Kopance, pěsti, rány. Někdo vytáhl nůž. Nic víc nevím.“

Brandon vystoupil z auta. Jednou rukou se opřel o střechu a sklonil hlavu. Podíval se mi do očí. „Budeme mít vigilii u Jelení řeky. Já a pár bráchových kámošů. Bylo to Phoenixovo oblíbený místo.“

„Po pohřbu?“

Přikývl a odešel.

Sevřela jsem volant a položila na něj hlavu. Rozbrečela jsem se.

Kolem procházela nějaká žena, tlačila před sebou sportovní kočárek. Zastavila se, ohlédla se a vrátila se ke mně. „Jsi v pořádku?“

Zvedla jsem hlavu. „Jo, díky.“ I když bylo jasné, že nejsem.

„Víš to jistě? Nepotřebuješ něco?“

Otřela jsem si tváře hřbetem ruky. „Ne. Jsem v pořádku.“

Neznámá žena tam ještě chvíli postála. „Ať je to cokoliv, zítra to bude určitě lepší. A pozítří ještě víc.“

„Díky,“ řekla jsem jí. Mohla být tak o sedm osm let starší než já, měla dítě a život před sebou – manžela, další děti, domov. Mile se usmála, povzbudivě na mě kývla a šla dál.

Zůstala jsem sama se svými šílenými myšlenkami. Znovu jsem si v duchu přehrávala všechny události, toužila jsem koutkem oka zahlédnout Phoenixe, jak sedí na sedadle vedle mě, jak se usmívá a říká: „Hej, Darino, nakopni tu svoji plechovku a odjeď někam pryč!“

„A kam?“ zazubila bych se.

„Kamkoliv, kam dojede. Hlavně odsud vypadněme!“ řekl by mi.

A natáhl by ruku přes to mé ožvýkané sedadlo, hodil by si nohy nahoru na palubní desku a pohodlně by se usadil.

Viděla bych při řízení jeho profi l. Oči by měl zavřené, vítr by mu odfoukával vlasy z čela. Byla bych do něj zamilovaná až po uši.

Brandon odešel. A mně nic nebránilo znovu se rozjet do Foxtonu.

Udělej to! říkala jsem si. Proč váháš?

Svým vnitřním zrakem jsem zase viděla ten opuštěný dům a polorozpadlou stodolu, slyšela jsem bouchání dveří a šelestění osik ve vánku. Tam to možná všechno je, a nikde jinde – uvnitř mé zmatené, vynervované hlavy. Existuje ten dům vůbec? Jak je možné, že jsem na něj nikdy předtím nenarazila, že jsem o něm nikdy ani neslyšela?

Foxton není od Ellertonu tak daleko, možná patnáct mil vzhůru po té úzké cestě do hor. Na malé křižovatce je nějakých šest sedm domků a místní krámek, kde nikdy nikdo nenakupuje. A taky tam nad řekou ční několik víkendových chat, jezdí na ně rybáři a lovci – většinou lufťáci z města.

Fajn, zajedu do Foxtonu a porozhlédnu se tam. V obchůdku se můžu zeptat, jestli něco nevědí o domu v osikách.

Připadalo mi to jako docela dobrý plán. Tak jsem vyrazila.

***
Ten plán ale příliš dobrý nebyl, jak se ukázalo. Zastavila jsem u foxtonského obchodu. Byl zavřený a zevnitř byl na okně přilepený papír, na kterém bylo rukou napsáno Na prodej. Vítr zvedl štěrk ze silnice, až jsem ho měla plné oči. Nastoupila jsem zpátky do auta. Čekala jsem, že uvidím hustá křoviska a uslyším smutné brnkání na kytaru jako ve fi lmech s Clintem Eastwoodem.

„Do háje!“ Otočila jsem klíčkem, motor se rozkašlal.

Jak se ukázalo, nádrž byla prázdná. V poslední době jsem toho hodně najezdila.

„Vždycky s sebou voz v kufru kanystr s benzínem,“ říkal mi nudnej Jim. „Nikdy nevíš, kdy ti dojde.“

„Darino, Jim měl pravdu. Měla jsi ho poslechnout, alespoň jednou v životě,“ zamumlala jsem si pro sebe. Zavrhla jsem nejsnadnější řešení, zavolat Lauře z mobilu. Strašně by se vytočila a byl by to konec mé výpravy ke starému domu.

Znovu jsem tedy vylezla z auta a usilovně přemýšlela nad jinými možnostmi. Co třeba stopnout si nějaké auto a nechat se zavést k nejbližší benzínce? Jo, a potkat nějakého úchyla… Ne, to bylo příliš riskantní. Zavolat nějaké kámoše a poprosit o pomoc? To by bylo trapné a pak… těch otázek!

„Ahoj, Darino,“ náhle někdo zavolal.

Pan Madison zastavil svůj teréňák u krajnice. Byl to táta Summer, který ještě pořád na úkor své práce architekta pomáhal své ženě zvládat smutek nad dceřinou smrtí. Vystoupil z vozu, celý bledý a ztrhaný. „Máš nějaký problém?“ zeptal se mě.

„Došel mi benzín,“ přiznala jsem.

Přikývl. „Ani bych nespočítal, kolikrát jen jsem říkal Summer, aby si vždycky zkontrolovala, jestli má v kufru kanystr.“

„Já vím. Jsem pitomá.“

„Ona mě taky nikdy neposlechla. Děti, děti!“

Cítila jsem se provinile, že ještě dýchám. Chudák chlap.

„Máš štěstí, že jedu kolem,“ pokračoval pan Madison. Vytáhl zezadu z auta zelenou plechovku. Odšrouboval uzávěr. Do nosu mě praštil pronikavý pach benzínu. Dívala jsem se, jak nalévá průhlednou tekutinu do mé nádrže. „Domů s tím dojedeš.“

„Díky,“ vydechla jsem a vyhnula jsem se jeho pohledu. Vzpomněla jsem si na všechny ty pohodové večery, které jsem strávila u Madisonů v jejich věčně neuklizeném, rádobyuměleckém, ale útulném domě za městem. Předtím, než Summer… zkrátka, dokud byla Summer naživu.

„Není zač,“ řekl s chabým úsměvem. „Otoč klíčkem v zapalování – jestli je to v pořádku.“

Udělala jsem, co mi pan Madison řekl. Motor naskočil. Mohla jsem vyrazit.

„Tak fajn,“ řekl a nastoupil do svého auta. „Jsem rád, že jsem jel kolem. Dávej na sebe pozor, Darino.“ A byl pryč.

Mohla jsem mu říct: „Jsem na cestě za duchem vaší dcery, pane Madisone. Je tam nahoře, na konci té polní cesty, v opuštěné polorozpadlé stodole. Je tam s Jonasem, Arizonou a Phoenixem. Jsou tam všichni spolu a říkají si Krásní mrtví. Je to osud, že jste se tady objevil. Pojeďte tam se mnou!“

Ale on měl zlomené srdce a já jsem se bála, že bych mu nabídla leda ryzí, žalem způsobené šílenství. Tak jsem jen sledovala, jak jeho terénní vůz mizí v dálce na silnici.

Teď už přede mnou nebyly žádné překážky, musela jsem se rozjet po té polní cestě kolem víkendových rybářských a loveckých chat postavených na rozeklaných žulových skalách nad zurčící bystřinou a dál přes les provoněný borovicemi s těžkými větvemi. Potom jsem se vynořila z dlouhých stínů na otevřené cestě, která se klikatila vzhůru směrem ke stříbrným osikám.

Auto poskakovalo po balvanech, pneumatiky skřípaly po štěrku a klouzaly v úzkých zatáčkách. Nikde kolem nebyly žádné domy, žádná jiná vozidla, jen nekonečné večerní nebe a bledý vycházející měsíc.

Pořád žádný dům, říkala jsem si. Měla jsem dojem, že jedu už dlouho. A žádná stodola. Hledala jsem to místo, kde jsem zaparkovala předešlý den. Nejspíš to bylo ještě asi o dvě stě metrů dál, usoudila jsem, zpomalila a snažila se vzpomenout, jak to tam vypadalo.

Potom jsem přijela ke skupině stromů a nalevo spatřila úzkou pěšinu. Z vysoké trávy vystrašeně zvedl hlavu ušatý jelenec.

Tady to je! Poznala jsem luční stezku vedoucí k osikovému hájku. Za hřebenem jsem zahlédla vršek vodojemu.

Vystoupila jsem z auta a vydala se po pěšince, vyplašený jelenec odskákal stříbrnou trávou. Došla jsem ke stromům, listy šelestily ve vánku jako miliony třepotajících se křídel.

Než jsem se dostala na hřeben, musela jsem se zastavit a zhluboka nadechnout. Nabrala jsem sílu a pokračovala vzhůru.

Stromy šelestily hlasitěji než předtím, i když byly ještě daleko přede mnou, a já jsem se prodírala vysokou trávou. Potom jsem odbočila z pěšiny a vydala se nejkratší cestou k vršku kopce. Ve stínu vodojemu jsem se znovu zastavila. Krajina pode mnou se svažovala dolů do širokého údolí, kde tekla řeka.

Ten dům jsem nejdřív neviděla. Už jsem si říkala, že jsem opravdu blázen a všechno jsem si to jenom vymyslela… Smutek si se mou škaredě pohrál, jako když padnete k zemi a vaše mysl si do vás ještě kopne.

Už jsem to chtěla vzdát. A najednou jsem uslyšela zase to bouchání dveří a spatřila tu polorozpadlou stodolu.

Srdce se mi rozbušilo.

Prásk – znova! A ty šelestící listy mi stále víc připomínaly tlukot křídel, bylo to ohlušující. Tak jsem vyklopýtala ze stínu vodojemu a vydala se dolů ke stodole.

Ale došla jsem sotva do poloviny svahu, když jsem zahlédla ve vysoké trávě na louce dvě postavy. Nějací chlapíci tam natahovali starý ostnatý drát. Byl to tak zcela běžný výjev, že jsem se zapomněla bát, dokud ten mladší nezvedl hlavu. Poznala jsem ho okamžitě.

„Jonasi!“ vykřikla jsem přiškrceným chraplavým hlasem. Zastavila jsem se na svahu a zírala na jeho vysokou hubenou postavu.

Jonas Jonson jel na svém harleyi z Centennialu po dálnici, Zoey seděla na tandemu. Vyboural se a umřel, ale nikde na těle neměl jediný šrám. Zoey byla šest týdnů v komatu a na nic si nepamatuje.

Jonas mě uviděl a otočil se k staršímu muži – tomu šedovlasému, kterému říkali Hunter a který šel při mé první návštěvě zavřít dveře od stodoly. Hunter okamžitě položil nářadí, s nímž pracoval, a namířil si to do kopce rovnou ke mně.

Zatajil se mi dech, chtěla jsem se dát na útěk, ale nevěděla jsem, kterým směrem.

Hunter se ke mně blížil – vysoká postava s vlajícími šedivými vlasy, v tmavé košili, s tváří bledou a bezvýraznou. Viděla jsem, jak Jonas za jeho zády vrtí hlavou a posunkem mě varuje, abych zmizela.

Zvedla jsem odevzdaně ruce. „Poslyšte,“ řekla jsem Hunterovi. „Nevím, kdo jste nebo co se tady děje, ale nepřibližujte se ke mně, ano?“

Zarazil se asi deset kroků ode mě. Tmavé oči mu zlověstně žhnuly.

„Hledám Phoenixe,“ sdělila jsem mu.

Z vrbiček se začali vynořovat další lidé – dvě dívky, asi dvacetileté, jedna s krátkými rezavými vlasy, druhá držela v náručí malé dítě s rozčepýřenými slámovými vlásky. A byl tam s nimi ještě nějaký malý šlachovitý kluk. Všichni se postavili vedle Jonase.

„Hledám Phoenixe,“ zopakovala jsem Hunterovi zoufalým přiškrceným hlasem. „Kde je?“

Hunter na mě beze slova civěl, stál rozkročený s rukama v bok.

Ani se nepohnul. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho ponuré tváře a tmavých očí, které ani nezamrkaly.

Proč je tak bledý? Chlapi jako on jsou většinou opálení a vypadají zdravě, když pracují celé léto na slunci.

To byla moje poslední jasná myšlenka. Tlukot křídel stále sílil, až jsem měla toho zvuku plnou hlavu. Hunter na mě zíral, křídla tloukla, bylo to jako nějaká síla, která mě zaháněla zpátky, vytlačovala mě tam, odkud jsem přišla. Zaplavil mě dusivý pocit a potom panika. Všude kolem mě se třepotala neviditelná křídla, měla jsem potřebu se bránit pěstmi, mlátila jsem jimi naprázdno, ale žádný nepřítel tam nebyl.

Lapala jsem po dechu, točila se na všechny strany a volala jsem Jonase na pomoc.

Hunter se ani neohlédl. Jako by věděl, že Jonas nepohne ani malíčkem.

„Phoenixi, kde jsi?“ vykřikla jsem. Miloval mě. Zachrání mě.

Ale Hunterova moc byla silnější než sebeúpěnlivější prosby. Probodl mě pohledem, zesílil tlukot milionů křídel, roztočil mě jako káču a poslal mě zpátky k vodojemu, zahnal mě do jeho stínu.

„Kde to jsem?“ zalapala jsem po dechu. Schoulila jsem se a zaštítila si rukama hlavu. „Prosím vás, řekněte mi někdo, co se to děje!“

Ležela jsem na zemi, v hlubokém stínu. Najednou se nade mnou vztyčil nějaký obrys, byla to tvář s očima černýma jako smrt, byla to umrlčí lebka, zvedla se a rozplynula, nebyla spojená se žádným tělem. A potom se mi ukázala další, strašlivější než nejhorší noční můra, byla tak blízko, že se mi srdce skoro zastavilo a vykřikla jsem hrůzou – a křičela jsem a křičela.

Vydává: Fragment; březen 2011

komentáře 2

  • Renča 7.3.2011na0.00

    Podle ukázky to vypadá docela dobře, jsem na to zvědavá.

  • Lucka 9.2.2013na18.23

    Já už jsem přečetla všechny 4 díly. Všechny byly velmi dobre a napínavé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít