Jenny Nowak: Jiná rasa
Graen pochopila, že bude první smrtelnicí, která zaživa uzří jámu pekelnou. Pevně zavřela oči a políbila syna na čelo. (str. 85)
Patnáctiletá Graen se po smrti svého otce-čaroděje dostává na panství tety Magdaleny a strýce Ješka do Čelákovic. Za vlády českého knížete Bořivoje se však v tamních hvozdech procházel tajemný Stín, proti němuž ani modlitby ani obětiny nepomáhaly. A i když se Graen nemá u svého strýce nikterak dobře (vždyť jí vyčlenil jen maličkou komůrku bez oken a pracovala i jedla se služebnictvem), není to nic proti tomu, co si pro ni přichystal Stín.
Dcera čaroděje (snad samotného Merlina?) je podle proroctví (či kletby, záleží z jaké strany na to pohlížíte) předurčena stát se matkou Stínu. A téhle šance hodlá bytost jiné rasy – stále ve svitcích ponořený, děsivě krásný vampýr Dakh – využít a Graen tak zneužít.
Zatímco zeman Boreš z nedaleké Boleslavi spřádá svůj sen o nesmrtelnosti, pan Ješek, nedočkav se pomoci od prelátů ani od knížete, už má dost toho, že v jeho revíru řádí škodná, a tak chystá past. Kdo bude obětí a jaká bude pomsta? To už si musíte přečíst sami.
Jenny Nowak využila pro svůj temný a děsivý, přesto poeticky psaný, a dá se říci i romantický příběh kulisy Čelákovic, kde v 60. letech 20. století došlo k objevení pohřebiště s kostrami, které nesly známky protivampyrického zásahu. Mohli tu v 11. století skutečně pobývat upíři?
V poměrně krátkém příběhu autorka dokázala detailně vykreslit charaktery hlavních i vedlejších postav, čtenář tak má pocit, že jim rozumí a vžívá se do jejich osudů. A pak i třeba želí jejich ztráty. Mladičká Graen se potácí mezi nenávistí a pomaličku rostoucím citem ke krutému tvoru. Smířená s vlastní smrtí sahá po zbrani, aby zabila – místo toho však spíše pochopí. Dakh je na tom podobně, jeho odpor k nízkému druhu se v přítomnosti Graen mění v obdiv k bystré mysli a odvaze, občas dokonce v soucit či něhu.
Motivem příběhu jsou zákony přírody, které dokážeme pochopit u zvířat, ale odmítáme chápat, pokud jsme jako lidé kořistí. Lidé se zabíjí mezi sebou pro moc či peníze, ale tvora, který zabíjí z hladu, obviní z vraždy. Jako oběti či pozůstalí to jinak vidět nedokážou. Autorka využívá tématu lovce a kořisti, vlka a beránka, a kropí jej něčím, čemu by se vzdáleně dalo říkat láska, možná však jde jen o důsledek osamění dvou zatracených duší. Závěr však ponouká k naději, že i dvě odlišné rasy mohou sdílet stejné pocity.
Vyprávění je podbarveno jakoby zastaralou češtinou, která se k příběhu dokonale hodí a dotváří jeho atmosféru. Autorka dokáže upoutat, strhnout, dojmout i nadchnout, ale také překvapit. A vy si říkáte, co to má znamenat, vždyť je ještě sedmdesát stran do konce, a tak čtete dál a pochopíte.
Jiná rasa je pro mne osobně jednou z nejlepších autorčiných knih, příběh, u kterého budete spíš plakat než se smát, přesto však budete prahnout po dalším. A Noční lovci už čekají.
Vydal: Netopejr; 2007
To se mi na Jenny Nowak líbí – čerpá ze zdrojů u nás v ČR a jak jí to jde! První díl byl vydařený, tak si myslím, že uspěla i s druhým. Z tvojí recenze tuším, že příběh je samostatný a nenavazuje na předchozí díl (já čekala, že se možná zaměří na někoho z přeživších z jedničky – jestli se tomu tak dá říkat). Když to tak chválíš, stoprocentně si ji pořídím. Končí to uzavřeně nebo otevřeně?
tohle je recenze k jedničce :) Noční lovce jsem ještě zatím nečetla, ale všimla si, že tu recenze na Jinou rasu chybí, tak jsem si ji znovu přečetla a napsala.
To máš pravdu, není tu. Já myslela, že už ta nová Jiná rasa vyšla (vůbec mi nedošlo, že je to stejná obálka). Taky už je to dlouho, co jsem tuhle knihu četla, takže jsem měla dojem, že Graen (její jméno mi mimochodem nic neřeklo – skleróza), je starší. Je vidět, že si příběh pamatuju mlhavě.