Andrzej Sapkowski: Zaklínač II – Meč osudu

Literární recenze / 28.3.2011 /

Osud není. Není. Neexistuje.
Nebo si jeho existenci zaklínač Geralt z Rivie jen nedokáže a nechce připustit? Protože kdyby tak udělal, přišel by o jednu z posledních věcí, která mu zbývá – o svobodu. Být slepě veden předurčením, být jen figurkou ve hře toho, proti komu se ani nemůže postavit. Nikdy neměl domov, nikdy nebude mít rodinu, je využíván, opovrhují jím a až jednou bude jen o vteřinu pomalejší, pravděpodobně někde sám uprostřed pustiny vykrvácí. Smířit se s tím vším je možné, myšlenka, že by neměl vlastní vůli, je ale nesnesitelná.

Téma osudu se proplétá všemi příběhy druhé zaklínačské povídkové sbírky. S tím souvisí i jejich větší propojenost a sevřenost. Povídky stále fungují dobře samostatně, ale není překvapením, když v některé z následujících se objeví odkaz na tu předchozí. Samotné příběhy bývají také mnohem delší a propracovanější, mají více rovin, a jak už úvod napověděl, proměnou prošla i témata. Přijmout úkol a postavit se nestvůře už není hlavním motivem vyprávění. Zvolna i když ne úplně mizí pohrávání si s pověstmi a pohádkami, vše se mnohem víc točí kolem osobního Geraltova života. Láska, city, jinakost, přežití. Zároveň příběhy neztrácejí nic ze svého spádu, ironie a vtipu. Sapkowski začíná jen více promýšlet a připravovat si půdu pro románovou ságu.

Sbírka obsahuje sedm povídek a kromě Geralta dostávají v Meči osudu mnohem větší prostor i další postavy, především trubadúr Marigold a čarodějka Yennefer. Pravidelně se do vyprávění vracejí v zaklínačových vzpomínkám i mimo ně.

Hned v první povídce je svede dohromady výprava na draka. Na opravdového draka. Každý z nich dostane příležitost vyzkoušet svou Hranici možností a toho, co je skutečně možné a co ne. Pomalu se rozbíhající příběh přinese nečekanou pointu, což se nedá říct o Střípku ledu. Jde v něm opět o Geralta a Yennefer z Vengerbergu. Mají si být souzeni, ale jak to vypadá, nikdy nebudou spolu. Bolest, otupělost a melancholie, kdy ale od začátku tušíme, že se nic nezmění. Lhostejnost je naopak rozehnána ve Věčném ohni, protože kde je Marigold, tam obvykle vládne život a dobrá nálada. Geralt se s ním setká ve městě Novigradu, kde se zapletou do honičky na dopplera, stvoření schopné změnit podobu a stát se tak kýmkoliv jen chce. Vyprávění o tom, že každý má právo být přesně tím, kým chce.
   
Zaklínač se Marigolda (nebo Marigold Geralta) drží i v další povídce s názvem Trochu se obětovat. Společně přijíždějí na mořské pobřeží, kde si najme Geralta místní kníže jako tlumočníka, zamiloval se totiž do mořské panny a potřebuje ji přemluvit k malé oběti, aby mohli být spolu a překonat osud. Že žádná oběť není malá, o tom se přesvědčí i sám zaklínač, když  potká mladou a krásnou trubadúru Essi Daven. Dlouhý příběh, který přirozeně vystřídá několik prostředí a voní mořem.

Brokilon, poslední útočiště, neprostupný prales a království dryád, které vedou zoufalou a krutou válku s vnějším světem lidí. Geralt se do nebezpečného Brokilonu v titulním Meči osudu vypraví s poselstvím k jeho vládkyni, ale najde v něm mnohem, mnohem víc, svůj osud. Snad až příliš vyhrocený příběh o nenávisti, fanatismu a boji, ve kterém nelze vyhrát.
   
Úvod, který přináší Něco víc, je povedeně hororově mrazivý. Zaklínač při svém putování zachrání obchodníka Yurgu před jistou smrtí, a aby se neřeklo, jako odměnu po něm požaduje legendární to, co najde ve svém domě po svém návratu a co neočekává, že by tam mohl najít. Lhostejně vyslovuje výzvu, protože si je dobře vědom, že malá princezna Ciri, Dítě Překvapení, mu už dávno přisouzena byla. Na konci je ale Geralt velmi překvapen.
   
A jde skutečně o konec vyprávění, protože poslední sedmá povídka Něco končí, něco začíná je epilogem, alternativním koncem celého zaklínačova příběhu. Říká se, že tuhle povídku je dobré číst až po konci posledního dílu románové ságy, po Paní jezera, anebo je dobré si ji přečíst tehdy znovu. Sapkowski tu vzdal svému Geraltovi čest a nechal nejen jeho příběh, ale i mnohých dalších, které zaklínač při své cestě potkal, vyvinout jinak, lépe než by se snad předtím mohlo zdát. A tak se slaví svatba zaklínače a čarodějky, protože kdo může říct, jaký byl ve skutečnosti jejich osud?

Zaklínačův svět úžasně funguje, inspirovalo se jím mnoho dalších autorů a je stále nesmírně populární mezi čtenáři. Není proto divu, že nakladatelství Leonardo nevydává zaklínačské povídky poprvé. Dřívější pevnou vazbu tentokrát nahradil menší formát, který ovšem stále obsahuje známé ilustrace Jany Komárkové, jen je o poznání skladnější a cenově příznivější. Obě sbírky Poslední přání i Meč osudu tak rozhodně stojí za pozornost, i když ve druhé jmenované je toho osudového, stejně tak jako v mé recenzi, snad až příliš.

Vydalo: Leonardo; 2011

komentáře 2

  • Cukýna 28.3.2011na0.00

    Úvod k Zaklínači byl naprosto úžasně napsaný a ostatně zbytek recenze taky.

  • Dark Knight 28.3.2011na0.00

    "Meč osudu má dvě ostří, jedním z nich jsi ty. A tím druhým? Tím je…" Skvělá kniha.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít