Crimes of Passion – 2. část

Další část povídky přidává dvě důležité postavy a příběh se nám začíná zamotávat. Nic ale není tak, jak se zdá, a lidé jsou navzdory svému přesvědčení mnohdy horší, než upíři…o ty ale nepříjdete, nebojte se.

(http://www.youtube.com/watch?v=ldcewg1JL0Q)

NEW YORK TIMES                                               15. Prosince 1930

Brutální vražda na Baker street

Neúcta, s jakou jednají dnešní zločinci, nezná mezí. Včera ve večerních hodinách našla policie na základě nesrozumitelného telefonátu hysterické sousedky zavražděné tělo muže, pravděpodobně majitele bytu, sedmatřicetiletého Jonathana Coringhera. Identifikaci znemožňuje fakt, že mu jeho vrah nelidským způsobem doslova utrhl hlavu, která se zatím nepodařila nalézt. Dle výpovědi sousedů byl Jonathan člověk povahy hrubé a nelítostné, obzvláště, co se něžného pohlaví týče. Posledních několik měsíců pobýval ve sňatku se ženou, jejíž jméno policie zatím nechce uvést, domnívá se však, že by s touto událostí mohla mít něco společného, bohužel se však vytratila neznámo kam, a tak se zatím můžeme jen domnívat, zda je onou vražedkyní nespokojená manželka, vyděračská mafie či někdo jiný. O postupech při vyšetřování vás budeme i nadále informovat.

Thomas odhodil noviny na stůl, zhoupl se na židli a zapálil si cigaretu. Pozoroval dým, táhnoucí se od její špičky až ke stropu, naslouchal zvukům nadzemní dráhy, jenž mu jezdila za oknem, a přemýšlel. Věděl, že Robert Burns, autor článku, si věci milerád přikresluje, a proto jej redakce posílá na místa vražd a znásilnění. I z nezajímavého tématu dokáže udělat pro čtenáře poutavou záhadu a nešetří jak fakty, tak i výmysly. Jak on sám říká: „Realita je taková, jakou ji chceme mít. A svět takový, jaký ho čtenáři naservírujeme.“ O utržené hlavě měl detektiv své pochybnosti, nic to ale nemění na faktu, že jej vražda vyděsila. Pochopitelně už měl s podobnými lidmi co dočinění, tomu se při své práci nevyhne, ale opravdu by za tím vším mohla být Marietta? Znal ji jako nemluvnou a divokou ženu, byla by schopna něčeho takového? Možná to vysvětluje, proč včera večer nepřišla a on kvůli ní hodinu mrznul venku.

Vytáhnul z pod stolu láhev whiskey a chystal se nalít si sklenku, když v tom někdo zaklepal na dveře. „Nejsem tu a nebudu,“ zavolal, zatímco si roztřesenýma rukama naléval panáka na uklidnění. „Nechte si ty vtipy, Langu, dnes na to opravdu nemám náladu,“ zavrčel muž, který vešel do dveří. Nebyl moc vysoký, věkem mu mohlo být kolem třiceti, na Thomase ale okamžitě zapůsobily jeho oči, které byly tmavé, a chyběla v nich sebemenší známka soucitu. Měl na sobě rozepnutý černý oblek bez kravaty a klobouk, pod kterým se schovávaly na krátko střižené vlasy. „S kým má tu čest?“ pozvedl Thomas obočí a zadval se na nově příchozího, „a co pro vás mohu udělat? Salon krásy je o dvě ulice dál, asi jste se spletl.“ „Ještě jedna blbá poznámka a dám vás zavřít, bez milosti. Jsem rád, že vás konečně vidím, po všech těch povídačkách, které z vás dělají cynického alkoholika, jsem si to přišel ověřit na vlastní kůži. A vidím, že drby nelhaly.“ „Ne, lhát umím jenom já, za to skvěle. Je potěšující, že mě znáte, já vás ne a nevím, jestli chci, ale posaďte se.“ Neznámý muž si pohlédl otřískanou židli, do které se po chvíli přemýšlení usadil a pak hodil na stůl vizitku, vytaženou z vnitřní kapsy saka. „Jsem policejní vyšetřovatel, Charles Smith. Nepokládám jména za důležitá, budu tedy rád, budete-li mi říkat oficiálním titulem seržanta, Langu.“ „Mě jaké malého pokřtili na detektiva a taky mi říkáte jménem,“ utrousil ironicky Thomas a típl cigaretu. „No, a co vás ke mně zavedlo, jestli se mohu zeptat, seržante?“ „Myslím si, že to moc dobře víte, alkohol na stole, noviny jste určitě také četl a ruce se vám neklepou stářím. O Coringherovi jste už určitě slyšel.“ „Neslyšel, četl, nezapomeňte si to v protokolu pozměnit. Jeho hlavu vám bohužel dát nemůžu, prodal jsem ji na černém trhu, to víte, vousáči dneska letí.“ Seržant se pousmál a naklonil se přes stůl: „Detektive, neserte mě, říkám vám to po dobrém. Moc mě těší, že víte, jak náš zavražděný vypadá, ještě aby ne, když u vás včera odpoledne byl. Kam šel potom asi nevíte, že? Stejně tak předpokládám, že jeho žena vaší pozornosti také unikla.“ Thomas nevěděl, kolik toho Smith ví o jejich milostném vztahu, doufal, že si užívá sladkou nevědomost a nebylo by špatné, kdyby to tak zůstalo. „Jeho ženu neznám a Coringhera jsem od doby, co opustil moji kancelář, neviděl.“ „Výborně, takže předpokládám, že v noci jste si užíval s nějakou šlapkou, doma jste totiž nebyl.“ Ví to, pomyslel si Thomas, ví o tom, co mezi námi bylo, nemá to však jak dokázat. Ale o co mu sakra jde? „Podívejte, seržante, nevím, kam tím směřujete, ale vyjadřujte se jasně, prosím. Znovu opakuji, že jeho ženu neznám a kam odešel po návštěvě u mě taky nevím, popravdě mě to ani nezajímá. Já svou práci odvedl a dále se o své zákazníky nestarám. Předpokládám, že proč u mě byl, jste si už zjistil.“ „Jste bystrý chlapec, jen tak dál, třeba jednou dohlédnete dál, než na špičku svého nosu. Nepleťte se nám do vyšetřování, když budeme chtít pomoct, najdeme si někoho jiného, tohle není vaše starost. Kdybyste se cokoliv dozvěděl…zavolejte.“ Smith se s těmito slovy pravděpodobně rozloučil, protože se zvedl ze židle a beze slova opustil kancelář.

***

    Po obvyklé večeři v hospodě šel detektiv domů. Bydlel docela daleko, ale nechtělo se mu jezdit městskou dopravou ani taxíkem a vlastní auto zatím neměl, proto šel pěšky. Na hodinkách vyčetl, že se blíží půlnoc, přidal proto do kroku, chtěl být doma co nejdříve, i přes pravidelnou dávku piv mu byla zima. Noční New York bývá málokdy tak tichý, jako dnes v noci, proto mu nedělalo problém poslouchat pomalu jedoucí auto za jeho zády. Instinktivně ohmatal pouzdro s revolverem značky Smith & Wesson a pokračoval dál. Nezastavil se, nezpomalil a ani se neohlédl. Tušil, kdo ho sleduje. Neměl nepřátele, respektive kdysi ano, ale nyní už nebyli mezi živými, paradoxně to nebylo jeho vinou. Našlo se ale pár lidí, kteří ho měli v hledáčku už dlouhou dobu. Pak dostal nápad a kvapně jej využil. Zahnul do nejbližší neosvětlené uličky, schoval se do stínu a čekal. Přesně jak předpokládal, motor ztichl a kdosi z auta vystoupil. Thomas vytáhl revolver a čekal, naslouchal lehkým opatrným krokům, které se k němu blížili, a snažil se potlačit strach. Když ona tajemná postava vešla do uličky, natáhl kohoutek na zbrani a s ledovým klidem v hlase prohlásil: „Nevím, kdo jsi a proč mě sleduješ, ale jestli nechceš větrací otvor do hlavy, tak mi to rychle řekni.“ Odpověď, kterou dostal, mu vyrazila dech…