Crimes of Passion – 1. část

Z hlavy na papír jsem během dnešní noci přenesl svoji první delší povídku. Ač to nevypadá, opravu se jedná o upřinu, a bude-li zájem, postupně přidám i další části příběhu. Upozorňuji, že jde o moji prvotinu, neboť smysluplné příběhy jsem se zatím psát nepokoušel. Tudíž máte prostor ke kritice.

(V úvodu každé povídky uvedu v závorce skladbu, která mne doprovázela při psaní a kterou si doporučuji ke čtení té dané části pustit – na uvození atmosféry. Povídka tím dostane třetí rozměr. Song pro tuto část: www.youtube.com/watch)

 

 

Z vnitřní kapsy svého černého kabátu si vytáhl krabičku cigaret a jednu se pokusil zmrzlýma rukama zapálit. Po chvíli zapalovač konečně škrtnul a on sladce popotáhl z nikotinové tyčinky, chvíli v sobě dusil kouř a poté jej pozvolna vydechl, spolu s párou, která mu šla od úst. Opíral se o poblikávající lampu, stojící na rohu zasněžené temné ulice, a v dáli slyšel burácející motor auta, kolem něj však nebyla živá duše. Kouřil pomalu, nikam nespěchal, věděl, že jej zavčas uslyší a bude mít dost času připravit se. Znenadání koutkem oka zpozoroval pohyb, v mžiku se otočil, ale spatřil pouze černou kočku, sedící na malé zídce. Hleděla na něj upřeným pohledem, oči jí svítily ve tmě a on pociťoval strach. Oklepal se, odhodil nedokouřenou cigaretu, na ruce si navlékl černé kožené rukavice a čekal. Hodinky ukazovaly 2:30, znamenalo to tedy, že zde stojí už více jak půl hodiny, naprosto bezvýsledně. Chvíli se bavil pozorováním několika oken, v nichž se ještě svítilo, ale jedno po druhém zhasínaly, až se ulice ponořila do naprosté tmy. Nakonec se i on ponořil, do svých myšlenek, ve kterých si znovu přehrál události dnešního odpoledne…

***

    „Cos to řek?!“ vyskočil ze židle muž v pokročilých letech, s krátkými vlasy a rostlými vousy, vzezřením připomínající nebezpečného barového povaleče. „Kolko že jich bylo?“ „Čtyři,“ odpověděl pohledný mladík, sedící za starým dřevěným stolem na rozvrzaném křesle. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po své kanceláři, která zela prázdnotou a bídou. Kromě křesla, stolu a židle, kterou jeho zákazník ve vzteku převrátil, pokoj obýval už jen věšák, na němž visel jeho kabát, a velká kartotéka na pravé straně místnosti, pod zaprášeným, léta nemytým oknem. Nalil si skleničku whiskey a otočil se na vousáče: „Pane Coringhere, posaďte se, prosím.“ „Tož moja žena se tahá s milencema a já se mám posadit? Nejeblo ti náhodou?“ zařval na něj, pak mu vytrhl láhev z ruky a vypil zbytek jejího obsahu. Očividně to pomohlo, neboť přemohl vztek a po chvíli rozvažování se opravdu posadil a spustil: „Jak to víš? Je…je to pravda? Kurva jedna…a já sa kvůli ní namočil do takových průserů, nakonec si to všechno vyžeru sám a ju vyrazím z domu!“ Pak schoval hlavu do dlaní a začal vzlykat. Oba mlčky seděli a přemýšleli, nakonec se Thomas hluboce zadíval z okna a řekl: „Poslyšte, je mi to líto…a zkroťte u mě v kanceláři svůj slovník, prosím. Vím to. Odkud? To není důležité. Podstatné je, že je to pravda, tady v obálce,“ pohodil hlavou směrem k levému rohu stolu, na němž ležela světle hnědá papírová obálka, „jsou fotky. Prohlédněte si je doma, udělejte, co uznáte za vhodné, zbytek se mne netýká, vy jste zaplatil a já svůj úkol splnil. Sbohem, pane Coringhere. Nechť jsou vám nebesa nakloněna, neboť v pekle jste se ocitl.“
Vousáč si vzal obálku a vypadalo to, že beze slova odejde, ve dveřích si to ale zřejmě rozmyslel a otočil se: „Víš ty co, Thomasi? Já to vím…vím o tom. Ze mňa blba neuděláš, věděl sem to celou dobu, ale asi sem vyměk. Já už su možná v pekle, ale ty tam jednou skončíš taky. Měj sa…pane Langu,“ opovržením si odfrkl a práskl za sebou dveřmi.

***

    Zavřel kancelář a odebral se naproti přes ulici do nebližší hospody. Hospodský, stojící u výčepu, na něj mával, jen ho zahlédl ve dveřích, oba dva se znali dlouhá léta. Lang sem chodil pokaždé, když mu nevyšel případ tak, jak by si představoval, takže zde byl takřka denně. Byl úspěšný detektiv, ale za svůj krátký život se už stihl setkat se spoustou divných věcí, z nichž si odnesl jen vrásky na čele a malý obnos peněz, který mu vystačí akorát tak na živobytí. „Co si dáš, Thomasi?“ vytrhl jej z myšlenek hlas za barem, patřící staršímu muži, černochovi, který byl očividně znavený životem a jediné, po čem toužil, byla bezbolestná smrt. „Pivo a toast, Dustine, jako vždycky,“ odpověděl mu a posadil se za barovou stoličku. Hospodský se opřel o pípu a zadíval se Thomasovi přímo do očí: „Chodíš sem každý den už tři roky, za celou dobu sis nikdy nedal nic jiného, než pivo a toasty, navíc tady jen sedíš, nemluvíš o práci, o osobním životě, nemluvíš s nikým, o ničem, vždycky se jen sebereš, zaplatíš a odejdeš. Mě je to jedno, hochu, mám tě rád, neděláš problémy a máš srdce na pravém místě, ale mám o tebe trochu strach. Je ti 22, máš život před sebou, co…co ženskou, máš nějakou?“ „Dustine, víš, že si tě vážím, nekaž to, prosím. A nalej mi to pivo.“ Dustin se zamračil a potlačoval zklamání, měl Thomase opravdu rád, skoro jako vlastního syna, kterého si přál vždy mít, viděl, že ho práce ničí a osobní život nemá prakticky žádný, chtěl mu pomoci, ale nevěděl jak. Pustil se proto raději do čepování piva a poté do obsluhování dalších hostů.
Thomas se podíval na hodinky, zapálil si cigaretu a zamyslel se. Věděl, že někdy touhle dobou přišel Coringher domů a manželce ztropil šílenou scénu, byl ale klidný, věděl totiž i to, že ona si to nenechá líbit, seřve ho a vyhodí z domu, nebo něco takového. Znal ji, vždyť s ní přece spává, ví, jaká je. Odkud ale mohl Coringher vědět, že on je jedním z těch čtyř? Rozhodl se, že to nebude řešit, vyvázl z toho nejlépe, s plnou kapsou a bez újmy na zdraví, co víc si může přát. S Mariettou si už asi nikdy nezadovádí, ale čert to vem, pro jednu ženu mu slza neukápne…snad. Večer se uvidí.

***

    Dojedl, dopil, zaplatil a odešel. Klasický rituál, opakující se dnes a denně. A stejně jako vždy, i dnes si šel stoupnout pod blikající lampu, do mrazu. Dnes poprvé ale neměl jistotu, že dorazí. Hodinky ukazovaly 2:45 a jemu začala být opravdu nesnesitelná zima. Rozhodl se, že počká ještě čtvrt hodiny, a pak půjde. Věděl, že to, co se stalo dnes, všechno ukončilo. Že Marietta už nikdy nepřijede, už si s ní nepromluví, nevyspí se spolu, ale co mohl dělat. To ona si přála, aby její manžel dostal ty fotky, ona sama chtěla, aby vyhledal detektiva, aby její nevěra vyšla na povrch. Proč? To Thomas nevěděl, ani se jí na to neptal, není to jeho věc. Co se děje mezi Mariettou a Coringherem nezkoumal, nezajímalo ho to. Staral se o své věci.
Patnáct minut uplynulo a auto nikde, otočil se tedy a pomalu odkráčel. Postava stojící na druhé straně ulice, zahalená v neproniknutelné tmě, jej pozorovala a chtěla na něj zavolat…moc chtěla…místo toho jí ukápla slza, pak druhá, a nakonec se tiše rozvzlykala. Thomas Lang se ztratil ve tmě a lampa, o kterou se opíral, naposledy zablikala a zhasla.