Laurell K. Hamiltonová a komiksy

Románů o Anitě Blakeové se prodalo více než šest milionů výtisků a Laurell K. Hamiltonová se stala nejprodávanější autorkou dle žebříčku New York Times. Není to tak dávno, kdy se právě Anitě Blakeové dostalo komiksové podoby, a fanoušci série tak mají nyní možnost vidět svou oblíbenou hrdinku, tvrdou jako skála, zobrazenou těmi nejlepšími komiksovými kreslíři. Laurell K. Hamiltonová se s Graphic Novel Reporter podělila o několik postřehů ze zákulisí tvorby komiksu, povzdechla si, že jejím velkým přáním je, aby uměla malovat, a vyprávěla, jaká to byla zábava stvořit obrovské kobry.

Kdo dostal ten nápad, aby se Anita Blakeová převedla do komiksové podoby?
Mluvily jsme o tom s mou agentkou, ale věci se pohly kupředu, až když za námi začali chodit lidi a říkali nám, ať necháme udělat komiks. A mě napadlo: „No jasně! To zvládnu! To by bylo skvělé!“ A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě ta myšlenka nadchla a tím víc se pro to nadchla i má agentka. A tak šla a dala do pohybu kolečka.

Jak váš komiks vznikal?
Jedna z věcí, která na mě udělala největší dojem, byla, jak přesně rozplánovaná tvorba komiksu je. Když píšete román, jen si sednete a píšete. Zabere vám to šest měsíců až rok, možná i víc. A pak máte vlastně hotovo, než napíšete další knihu, kterou pak pošlete do New Yorku. Komiksy mají ale vždycky nějakou uzávěrku. Nejdřív se napíše osnova. A máme také skvělé krelíře. Takže máme nějaký základní příběh, pak přijdou grafici a načrtnou hrubé nákresy. Ty jsem viděla. A bylo pro mě dost těžké a zabralo mi hodně času, než jsem prohlédla skrz ty nákresy, spatřila scénu a mohla pak říct: „Jo, to vypadá dobře.“
Nejzajímavější je, jak se do černobílé verze přidávají slova. Tady se ukazuje ten největší rozdíl mezi grafickým zpracováním a románem. Protože slova, která sedí do románu … Ten stejný rozhovor nemusí v komiksu tak vyznít. V Rozesmáté mrtvole je scéna, kdy Anita prochází skrz dlouhou chodbu s dveřmi, za nimiž se skrývají příšery a jiné zrůdy. Slyšíte, jak dveře vržou. A když vidíte do její hlavy, víte, jak vyděšená je. No, v komiksu jediné, co vidíte, je, jak prochází dlouhou chodbou se spoustou dveří. Vidíte, jak dveře skřípou a úpí a zrůdy za nimi se s lomozem prodírají ven, ale nevidíte už tolik do Anitiny hlavy. Tak jsem k jednotlivým obrázkům přidala víc z rozhovorů – nebo nějaký úplně nový.

Zapojujete se nějak do tvorby komiksu?
Pravděpodobně víc, než bych měla! [Směje se.] Vidím do každého kroku procesu. Znám hodně spisovatelů, kteří jakmile dosáhnou na nějakou úroveň úspěchu, podepíšou souhlas s komiksem nebo čímkoli jiným a pak to nechají být. Nedokážu si představit, že by byl kdokoli jiný schopen přidat nový dialog do knihy, kterou napsal před více než desítkou let. Tuhle část mám nejradši.
Nerýpu jim do jejich návrhů, jak vypadají jednotlivé místnosti. Interiéry nemusí sedět podle toho, jak jsem je popsala v knize. Jen v nich musí být tolik vybavení, aby to postačilo na děj, který se má ve scéně odehrávat. I pro mě bylo zajímavé zjištění, že mi to nijak nevadí. Pokud sedí popis postav a zbraní, nejsem nijak náročná v tom, zda sedí i vybavení interiéru, například bytu s tím, jak jsem ho popsala v knize. Je to byt. Jen v něm přecházíte a mluvíte.

Jste náročná, co se týče kreseb vašich postav?
Ano. A přiznám to. Na vedlejší postavy ani tak ne, zvláště pokud se objeví jen v jedné scéně. Na hlavní postavy ale ano. Čtenáři mají ve svých myslích velmi, velmi detailní představy a tohle je poprvé, co je vidí přímo před sebou. Cítila jsem, že svým čtenářům dlužím to, aby se kresby co nejvíce podobaly mým představám – což samozřejmě nejsou jejich představy – ale snažím se, aby se to hodně blížilo.

Zkoušeli grafici nakreslit vaše postavy i jinak?
Ano. Brett Booth byl původně náš kreslíř interiérů. Co se týče hlavních postav, přišlo mi, jako by mi Brett někdy vlezl do hlavy a vytáhl odtamtud moji přesnou představu. Takže tahle spolupráce byla snadná. Většinu času jsem jen opakovala „Jo, to vypadá skvěle!“ A pak přišel Ron Lim. A protože postavy už byly načrtnuty, měl se od čeho odrazit. Právě Ron kreslil scénu, kdy se poprvé objeví Richard.

Sama jste si vybrala lidi, kteří by měli na grafické podobě vašeho románu pracovat?
Nebylo to ani tak, že jsem si je vybrala. Jen jsem se podívala na díla několika grafiků a řekla „Tohle vypadá báječně!“ Navíc Brett je fanoušek Anity, takže už měl nějakou představu v hlavě. Myslím, že právě proto se svými kresbami tak blížil mým představám. Takže ano i ne. Nesedla jsem si a nezkoukla ukázky něčí práce, ale komiksoví editoři z New Yorku se jen podívali, koho dobrého mají.

Čtete hodně komiksů?
Nečtu jich tolik, kolik jsem jich čítávala. Jedna z nejzajímavějších věcí na tom být spisovatel je, že čím úspěšnější jste, tím mít méně času máte na čtení knih někoho jiného. Pracujete na své vlastní knize. Takže nečtu tolik, kolik bych ráda. Můj manžel, Jonathon Green, je velký fanda do komiksů. Takže věděl, jakého žánru můj komiks bude, a obrovsky mi na začátku pomohl. Měla jsem potíže s tím, abych viděla celý příběh skrze jednotlivé kousky. Teď už to vidím.

Čtou grafickou verzi i lidé, kteří nečetli romány?
Ano. Jsou lidé, kteří četli komiksy, ale nečetli knihy. Lidé mi občas říkají „Vy jste tak známá!“ Jo, no, jsou lidé známí a jsou lidé známí celosvětově. To si o sobě nemyslím. Nemám o sobě zas takové mínění. Jsou lidé, kteří si vezmou komiks a ani nevědí, že vedle komiksů existují i nějaké knihy. Říkalo mi to hodně lidí. Také jsou lidé, kteří si přečetli knihy, ale pak zatoužili po grafické verzi. O tom jsem slyšela i od párů. Jeden z páru je fanoušek do komiksu a druhý zas četl knihy.
Obvykle je to muž – i když občas i žena – kdo ukáže své partnerce komiks. Ukáže jí, že existuje víc komiksů, než sama myslela. Že už to není jako před lety. Teď existují i komiksy se zajímavými příběhy, které zaujmou i dospělé. Z různých párů mi lidé řekli, že si přečetli, co jim přinesl partner. Grafická podoba Anity tak zafungovala jako vějička.

Romány a komiksy jsou dvě různá média. Jak se vám převáděl příběh z románové do komiksové podoby?
Anita se vám při čtení dostane do srdce. Její žánr je založen na detektivkách ze staré školy, což znamená, že je nabitá rozhovory. Jsou v ní i nějaké popisy, ale knihu nabitou dialogy je jednodušší převádět. Bylo mi řečeno, že mé knihy se převádějí snadněji než většina jiných.

Jak to vypadá s vašimi komiksy do budoucna?
Pracujeme na Cirkusu prokletých. Právě jsme dokončili nákresy a zopakovali si tu větu „Jo, to vypadá skvěle. Pošleme to do New Yorku!“ V Cirkusu prokletých je několik úžasných bojových scén. Máme hotové náčrty jedné z mých nejoblíbenějších bojových scén a její grafické zpodobnění mě nadchlo. Jean-Claude a všichni upíři a vlkodlaci bojují s obrovskou kobrou, která je tak velká, že by dokázala spolknout i člověka. Ano, mám titul z biologie. Vím, že takové neexistují. Vážně to vím. Ale pardon – jak byste tomu mohli odolat?

Zdroj: http://graphicnovelreporter.com/content/laurell-k-hamilton-talks-graphic-novels-and-giant-cobras-interview
Překlad: Axia