Crimes of Passion – 8. část

Tak jsme na konci…tuto povídku jsem pro atmosféru doplnil hned dvěma skladbami…

(http://www.youtube.com/watch?v=YcOpScHxzoM&feature=related)

    Thomas stál tváří v tvář smrti. Marietta vypadala hrůzně, zarudlé líce, velké zuby, šílenství v očích a hlad, neukojitelný hlad po pomstě. Ale detektiv se nechtěl bránit, nemohl…nic zlého neudělal, miloval ji, stále ji miluje…jediná žena, po které kdy toužil, nedokáže ji jen tak zabít, ani v sebeobraně. To raději padne…za lásku, za jediného člověka, na kterém mu kdy záleželo…

    Během těch několika sekund mu hlavou proběhlo množství myšlenek, přesto však nakonec na poslední chvíli uhnul. Snad pud sebezáchovy, nebo něco takového, Marietta proletěla těsně kolem něj a zastavila se za ním, dobrých dvacet metrů. Thomas ji viděl zřetelně, přestože stál uprostřed opuštěné přístavní haly a všude kolem nebylo nic než neproniknutelná tma, Marietta lehce zářila, netušil proč, ale náramně se to hodilo. Pozoroval ji a ona jeho, stáli naproti sobě a dívali se tomu druhému do očí…Thomas je měl zklamané a ublížené, Marietta chladné a nemilosrdné, jako vždy. Poté jim nad hlavami projel blesk a spustil se hustý déšť. Zkrápěl ocelové konstrukce přístavu i kovové střechy hal a vytvářel hrůzu nahánějící atmosféru. Napětí mezi oběma milenci bylo tak husté, že by se dalo krájet. Lang věděl, že dříve nebo později jeden z nich zemře, ale i přes to si chtěl užít ten poslední pohled…poslední v životě. Přemýšlel nad vším, co kdy prožil, zpětně si v hlavě promítal svůj život a věděl, že nemá být na co hrdý. Nic nedokázal, nikoho neměl a odejde stejně zbytečně, jako sem přišel. Postupně začínal upadat do letargie, když v tu chvíli promluvila Marietta hlasem tak jemným a něžným, až na chvíli zapochyboval, je-li to skutečně ona. „Thomasi…“ zašeptala, „Thomasi…odpusť. Nemohla jsem jinak, nešlo to…bylo to moc velké riziko, a to jsem nemohla podstoupit. Musela jsem…i nyní musím…a ty to víš.“ Thomas nic nechápal, přesto však cítil, že to, co se děje, má nějaký důvod…a musí se to stát. „Já vím,“ odvětil, „přesto věz, že tě miluji, Marietto. Vždy jsem tě miloval a nikdy jsem se nedozvěděl, jestli cítíš to samé ty ke mně. Splň mi prosím poslední přání…a prozraď mi to.“ Marietta na něj hleděla se zkroušeným a z očí jí začali téci slzy. Smutku, bolesti, utrpení i zoufalství z toho, co musí nastat. „Pojď ke mně, Thomasi, prosím…prosím.“ Proud slz se stále zvětšoval, teď už nejen u Marietty, ale i u Langa.

    Stáli naproti sobě, drželi se za ruce, hleděli si navzájem do očí a plakali…oba dva. Za doprovodu kapek deště a blesků se naposledy loučili s tím, koho milovali. Pak se Thomas otočil a během chvil, které osvítil blesk, hledal dřevěný kolík, jenž si s sebou přinesl. Po krátké době jej nalezl zhruba v polovině haly, měl pocit, že až sem ho nezahodil, ale pocity v tuto chvíli hráli roli někde úplně jinde. Přisel s ním k Mariettě a se slzami v očích napřáhl ruku s kolíkem směrem k ní. Zadíval se jí do očí a s rozhodným výrazem ve tváři prohlásil: „Miluji tě a mám-li zemřít pro nás, zemřu tvojí rukou a zbraní, kterou jsi měla tento svět opustit ty. Řekni mi prosím jen jednu věc, chci ji vědět, ty víš, co to je!“ Namířil kolík směrem k jejímu hrudníku. „Miluješ mě? Máš srdce, které opětuje to, co já cítím?“ Marietta se podívala Thomasovi přímo do očí a rozhodla se, že mu řekne pravdu. „Nebudu se ti ospravedlňovat, z ničeho, ale tohle si zasloužíš vědět. Thomasi, já jsem tě…“

***

    Kdyby stál někde ve tmě skrytý tichý a nikým neviděný člověk, spatřil by scénu, během které protekly litry krve. Neznámá postava zezadu přiběhla k Mariettě a ta pod prudkým náporem mohutného těla narazila na dřevěný kolík, který v ruce držel mladý muž. Thomas jej okamžitě pustil a v první chvíli nelidsky vykřikl, poté se vrhnul k Mariettě a pokoušel se udělat cokoliv, co by jí nějak pomohlo. Jeho milovaná však jen s námahou vyplivla krev z pusy a zřejmě se chystala něco říct, avšak než to stihla, ochably jí svaly a Marietta umřela v náruči mladého detektiva. To bylo podruhé, co ji ztratil…zemřela jeho vlastní rukou…

    „Vy jste, Langu, pěkně podlehl, svým citům!“ zaburácel neznámý hlas a Thomas vyskočil na nohy. Poznal téměř okamžitě, kdo za tím vším stojí. Ta charakteristická postava a hlas… „Smithe, ty hajzle!“ zařval a vrhl se naproti němu. Seržant však byl rychlejší než on, ale co bylo na tom všem nejpodivnější, byl fakt, že i on zářil a měl delší špičáky. Stejně se mu ale povedlo zmizet Thomasovi z dohledu. „Nemáte šanci Langu,“ rozesmál se policista kdesi za ním. „Marietta si svoji práci dotáhla skoro do konce, uklidila po sobě, já s vaší pomocí uklidil ji a teď zbýváte jenom vy.“ Thomas vytáhl revolver a otáčel se za hlasem, všude byla tma a jemu se zdálo, že Smith je všude kolem něj. „Nemohla nechat naživu nikoho, kdo s ní spal…byla to jen otázka času, kdy by je našli nám podobní a zabili je i nás. Nemůžeme, Langu, chápete?“ Thomas nechápal vůbec nic, netušil, o čem to seržant mluví, toužil po jediném, zabít ho a pomstít Mariettu.

    Charles Smith seskočil zhruba třicet metrů před něj a zastavil se. „Marietta patřila mě. Nikdo o nás nevěděl, byli jsme spolu desítky let a stovky bychom byli, kdyby nepodlehla přirozeným pudům! A to my nesmíme…ani vy. Je mi to líto, Langu.“ Thomas využil využil seržantova žalostného monologu i svého dlouholetého tréninuk, bleskurychle namířil a do seržanta vystřílel celý bubínek, šest nábojů. Smith se svalil na zem a z těla mu vytryskla krev.

    Thomas se sesypal na podlahu vedle Marietty a rozvzlykal se. Teď už jeho život neměl žádný smysl, v záchvatu vzteku si strčil hlaveň revolveru do pusy a naprázdno cvakal, pak pistoli odhodil a křičel, bez ustání křičel. To bohatě stačilo na to, aby si nevšiml, co se děje kolem. Pocit překvapení a nepochopení bylo to poslední, co se zračilo v Langově tváři ve chvíli, kdy se otočil a zíral do hlavně pistole. Charles Smith mu prohnal hlavou kulku a poslední Thomasova myšlenka vypustila napovrch otázku, která jej tížila celou tu dobu: Milovala mne Marietta?

    Zemřel dříve, než dopadl na zem.

***

(http://www.youtube.com/watch?v=f_lTSuU96oA)

    Richard Burns seděl ve svém žlutém kabrioletu a uháněl americkou krajinou směrem na jihozápad. Potřeboval se dostat z dosahu seržantovi moci a konečně si trochu odpočinout. Věděl, že když ho Lang učil sledovat lidi a auta, že by se mu to mohlo někdy hodit, a taky se tak stalo. Jediné štěstí bylo, že nebyl na místě v době, kdy se vše odehrálo, ale odjíždějící seržantovo auto a dvě mrtvá těla dostatečně vypoví o tom, co se onen osudný večer přihodilo.

    Bylo mu to neskutečně líto, ale věděl, že musí něco udělat. Thomas na něj vždy spoléhal, ačkoliv jej prakticky neznal. A novinář mu to dlužil, detektivu Langovi, jedinému člověku, který ho kdy považoval za přítele. A Burns jeho přátelství opětoval…jen mu to nestihl nikdy říct…

KONEC