Alyson Noëlová: Modrý měsíc

Ukázky z knih / 18.2.2011 /

Druhý díl knižní řady Nesmrtelní vydává nakladatelství Argo. Než vám přineseme recenzi, můžete si přečíst ukázku z knihy.

„Hádej, kdo je?“
Haven mi usilovně tiskne vlhce lepkavé dlaně k tvářím, přičemž mi na kůži zůstává šmouha patiny z hrany jejího prstýnku s lebkou. A i když mám zakryté a zavřené oči, vím, že si načerno obarvené vlasy rozčísla uprostřed na pěšinku, černý vinylový korzet má natažený přes rolák (v souladu s našimi školními pravidly oblékání), na funglnové sukni z černého saténu, dlouhé až na zem, už má dole u lemu díru, protože si ji přišlápla špičkou svojí martensky, a její oči působí, jako by byly zlaté, ale je to jenom tím, že nosí žluté čočky.

Taky vím, že její táta ve skutečnosti není na „služebce“, jak říkal, osobní trenér její máti je daleko víc „osobní“ než „trenér“ a mladší brácha jí zlomil cédéčko Evanescence, ale bojí se jí to říct.

Nic z toho ale nevím proto, že bych po tom slídila nebo ji špehovala, nebo snad že by mi to řekla. Vím to, protože jsem jasnovidka.

„Dělej! Hádej! Už bude zvonit!“ řekne, hlas nakřáplý, drsný, jako by vytáhla krabičku denně, i když kouřit zkoušela zatím jednou. Zdržuju to a snažím se přijít na někoho, s kým by asi tak nejmíň chtěla, abych si ji spletla. „Hilary Duffová?“
„Eé. Další pokus!“ Ještě víc mě mačká, netuší, že nepotřebuju nic vidět, abych všechno věděla.
„Tak teda paní Marilyn Mansonová?“

Zasměje se a pustí mě, načež si nasliní palec a chystá se mi setřít ušmudlané tetování, které mi udělala na tváři, ale já ji plesknu přes ruku. Ne že by se mi hnusila představa jejích slin (vím totiž, že je zdravá), ale nechci, aby se mě znovu dotkla. Dotek toho moc odhalí, hrozně mě to vyčerpává, a tak se tomu snažím za každou cenu vyhnout.

Drapne mě za kapuci mikiny a strhne mi ji z hlavy, pak nevěřícně zamžourá na moje sluchátka a zeptá se: „Co to posloucháš?“

Sáhnu pro iPod do kapsičky, jaké jsem si našila do všech svých mikin, abych před zraky profesorského sboru skryla všudypřítomné bílé kabílky, načež jí ho podám a dívám se, jak s očima navrch hlavy říká: „No ty jo! Teda hlasitějc už by to nešlo? A kdo je to?“ Kinklá iPodem mezi námi, takže obě slyšíme, jak Sid Vicious vyřvává něco o anarchii v Británii. A musím říct, že ani nevím, jestli je Sid pro, nebo proti. Vím jen, že je skoro dost uječený na to, aby dokázal otupit moje přehnaně zbystřené smysly.

„Sex Pistols,“ řeknu, s lupnutím iPod vypnu a vrátím do své tajné přihrádky.
„Nechápu, žes mě vůbec slyšela.“ Usměje se přesně ve chvíli, kdy zazvoní zvonek.

Já ale jenom pokrčím rameny. Nepotřebuju poslouchat, abych slyšela. Ne že bych se o tom ale zmínila. Řeknu jí jenom, že se uvidíme u oběda, a zamířím do třídy, vezmu to přes školní dvůr a udělá se mi zle, když vycítím, jak se za ní plíží dva kluci, přišlápnou jí lem sukně a ona kvůli nim div neupadne. Ale když se otočí a udělá na ně ďábelské znamení (vlastně ne doopravdy ďábelské znamení, jenom něco, co si vymyslela) a upře na ně ty svoje žluté oči, hned se stáhnou a dají pokoj. A já si vydechnu úlevou a procpu se do třídy, protože vím, že přetrvávající energie Havenina doteku zanedlouho pomine.

Zamířím ke svému místu v poslední lavici, cestou se vyhnu kabele, kterou mi Stacia Millerová schválně nastrčila do cesty, a zároveň ignoruju její „Sráá-áči!“, které mi jako serenádu polohlasně věnuje každý den. Pak sklouznu na židli, vyndám z tašky knížku, sešit a pero, zastrčím si do uší sluchátka, zase si natáhnu kapuci přes hlavu, hodím svůj báglík na prázdné místo vedle sebe a čekám, až se zjeví pan Robins.

Pan Robins chodí vždycky pozdě. Hlavně proto, že si mezi hodinami rád sem tam přihne ze své stříbrné placatice. Ale je to tím, že jeho žena na něj věčně ječí, dcera si o něm myslí, že je k ničemu, a jemu se vlastní život pěkně příčí. Tohle všechno jsem se dozvěděla první den na téhle škole, když jsme se omylem dotkli rukama při předávání přestupního potvrzení. Takže teď, kdykoliv mám něco odevzdat, nechávám mu to na kraji stolu.

Zavřu oči a vyčkávám, prsty nenápadně vklouznu pod mikinu a přepnu muziku z uřvaného Sida Viciouse na něco tiššího, jemnějšího.

Když jsem teď ve třídě, všechen ten hlasitý rachot už není potřeba. Chabá intelektuální výměna mezi studenty a učiteli okultní energii nejspíš poněkud potlačuje.

Nebyla jsem vždycky ujetá. Bývala jsem normální dospívající holka. Holka, co chodila na školní plesy, zamilovávala se do slavných hvězd a tolik si potrpěla na svoje blonďaté vlasy, že by ji ani nenapadlo stáhnout si je do ohonu a schovat pod vytahanou mikinu s kapucí. Měla jsem mámu, tátu, mladší sestru Riley a miloučkou zlatou labradorku Sasanku. Bydlela jsem v hezkém domě, v dobré čtvrti, ve městě Eugene v Oregonu. Byla jsem oblíbená, šťastná a nemohla jsem se dočkat, až mi začne střední škola, protože jsem to zrovna dotáhla na hlavní roztleskávačku univerzitního týmu. Nic mi v životě nechybělo a chtěla jsem modré z nebe. A i když to poslední je totální klišé, ironií osudu je to taky pravda.

Nicméně pokud jde o mě, znám tohle všechno jenom z doslechu. Protože jediná věc, kterou si od té nehody dokážu jasně vybavit, je umírání.

Měla jsem to, čemu se říká klinická smrt, tedy že člověk „jako“ umře. Až na to, že v tomhle jsou odborníci vedle. Protože, řeknu vám, to nebylo žádné „jako“. Prostě v jednu chvíli jsme s mladší ségrou Riley seděly na zadním sedadle tátova teréňáku, Sasanka měla hlavu položenou u Riley na klíně a jemně mi bušila ocasem do nohy, a najednou se nafoukly všechny airbagy, auto bylo na mraky a já se na to všechno dívala zvnějšku.

Zírala jsem na tu spoušť – vysypané sklo, dveře napadrť, přední nárazník svírající borovici ve smrtonosném objetí – nechápala jsem, co se stalo, a jenom jsem doufala a modlila se, aby se z toho všichni ostatní taky dostali. Potom jsem zaslechla známý štěkot, a když jsem se otočila, uviděla jsem je všechny, šli po nějaké pěšince a Sasanka, která šla vpředu, vrtěla ocasem.

Šla jsem za nimi. Nejdřív jsem se rozběhla a zkusila je dohonit, pak jsem ale zvolnila, že se trochu cournu. Měla jsem chuť projít se tou ohromnou voňavou loukou plnou pulzujících stromů a kytek, které se chvěly, zavřít oči před závratnou lehkou mlhou, ve které se všechno odráželo a zářilo a tetelilo se.

Říkala jsem si, že to bude jenom chvilka. Že se co nevidět vrátím a najdu je. Ale když jsem se konečně otočila, akorát jsem je zahlédla, jak se usmívají a mávají a přecházejí přes nějaký můstek, trvalo to sotva pár vteřin, než všichni zmizeli.

Propadla jsem panice. Všude jsem je hledala. Pobíhala jsem sem tam, ale všude to vypadalo stejně – teplá, bílá, zářivá, rozechvělá, krásná, pitomá, věčná mlha. A já padla na zem, zimou mi naskočila husí kůže, celé moje tělo se třáslo, brečelo, ječelo, proklínalo, prosilo, slibovalo věci, o kterých jsem věděla, že je nikdy nedokážu splnit. A pak jsem uslyšela, jak někdo říká: „Ever? Jmenuješ se tak, ne? Otevři oči a podívej se na mě.“

Jen nerada jsem dotápala zpátky na zem. Zpátky tam, kde byla jenom bolest a trápení a palčivá mokvavá rána na mém čele. A upřela jsem zrak na kluka, který se nade mnou skláněl, podívala jsem se mu do tmavých očí a zašeptala jsem: „Ano, Ever,“ načež jsem zase omdlela.
… pokračování příběhu naleznete na 264 stranách knihy Modrý měsíc.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít