Čekání na Anitu Blake – Modrý měsíc

Vydání osmého dílu temné romantické fantasy série o oživovatelce zombií a popravčí upírů Anitě Blakeové chystá nakladatelství Epocha na květen letošního roku. Aby nám ten píseček v hodinách lépe utíkal, už teď se můžete podívat na pár citací z knihy.

Je mi jasné, že není moc na výběr mezi někým, kdo pije krev, a někým, kdo žere maso. Ale Jean-Claudeovi aspoň po jídle nezůstávají kousky mezi zuby. Není to velký rozdíl, ale hodně důležitý.

Pravda, spravedlnost a americká svoboda rozhodně v právním systému neplatí. Tady platí peníze, moc a štěstí.

Láska je otrava. Někdy je příjemná. A jindy je to jen jiné jméno pro krvácení.

JC: „Ale teď jsem tady, ma petite. Nastrojený jako princ z pohádky a ty mi nedáš ani políbení.“

Anita: „Láska by ti měla jistotu dodávat, ne ti ji brát.“
JC: „Ano, měla. Ale ty miluješ i Richarda. Snažíš se té lásce bránit a on se pokouší tě nemít rád. Ale láska se nedá tak snadno zahubit – nebo tak lehce probudit.“

Anita: „Podívej, Coline, nepleť se mi do cesty a já tě nechám na pokoji. Ale začneš si se mnou a já tě zabiju, rozumíš? Válka bude, jenom pokud ji začneš. Ale jestli něco rozjedeš, přísahám ti, že to dokončím.“

JC: „Řekl bych, že nemám slov, ma petite, nebo že nemůžu uvěřit tomu, co jsi právě udělala. Ale věřím tomu. Otázka je: Je ti jasné, co jsi právě udělala?“

Bývala doba, kdy jsem se zabíjením lidí trápila. Ale možná, že za to můžou roky zabíjení upírů. Vypadají jako lidi. Jak čas utíkal, nějak se stalo, že už mě netrápí, jestli zmáčknu spoušť.

V jasnějších chvílích se začínám obávat, jestli se ze mě nestává sociopatka. Ale právě v tuhle chvíli jsem necítila nic než naprosto klidné vědomí, že to udělám. Zmáčknu kohoutek a budu se dívat, jak umírá u mých nohou. A nic neucítím.

Jediné správné oblečení na schůzku s policií je uniforma s plackou. Cokoli jiného znamená, že nejste ve stejném klubu.

Proti každému grázlovi svojí velikosti bych vsadila na sebe. Problém byl jako obvykle v tom, že žádní grázlové mojí velikosti nejsou.

Anita: „Nikoho nezabij.“
Jason: „Ale no tak, s tebou není žádná zábava.“

Asher: „Tvůj život pro něho znamená daleko víc než ten můj, Anito. Kdyby to bylo jinak, spával by v mojí posteli a ne ve tvé.“

Richard: „Miluji tě, Anito, ale někdy tě skoro nesnáším.“

Asher: „Vím, že jsi zvyklá přijet na bílém oři a všechny zachránit, Anito, ale některé bitvy nejde vyhrát.“

Lidskou tendenci věřit spíš tomu horšímu nezmění dokonce ani smrt.

Štve mě, když jsem na někom závislá. Všichni takoví mají tendenci mi umřít.

Anita: „Znáš moje pravidlo. Nemířím na nikoho, koho nechci zabít. Ty jsi můj kamarád, Jasone, kvůli jedné puse tě nezastřelím. Víš to ty a vím to i já.“

Asher: „Prohrát s někým, kdo se setkal s radou a přežil to, není žádná pohana.“

Vždycky se snažím chtít po ostatních jenom to, co jsem ochotná udělat sama.

Zvláštní, kolik lidí umírá po tom, co se setkají se mnou. Ne, já ho nezabila.

Jason: „Nikdy nezapomenu na její výraz, když mě zabila.“

Jason: „Neříkej nikomu, že jsem promeškal šanci tě osahávat, když to byl tvůj nápad.“

Jestli budeme mít štěstí, dostanu další šanci. Jestli ne, vrátím se a budu Jamila strašit.

Myšlenka, že jsem někým posedlá, mi nahání hrůzu. Ale že jsem posedlá sociopatickou sadomasochistickou nymfomankou, kterou jsem vlastnoručně zabila, to bylo příliš děsivé a ironické, než aby se to vůbec dalo vyjádřit.

Anita: „Richardovo bezpečí pro mě znamená víc než můj vlastní život, Shang-Do. Nenech ho zabít.“

Pokud jde o zabíjení, je Richard trochu upejpavý.

Jason: „Rád o tom žertuju, a moc rád bych se s tebou miloval, ale mým pánem je i Jean-Claude. Ten by mě zabil.“

Vsunula jsem jazyk mezi jemné hroty jeho tesáků. Francouzské polibky s upírem jsem dovedla k hranici dokonalosti. Hodiny praxe.

Nedokázala jsem uvažovat. Musela jsem bojovat, abych ze sebe nestrhala šaty a neošoustala někoho v místnosti. To mě stálo veškeré soustředění.

Richard: „Mohl bych se vydávat za člověka, ale já člověk nejsem. Ty víš, co jsem zač, a dokonce ani ty jsi to skoro nedokázala přijmout.“

Richard: „Ale ty mě nemiluješ natolik, aby ses vzdala Jean-Claudea. Proč bych tě já měl milovat tak, abych se vzdal všech ostatních?“

JC: „Anita není jen člověk. Skrze nás je mnohem víc. Oba dva se choulíme k jejímu lidství, jako by to byl plamínek poslední svíčky ve světě temnoty. Ale právě naší láskou ji děláme méně lidskou, ale i víc.“

Richard: „To, co ho k tobě přitahuje, není jenom moc. Dřív jsi v něm viděla stvůru. A díky tomu, že už to tak není, se i já cítím míň zvířetem.“

Richard: „A co bys dělala, kdybychom se spolu milovali, a Jean-Claude se mě potom snažil zabít? Zabila bys ho, abys mě ochránila?“

Richard: „Myslím, že si Jean-Claude uvědomuje, že kdyby mě zabil, zabiješ ty jeho. Že bys pro jednoho z nás obětovala nás všechny.“

Anita: „Je to fér, ale mě to štve. Hrozně mě to štve.“

Všechno, po čem jsem kdy toužila, se mi nabízelo na stříbrném podnose. Tak proč tady tak sedím, objímám rukama kolena a snažím se nebrečet?

Nebyla jsem připravená si zvolit tu druhou možnost a s tou první jsem nedokázala žít. Jestli nebude nějaká třetí možnost, mám pořádný problém.

Když lidé od záchranky zvracejí, je to špatné znamení. Moc špatné znamení.

Vždycky je tu možnost, že ta další hrůza bude tak hrozná, že se z toho nikdy nedám dohromady. Něco, co mi pošpiní mysl a navždycky budu mít záchvaty. Ale zatím je to dobrý. Takže mě doveďte k těm příšerným ostatkům. Tahle předehra už začíná být otravná.

Anita: „Ale kdybych chtěla někoho zabít, nejspíš bych ho prostě zastřelila. To by mě aspoň zařadilo někam doprostřed seznamu podezřelých a ne hned nahoru.“

Handlování s démony poskvrňuje duši. Asi nejsem ideální křesťanka, ale snažím se.

Anita: „V pekle peníze neutratíte, Wilkesi. Ďábel platí jinou mincí.“

Pro mě nejmíň pochopitelný motiv pro vraždu nebo zradu je chamtivost. Ale je to sakra oblíbený důvod pro obojí.

Buďto se naučím jíst i uprostřed krve a pohrom, nebo si musím hledat jinou práci.

S kafem jde všechno líp.

Něco takového jako nepitelné kafe neexistuje.

Vaši nepřátelé si vždycky vymyslí lepší pomluvy, než vaši kamarádi.

A dobro nemůže stáhnout ocas a dát se na útěk. To by bylo proti pravidlům.

Klidně můžu mít dobrou náladu. Stejně se tím nic nezlepší.

Anita: „Ztrácím nad svým životem kontrolu, Marianne. A schopnost věci řídit je pro mě velice důležitá.“

Dolph: „Slyšela jsi, když jsem ti říkal, že nemáš nikoho zabíjet, Anito?“

Dolph: „Nestačí si dávat pozor. Buď nemilosrdná. Nechci identifikovat to, co z tebe zbude, když s tebou skončí.“

Nemám psa, protože si nepřipadám dost zodpovědná, abych se o něj mohla starat. A teď najednou mám tři leopardodlaky a vím, že ani na ně nejsem dost zodpovědná.

Nathaniel byl jako nějaké exotické zvíře, které jsem dostala jako dárek, ale v krabičce nebyl návod.

Já a nejistá. Jak smutné.

Jednou věcí jsem si byla naprosto jistá. Kdybych ji zabila, znamenalo by to válku mezi oběma smečkami. A to jsem našim lidem nechtěla udělat. Ne, pokud tomu budu moct zabránit. Anita jako politička – tak tohle je opravdu smutné.

Anita: „Já ale v kufru nic růžového s volánky nemám.“

Ale i když mám prohrát, tak to nevzdám.

Anita: „Možná jsem dobrá, Damiane, ale ne tak, aby to stálo za něčí život.“

Damian: „To říkáš teď, ale za pár let možná změníš názor. Věčné mládí, Anito. To není malá nabídka.“

Jean-Claude vysílá sex stejně, jako ostatní nosí kolínskou.

Asher: „Víš, Anito, to, že jsem se na sebe podíval tvýma očima, mi vyléčilo zlomené srdce.“

Když si hraješ se zlými kluky, nemůžeš vědět, jak zlí doopravdy jsou.

Moje pravidlo je nechtít po nikom nic, co bych neudělala sama. Jestli to nedokážu, nebudeme to dělat. Najdeme nějakou jinou možnost.

Zaplatí za všechno, co udělali. Já je zabiju. Všechny je zabiju.

Na celém světě není dost světla, aby rozptýlilo tuhle temnotu.

Ne, moje svědomí mě netíží. Zatím ne. To možná přijde později. Ale teď, dneska v noci, mi z toho, co jsem udělala, není zle.

Patrick: „Ty jsi taková hezká slečinka. Neměla bys lidem řezat prsty.“

Patrick: „Ještě před smrtí před sebou uvidím tvůj výraz.“
Anita: „Jestli toho nenecháš, nebude to tak dlouho trvat.“

Stvůra mi nedýchá za krk, mám ji ve své hlavě. Uvnitř mojí hlavy. Je tlusťoučká a dobře živená. Byla jsem si jistá, že je doma, protože jsem necítila žádnou vinu. Je mi zle, protože bych si měla připadat špatná a nepřipadám. Měla bych mít nějakou osobní hranici, kterou nesmím překročit. A myslela jsem si, že to je mučení. Spletla jsem se.

Jason: „Copak se život zastaví kvůli tomu, žes udělala něco hrozného? … Život si jde klidně dál, a ty můžeš jít s ním, nebo si sednout doprostředka cesty a litovat se.“

Jsem monstrum, ale je to z dobrého důvodu.

Jsem nekromantka. Měla jsem trochu pochybnosti, kam mě to staví na stupnici dobra a zla, ale bohu to zřejmě nevadí.

Postavila jsem se démonovi vyzbrojená jen vírou a modlitbou. Znamená to, že mi bůh odpustil moje hříchy? To nevím. Jestli to udělal, je daleko ušlechtilejší, než já.

Laurell K. Hamiltonová: Modrý měsíc (Epocha; 2011)
anotace:
Na bývalého snoubence se dá jen těžko zapomenout. Když Anitě Blakeové ve tři ráno zazvonil telefon, chvíli si myslela, že je to on. Nebyl. Byl to jeho bratr a nepřinášel dobré zprávy. Jak se zdálo, bývalá láska Anitina života se nechala zavřít do vězení za pokus o znásilnění.
Od doby, kdy se Anita Blakeová živí jako expert na nadpřirozené jevy, je schopna uvěřit téměř čemukoli. Ale Richard, i když je netvorem, by nikdy neublížil ženě. A tak se Anita ocitá v divočině Tennessee, protože ho chce zachránit. Má jen několik dní na to, aby zjistila, kdo a proč to na něj navlékl. Brzy nastane úplněk, a pokud bude Anitina vlkodlačí láska tou dobou ještě za mřížemi, bude čelit něčemu mnohem horšímu, než je obvinění z pokusu o znásilnění.