Tanya Huffová: Dluh krve

Po celá staletí žil Henry Fitzroy, upír a nemanželský syn Jindřicha VIII., v souladu s upířím kodexem. Nezabíjel, pokud to nebylo nutné, nepřitahoval k sobě pozornost a nikdy nenarušoval území jiných upírů. Teď se však chystá udělat něco nemyslitelného.
Pátý díl z cyklu Krevní pouta chystá nakladatelství Brokilon k vydání v lednu 2011.

„Jak se cítíš?“

Mladík se pokusil pokrčit rameny, ale neměl dost sil, aby jimi mohl pohnout. „Je mi fajn,“ zamumlal a změřil si doktorku obezřetným pohledem. V jizvě mu škubalo a byl tak unavený, že se nemohl ani vyčůrat, aniž by mu ohromný ošetřovatel přidržoval ptáka, ale to nehodlal doktorce vykládat. Jistí lidé tvrdili, že má problém s autoritami. No a co.

Dostal peníze, teď už nechtěl nic jiného než příležitost, aby je mohl utratit. „Kdy budu moct jít?“

„Jít?“

„Odejít,“ zavrčel.

„Právě to jsem ti přišla říct.“ Poodstoupila od postele a zatvářila se bezvýrazně. „Odejdeš dnes odpoledne.“

„Kdy?“

„Brzy.“

Jakmile byla pryč, vysoukal nohy zpod deky a opatrně je spustil na podlahu. Pomalu se narovnal, pustil se madla a udělal krok dopředu. Pokoj se s ním zakymácel. Upadl by, kdyby ho za předloktí nechytila mohutná ruka a bez sebemenšího úsilí ho neudržela ve vzpřímené poloze.

„Chodíš, kurva, jak duch, chlape,“ řekl a otočil se k ošetřovateli. „Málem jsi mě vyděsil k sm…“

Prsty se sevřely a poslední slovo zaniklo v nečekaném bolestivém stisku.

„Hej, člověče! To bolí!“

„Já vím.“ V hlubinách hebkých hnědých očí se cosi zalesklo, cosi, co obvykle zůstávalo pohřbeno pod výrazem neotřesitelné mírnosti.

 

Zapadající slunce zalilo vody Anglické zátoky tekutým zlatem, vykoupalo ve zlatě dvojici běžců v parku Sunset Beach, rozhodilo síť jantarových vláken mezi břehy Falešného potoka, proniklo matným sklem v okně čtrnáctého patra obytného mrakodrapu Pacific Place a zasvítilo do očí mladíkovi, který si při pohledu na západ slunce povzdechl. Díky tomu, že se dům nacházel mezi horami a Georgijským průlivem ve Vancouveru v Britské Kolumbii, dalo se z něj těšit výhledem na jedny z nejkrásnějších západů slunce na světě – ale to s mladíkovým povzdechem nijak nesouviselo.

Tony Foster si stínil tvář dlaní, hleděl z okna a odpočítával minuty. V 7:22 mu začal pípat budík na hodinkách. Vypnul ho, aniž by spustil světle modré oči z obzoru, a naklonil hlavu k vnitřní části bytu, pátraje sluchem po zvucích, které by mu prozradily, že skutečně započala noc.

Henry Fitzroy ze sebe setřásl pouta, jimiž ho svazovalo slunce, a ocitl se v temnotě tak naprosté, jaké se dá docílit jen cílevědomým úsilím. Tiché šustění bavlněného prostěradla pohybujícího se na jeho zvedající se a klesající hrudi mu prozradilo, že v bezpečí přežil další den. Zatímco naslouchal, ztratilo se rytmické ševelení v tlukotu srdce čekajícího v místnosti za dveřmi zavřenými na závoru a následně v nekonečném množství zvuků města ležícího za zdmi jeho útočiště.

Nesnášel způsob, jakým se probouzel, nesnášel protahovanou zranitelnost způsobenou jeho pomalým návratem k plnému vědomí. Každý večer se pokoušel zkrátit čas, který strávil ležením v temnotě při částečném vědomí. Nezdálo se, že by to přinášelo výsledky, ale toto úsilí alespoň trochu umenšovalo jeho pocit bezmoci.

Cítil přikrývku spočívající na jeho kůži, cítil naprosto nehybný vzduch…

A náhlý chlad.

Což bylo nemožné.

Klimatizaci si nechal v nejmenší ze svých tří ložnic odpojit. Okna byla zabedněna překližkou, utěsněna a překryta závěsy. Dveře měly na všech čtyřech stranách těsnění z pružné gumy – vzduchotěsné sice v žádném případě nebyly, ale na to, aby umožňovaly tak náhlé změny teploty, byly skulinky přece jen příliš malé.

Pak si uvědomil, že není sám.

V místnosti byl společně s ním někdo další. Někdo, kdo postrádal pach. Tlukot srdce. Někdo bez těla. Bez krve.

Démon? Možná. Nebylo by to poprvé, co se střetl s jedním z Pánů pekel.

Henry donutil línou ruku k pohybu, natáhl se a rozsvítil lampu.

Přivřenýma očima – i pouhá čtyřicetiwattová žárovka vrhala dost světla na to, aby ho dočasně oslepilo – na kratičký okamžik zachytil postavu mladého muže stojící u nohou jeho postele. Pak ten bledý, průsvitný přízrak zmizel.

 

„Duch?“ Tony si přehodil nohu přes široké, kůží potažené opěradlo zelené pohovky a potřásl hlavou. „Děláš si srandu, že jo?“

„Nikoliv.“

„Senza. Co asi chce? Vždycky něco chtějí,“ dodal v odpověď na tázavý výraz vyjádřený lehkým povytažením Henryho rudozlatého obočí. „To ví přece každý.“

„Opravdu?“

„Ale no tak, Henry. Netvrď mi, že jsi za celých čtyři sta devadesát pět let nikdy neviděl ducha.“

S jednou rukou spočívající na chladné okenní tabulce a druhou zavěšenou za kapsu riflových kalhot Henry Fitzory, nemanželský syn Jindřicha VIII., svého času vévoda z Richmondu a Somersetu, vzpomínal na noc na sklonku osmnáctého století, kdy byl svědkem toho, jak přízrak vyděšené mladé královny běží s křikem po chodbě, aby ještě jednou prosila krále o milost, které se jí nemělo dostat. Více než dvě stě let předtím byla Kateřina Howardová hostem na Henryho svatbě, protože si bral její sestřenici Marii. On na tu její nešel – ke svatbě s jeho otcem došlo až čtyři roky poté, co údajně zemřel. V červnu 1540 byla korunována královnou, v únoru 1542, necelých devatenáct měsíců na to, přišla o hlavu.

Byla mladá a hloupá a s velkou pravděpodobností se opravdu dopustila cizoložství, z něhož byla obviněna, ale nezasloužila si, aby byl její duch uvězněn a nucen stále znovu a znovu přehrávat ten duši drásající okamžik, kdy si uvědomila, že zemře.

„Henry?“

„Ať už chce cokoliv,“ řekl Henry, aniž by se otočil, „pochybuji, že mu to budu schopen dát. Nemohu změnit minulost.“

Tony se otřásl. Prožitá staletí se kolem Henryho shlukla do takřka viditelného oblaku a zahalila jej rubášem času a vzpomínek. „Henry, ty mě děsíš.“

„Opravdu? Promiň.“ Bývalý princ ze sebe setřásl melancholii, otočil se a s úsilím vyloudil na rtech křivý úsměv. „Mám pocit, že představa pomstychtivého ducha tě nechává poměrně chladným.“

Tony, který byl rád, že má Henryho zpátky, pokrčil rameny a v trhavém pohybu se na okamžik znovu vynořilo dítě ulice, jímž býval. „Nestraší přece mě, ale tebe. A kromě toho, díky tomu, že poslední dva roky bydlím u tebe, a tomu, že musím jednat s těmi magory z půjčovny, jsem se naučil nenechávat se vyvádět nezvyklými záležitostmi příliš z míry.“

„Vážně?“ Henry, kterého ani trochu nepotěšilo, že je srovnáván s podivíny z videopůjčovny, v níž Tony pracoval, se široce usmál a vycenil zuby. Když uslyšel, jak se mladíkovi zrychlil pulz, přešel pokoj a objal ho paží kolem útlých ramen. „Takže už tě nedokážu ničím překvapit?“

„To jsem neřekl.“ Přejel mu chladným palcem po linii čelisti a Tony začal přerývaně oddechovat.

„Možná ne přesně těmito slovy.“

„Ehm, Henry…“

„Copak?“

Zavrtěl hlavou. Stačilo mu vědět, že by Henry přestal, kdyby ho o to požádal. Stačilo mu to víc než dost, zvláště vzhledem k tomu, že ho o to žádat nechtěl. „Vlastně nic. Nic důležitého.“

Krátký okamžik na to se jeho zuby setkaly skrz záhyb kůže, jejich ostré hroty proťaly žílu a na jistý čas myšlenky na mrtvé smyla krev živého.

 

Desátnice Phyllis Robertsová projížděla ulicí Komisařů, poklepávala si prsty o volant a pobrukovala si poslední hit od Céline Dion, zatímco ji do tváře šlehal teplý večerní vzduch. Přestože nové vozy Kanadské přístavní policie byly vybaveny klimatizací, ona ji nikdy nepoužívala, protože stísněný prostor auta se zavřenými okny v ní vyvolával pocit, že sedí v kosmické lodi, a řízení za takových podmínek nesnášela.

Od počátku její směny uběhly už tři hodiny a měla dobrou náladu. Zatím se nestalo nic zlého.

Když od začátku její směny uběhly tři hodiny a patnáct minut, přestala si desátnice Robertsová pobrukovat.

Zabočila do Vantermu, momentálně jejího nejméně oblíbeného ze sedmadvaceti terminálů pro nákladní a výletní lodě a přimhouřila oči, aby lépe zaostřila na maličké siluety tří mužů, za nimiž se tyčila obrovská masa kontejnerové lodi registrované v Singapuru. Vysoké lampy lemující dlouhé dřevěné molo poseté natěsnanými kontejnery jej proměnily v mozaiku ostrých stínů, které smývaly jakékoliv detaily tak dokonale, že byla skoro až u nich, než konečně jednoho z mužů poznala.

Vzala si dlouhou baterku s pogumovanou rukojetí, ujistila se, že má u sebe obušek – spíše ze zvyku, než že by si myslela, že by ho mohla potřebovat – a nechávajíc čepici v autě, zamířila k nim. „Děláš noční nakládky, Tede?“

Ted Polich, nejmenší ze tří přístavních dělníků, trhl plešatějící hlavou vzhůru směrem k portálovému jeřábu, který se vypínal nad dokem jako mechanický dravý pták. „Kontroly jsou čím dál přísnější a tahle mrcha táhne doleva. Snažíme se ji spravit, aby nám zítra nezpomalovala nakládání.“

„Bože chraň,“ zamumlala desátnice. Obrovský nárůst obchodu přes Pacifický hřbet způsobil, že přístav měl co dělat, aby s ním dokázal držet krok. „Kde to je?“

„Támhle u přídě. Zachytil se v jednom z těch vírů mezi lodí a dokem.“ Polich s ní srovnal krok a vrazil si ruce do kapes šedých montérek. „Mysleli jsme, že pošlou městskou policii.“

„Je mi líto. Než budeme mít jistotu, že jste viděli, co jste říkali, budu vám muset stačit já.“

„Podezříváte nás snad, že jsme si to vymysleli?“ otázal se rozhořčeně jeden z mužů a naklonil se zpoza svého kolegy, aby mohl policistku zpražit pohledem.

Desátnice Robertsová zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Takové štěstí určitě mít nebudu.“

Neměla.

V úzkém trojúhelníku mezi přídí a dokem se pohupovalo tělo nahého muže, jehož záda tvořila světlý ostrůvek, na kterém se jako tmavé mořské řasy rozprostíraly prameny jeho vlasů.

„Do prdele.“

Polich přikývl. „Moje slova. Myslíte, že je to sebevrah?“

„Pochybuji.“ Třebaže nějaký občas skočil z mostu Lion’s Gate, ještě se nesetkala s tím, že by se předtím zdržoval svlékáním. Namířila baterku do vody a pomalu přejela mrtvé tělo paprskem světla. Na bledé pleti bylo vidět skvrnitý vzor fialových modřin, malých i velkých. Moc starý není – a víc už rozhodně nezestárne, pomyslela si pochmurně – a dlouho ve vodě nebyl.

„Zvláštní, čím to je, že někteří plavou, a jiní se potopí,“ mumlal si tiše vedle ní Polich. „Tenhle chlápek je kost a kůže, měl by jít ke dnu jako… a sakra! Koukejte na to!“

Ostatní dělníci se nahrnuli kolem, aby viděli lépe.

Desátnice Robertsová, popostrčená kupředu, balancovala na okraji mola, dokud ji v poslední chvíli nezachránila před potenciálně nebezpečnou koupelí svalnatá paže, která se před ní náhle objevila jako špinavé, látkou obalené zábradlí. Zadýchaně Polichovi poděkovala a varovně zavrčela na jeho dva společníky.

Zatímco couvali zpátky, příliš zaujati tělem ve vodě, než aby projevovali patřičnou kajícnost, jeden z nich zamumlal: „Co se mu to sakra stalo s rukama?“

 

Příštího večera se západ slunce odehrál za tak hustou clonou mraků, že nebýt ubývajícího světla, nikdo by si nevšiml, že slunce zmizelo za horizontem. V 7:23 Tony típnul budík na hodinkách a vypnul zvuk nejapného rozhovoru vyplňujícího přestávku zápasu domácího týmu Seattle Mariners, vynucenou deštěm. Komu by se chtělo při čekání na baseball poslouchat řeči o nedostatku dárců orgánů? Ani ve snu by ho nenapadlo, že mu bude chybět Fergie Oliver. Zaklonil se na židli a letmo pohlédl do předsíně, napínaje sluch, jestli neuslyší řinčení přízračných řetězů.

Sotva jej slunce propustilo ze sevření a jeho smysly začaly pomalu procitat k životu, probral se Henry stovkou známých vjemů – všechny je ignoroval. Po tváři mu přejel ledový vánek, který nemohl existovat. Silou vůle přinutil paži k pohybu a rozsvítil lampičku.

Duch stál přesně tam, kde ho zahlédl předešlého dne – nevýrazný mladík, který by potřeboval ostříhat a oholit, oblečený v riflích a tričku. Na okrajích byl rozmazaný, a přestože Henry viděl na jeho tričku nějaký nápis, nedokázal ho přečíst – i když si nebyl jistý, jestli je to tím, že se dobře nezmaterializoval, nebo tím, že ho rušily věci odložené na stolku za duchovým poloprůsvitným tělem. Pokud Henryho neklamala paměť, zaživa mladíka nikdy neviděl.

Když se posadil, napůl předpokládal, že přízrak zmizí, ale zůstal stát u nohou jeho postele. Na něco čeká. Jestli se o nehmotné bytosti dá vůbec říct, že má nějaký postoj, tak z držení jeho těla doslova křičelo zoufalé očekávání.

„Tak dobře,“ povzdechl si a opřel se zády o pelest. „Co chceš?“

Duch pomalu zvedl paže a zmizel.

Henry ještě chvíli hleděl do míst, kde před okamžikem stál, a přemítal, co se duchovi proboha stalo s rukama.

 

„Vůbec neměl ruce?“ Když Henry přikývl, kousl se Tony zamyšleně do spodního rtu. „Vypadaly, jako by byly uříznuté, utržené, ukousnuté, nebo co vlastně?“ zeptal se po chvíli.

„Prostě tam nebyly.“ Henry si vzal z ledničky láhev vody, otevřel ji a vypil až do dna. Vzrůstající oblibu balené vody mu seslalo samo nebe. Třebaže veškerou výživu získával z krve, jako všechno živé potřeboval i vodu, a z čistících chemikálií, které se ve většině měst do vody přidávaly, mu bylo zle. Bakterie jeho organismus ignoroval, proti chloru se bouřil. Hodil prázdnou láhev do tříděného odpadu, opřel se o linku a hleděl na vlastní ruce. „Prostě tam nebyly,“ zopakoval.

„Tak to se vsadím, že právě o to mu jde – o pomstu. Vždycky se chtějí pomstít.“

Henry povytáhl obočí nad Tonyho jistotou a zeptal se, kde přišel ke svým vědomostem o tom, co duchové vždycky chtějí.

„Vždyť víš, z filmů a tak. Chce, abys mu pomohl pomstít se maníkovi, který mu vzal ruce.“

„A jak to mám asi udělat?“

„Ježíšmarjá, Henry, já nevím. Ty jsi pracoval s Vicki, copak jsi od ní nic neočíhl?“

„Nepochytil.“

Tony obrátil oči v sloup. „Tak teda nepochytil.“

Vicki Nelsonová, soukromé očko, bývalá policejní vyšetřovatelka, bývalá milenka, upír – Henry s ní pracoval jeden krátký rok, dokud je osud nesblížil do takové míry, jak to jen bylo s někým jako on vůbec možné, a pak je od sebe odtrhl. Byl donucen proměnit ji, aby jí zachránil život, a tatáž proměna ho donutila, aby se jí vzdal. Upíři mají silné teritoriální pudy a loví o samotě. Vrátila se do Toronta ke svému smrtelnému milenci. On si zařídil nový život na západním pobřeží.

Naučila ho něco?

Ano.

Mělo něco z toho cokoliv společného s bezrukými duchy?

Ne.

Když kvůli Tonymu zopakoval myšlenky nahlas, dodal: „Pokud mě něco opravdu naučila, tak to, že nejsem žádný detektiv. Jsem spisovatel, a teď, jestli mě omluvíš, jdu psát.“ I když si nebyl úplně jistý, proč ho vzpomínky na Vicki Nelsonovou vždy zahánějí do defenzívy, zamířil k počítači a cestou přes obývací pokoj mávl směrem k televizi. „Zdá se, že dešťová přestávka skončila.“

Půl hodiny na to, když si uvědomil, že stále nespustilo očekávané staccato klapajících kláves, otevřel Tony dveře do Henryho pracovny. Stál na prahu a všiml si, že na monitoru není vidět vůbec nic kromě názvu kapitoly a spousty prázdného místa.

„Ten duch tě ale vážně vyděsil, co?“

„Proč myslíš?“ otázal se Henry, aniž se otočil.

„Jen tam tak sedíš a hledíš si na ruce.“

„Možná jsem se hluboce zamyslel.“

„Henry, ty píšeš červenou knihovnu. Tenhle žánr poskytuje hlubokým myšlenkám dost omezený prostor.“

Jelikož Henry prožil sedmnáct let jako vévoda královské krve a více než čtyři sta padesát let jako upír, zpravidla mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že si z něj někdo utahuje. Kvůli tomu se Tony předtím jednou nebo dvakrát ocitl na samém prahu smrti. Pozvedl oči od svých rukou a povzdechl si. „Jediné, co mě k tomu napadá, je otázka: proč zrovna já.“ Zasmál se, ale bez jakékoli známky veselí. „Což se může jevit poněkud sobeckým, uvážíme-li, že já duchy pouze vidím. Nebyl jsem to já, koho někdo zabil a zohavil.“ Odsunul od stolu ergonomickou židli, otočil se na ní a vstal. „Potřebuji na vzduch. Trochu se rozptýlit.“

„Super,“ zazubil se Tony. „V kině Rozmar dnes o půlnoci dávají Draculu od Brama Stokera.“

„Proč ne.“ Vychutnávaje si Tonyho omráčený výraz, Henry mladíka otočil a jemně ho vytlačil ze dveří. „Slyšel jsem, že Gary Oldman je úžasný.“

„Ty jsi slyšel?“ vyprskl Tony, zatímco ho Henry dál nesmlouvavě tlačil chodbou. „Vždyť jsi to slyšel ode mě! A když jsem ti to říkal, odpověděl jsi mi, že na upíří filmy nikdy nechodíš – proto ne.“

„Změnil jsem názor.“ A neodolal, aby ještě nedodal: „Když už budeme v centru, možná bychom mohli něco zakousnout.“