Justin Cronin: Přechod

Ukázky z knih / 2.12.2010 /

Před časem jsem tu upozorňovala na knihu Přechod (Passage) autora Justina Cronina, kterou mnozí přirovnávají k McCarthyho Cestě a jejíhož zfilmování se zřejmě ujme Ridley Scott. Tahle „knížečka“ má téměř 700 stran a dvě pokračování ještě před sebou. Knihu u nás vydává nakladatelství Knižní klub.

ANOTACE:
Úvodní díl rozsáhlé, napínavé trilogie, kterou Stephen King označil za „jeden z nejvýraznějších úspěchů americké fantasy“. V tajných coloradských podzemních laboratořích pracují na pokusech, jež mají posílit imunitní systém člověka a prodloužit mu život. Testují je na odsouzencích k smrti a na těch, které nikdo nebude postrádat. Nakonec vyvinou virus, jenž mění lidi ve vraždící a téměř nesmrtelná monstra. Virus, který se záhy rozšíří po Zemi, vyhladí skoro celou populaci a její zbytky donutí k zoufalému boji o záchranu. Přežije i šestiletá Amy, která má v sobě skryté schopnosti, jak této apokalypse čelit. A která se stane poslední nadějí lidstva…
Přechod a jeho pokračování – Dvanáctka a Město zrcadel – dobyly nejvyšší místa žebříčků The New York Times a Sunday Times a vysloužily si přirovnání ke kultovním titulům: Kingovu Svědectví či McCarthyho Cestě.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Seběhlo se to rychle. Dvaatřicet minut, během nichž jeden svět zemřel a druhý se narodil.

„Cože?“ zeptal se Richards a pak to uslyšel – oba to uslyšeli. Poplach. Ten, který neměl nikdy, vůbec nikdy zaznít, pronikavé bzučení, které naplnilo otevřené prostranství areálu, takže se zdálo, jako by přicházelo ze všech stran. Narušení bezpečnosti. Kontaminovaný objekt, Zóna 4. Richards se rychle obrátil k Zámečku. Stejně rychle se rozhodl: otočil se a namířil zbraň na místo, kde stál Doyle.

Ale teď už tam nestál. Byl pryč.

Do hajzlu, pomyslel si, a pak to vyslovil nahlas: „Do hajzlu!“ Teď už se tu volně pohybovaly dvě osoby. Prolétl očima parkoviště, zadoufal, že by ho mohl ještě střelit. Prostranství zalilo ostré světlo, které proudilo z nejrůznějších směrů a vytvářelo iluzi falešného, ostrého denního jasu. Richards slyšel výkřiky z ubikací, z nichž vybíhali vojáci. Na hledání Doyla teď nebyl čas.

Richards se rozběhl po schodech do Zámečku, proletěl kolem strážného, který na něj něco křičel, něco o výtahu, a vydal se po schodišti do Z2. Jeho nohy se sotva dotýkaly země. Dveře do jeho kanceláře byly dokořán. Vrhl se k monitorům. Nulova cela byla prázdná. Babcockova byla prázdná. Všechny cely se vyprázdnily.

Zmáčkl audiospojení. „Stráže, Zóna 4, tady Richards. Zahlaste se.“
Nic. Ani slovo.

„Hlavní laboratoř, zahlaste se. Řekněte mi do prdele někdo, co se to tam dole děje!“
Zaslechl zděšený hlas – Fortesův? „Pustili je ven!“

„Kdo? Kdo je pustil ven?“

Zapraskání statické elektřiny. Richards uslyšel z reproduktorů výkřiky, střelbu, další vřískot – vřískot umírajících mužů.

„Do píči!“ Další praskot statické elektřiny. „Všichni jsou tady! Ty vyjebaný uklízeči je vypustili ven!“ Richards rychle přepnul monitor na stanoviště strážného v Zóně 3. Na stěně spatřil rozstříknutou kaluž krve. Strážný, Davis, ležel na zemi pod ní s tváří k dlaždicím, jako by zkoušel najít na zemi ztracený kontakt. Do Richardsova zorného pole vstoupil další voják, Paulson s pětačtyřicítkou. Dveře výtahu za ním zůstaly otevřené. Mladík se zadíval přímo do kamery, zastrčil zbraň do pouzdra a vytáhl z kapsy granát. Pak ještě dva. Vytáhl zuby pojistky a dokutálel granáty do výtahu. Potom upřel prázdný pohled znovu na Richardse, vytáhl pětačtyřicítku, přiložil si ji ke spánku a stiskl spoušť.

Richards se natáhl po tlačítku, kterým by zapečetil zónu, ale už bylo pozdě. Uslyšel, jak výtahovou šachtou zarachotila exploze. Vzápětí se ozvala další rána, když kabina výtahu dopadla na zem. A pak všechna světla zhasla.

***

Wolgast nejdřív nevěděl, co to slyší: zvuk alarmu byl tak náhlý a tak cizí, že na chvíli přehlušil všechny myšlenky. Vstal ze židle u Amyiny postele a zkusil dveře, ale ty se samozřejmě neotevřely: byli uvěznění uvnitř. Požár? Ne, pomyslel si a snažil se přehlušit hukot v uších, to bude něco jiného. Něco horšího. Vzhlédl do kamery, která visela v rohu.

„Fortesi! Sykesi! Ksakru, otevřete ty dveře!“

Uslyšel štěkot výstřelů z automatu, jehož zvuk tlumily silné stěny. Wolgasta se na okamžik zmocnila naděje na záchranu. Ale to byl samozřejmě nesmysl: kdo by je sem přišel zachránit?

A pak, dřív, než stačil dát dohromady další myšlenku, uslyšel děsivé zaburácení, následované další ohlušující ránou, ještě hlasitější než ta první, a spolu s ní přišel hluboký otřes jako při zemětřesení. Místnost se ponořila do tmy.

Wolgast strnul. Tma byla naprostá, pohlcující absence světla, dokonale dezorientující. Alarm přestal houkat. Wolgast ucítil zběsilé nutkání utíkat, ale nebylo kam. Připadalo mu, že se místnost rozpíná a zase stahuje kolem něj, obojí zároveň.

„Amy, kde jsi? Pomoz mi tě najít!“

Ticho. Wolgast se hluboce nadechl a zadržel dech. „Amy, řekni něco. Řekni něco.“
A pak to uslyšel, za sebou. Tiché zasténání.

„Tak, to je ono.“ Obrátil se, špicoval uši, snažil se odhadnout vzdálenost a směr. „Udělej to ještě jednou. Já tě najdu.“ Jeho mysl se snažila soustředit, potlačit prvotní paniku, soustředit se na konkrétní úkol, který je před ním. Opatrně popošel za hláskem, jeden krok, druhý… Ozvalo se další zakňourání, stěží slyšitelné. Místnost byla malá, sotva šest metrů čtverečních, tak jak to, že mu Amy ve tmě připadala tak neskutečně vzdálená? Žádnou další střelbu už neslyšel, ani další zvuky zvenčí. Slyšel jen Amyino mělké oddychování, které ho k sobě volalo.

Wolgast nahmatal nohy její postele a posunoval se kolem kovové zábrany, když naskočila nouzová světla: dva paprsky, které vystřelily z rohů stropu k dalším dveřím. Bylo to sotva dost světla na to, aby se dalo něco vidět, ale stačilo to. Místnost se nezměnila: ať už se venku dělo cokoli, k nim to zatím nedospělo. Wolgast se posadil k Amy na postel a položil jí dlaň na čelo. Pořád bylo teplé, ale vysoká horečka klesla a její pokožka byla trochu zpocená. Když vypadl proud, proudění nitrožilní výživy se zastavilo. Wolgast přemýšlel, co má dělat, a usoudil, že nejlepší bude ji odpojit. Možná je to chyba, ale neměl ten pocit. Pozoroval Fortese i ostatní při výměně jehel tolikrát, že znal postup. Upevnil svorku, zamezil toku tekutiny a odpojil gumový nástavec na konci hadičky, z něhož vedla dlouhá jehla do Amyiny ruky. Když odpojil kapačku, nechávat jehlu v žíle nemělo smysl. Jemně ji vytáhl. Ranka nekrvácela, ale Wolgast ji pro jistotu přelepil kouskem náplasti z vozíku s lékařským materiálem. Pak čekal.

Minuty ubíhaly. Amy se na posteli nepokojně zavrtěla, jako by se jí něco zdálo. Wolgast měl podivný pocit, že kdyby dokázal nahlédnout do jejího snu, poznal by, co se děje tam venku. Ale jistá část jeho mysli přemítala, jestli na tom vůbec záleží. Byli hluboko pod zemí, odříznutí od světa. Stejně tak by už mohli být zavření v hrobce.

Wolgast se ze všech sil snažil smířit s tím, že je tu opustili, když za sebou uslyšel sykot vyrovnávajícího se tlaku. Blikla v něm naděje: tak někdo přece jen přichází. Dveře se otevřely a objevila se jediná postava. Světlo ji zalévalo zezadu, takže její tvář zůstávala ponořená ve stínu. Muž měl na sobě civilní šaty. Když se vynořil do paprsků nouzového osvětlení, Wolgast spatřil někoho, koho v životě neviděl. Neznámý měl dlouhé vlasy, zacuchané a nemyté, místy prošedivělé, a ježaté vousy, které mu zarůstaly polovinu obličeje. Jeho laboratorní plášť byl ušpiněný a pomuchlaný. Přistoupil k Amyině posteli s nepřítomným výrazem oběti dopravní nehody nebo svědka nějaké strašlivé katastrofy. Zatím nedal nijak najevo, že by vnímal Wolgastovu přítomnost.

„Ona to ví,“ zamumlal s pohledem upřeným na Amy. „Jak to ví?“

„Kdo sakra jste? Co se to tam stalo?“

Muž ho stále ještě ignoroval. Z celého jeho těla jako by sálalo něco nadpřirozeného, jakýsi nadpozemský klid. „To je zvláštní,“ pronesl po chvíli. Zhluboka si povzdychl a dotkl se své bradky, přejel pohledem holou místnost. „Tohle všechno. Je to… tohle jsem chtěl? Chtěl jsem, aby tu byl jeden. Jak jsem pochopil, jak jsem zjistil, co mají v plánu, jak to všechno může skončit, chtěl jsem, aby tu byl aspoň jeden.“

„O čem to mluvíte? Kde je Sykes?“

Cizinec se konečně zatvářil, jako by si ho všiml. Zadíval se pozorně na Wolgasta a jeho tvář se náhle zachmuřila. „Sykes? Ale ten je mrtvý. Podle mě jsou už všichni mrtví, nemyslíte?“

„Jak to myslíte, mrtví?“

„Mrtví, zabití, nejspíš roztrhaní na kusy. Nebo aspoň ti, co měli kliku.“ Pomalu, užasle zavrtěl hlavou. „Kdybyste to viděl, jak se snášeli ze stromů. Jako netopýři. Opravdu… viděli jsme je, jak přicházejí.“

Wolgast byl naprosto mimo. „Prosím, já nevím… nevím, o čem to mluvíte.“

Cizinec se zachvěl. „No, dozvíte se to. A bohužel hodně brzy.“ Znovu si Wolgasta přeměřil. „Mám to ale způsoby. Musíte mě omluvit, agente Wolgaste. Už je to dost dávno. Jsem Jonas Lear.“ Lítostivě se usmál. „Dalo by se říct, že jsem osoba, která tady tomu všemu velí. Nebo taky ne. Jak se to vezme. Myslím, že teď už tady nevelí nikdo.“

Lear. Wolgast pátral v paměti, ale to jméno mu nic neříkalo. „Slyšel jsem výbuch…“

„Přesně tak,“ přerušil ho Lear. „To byl výtah. Podle mého to udělal jeden z vojáků. Ale byl jsem zavřený v mrazáku, takže jsem to neviděl.“ Ztěžka si povzdychl a přejel očima místnost. „Není to zrovna výraz hrdinství, zavřít se do mrazáku, co, agente Wolgaste? Víte, kdyby tu tak byla ještě jedna židle. Rád bych se posadil. Nemůžu vám ani říct, jak dlouho jsem už neseděl.“

Wolgast vyskočil a přistrčil mu židli. „Ježíši, vemte si tuhle. Jen mi prosím řekněte, co se stalo.“

Ale Lear zavrtěl hlavou a jeho mastné vlasy se rozhoupaly. „Na to bohužel není čas. Musíme jít. Je po všem, Amy, viď?“ Podíval se na spící děvčátko a něžně se dotkl její dlaně. „Konečně je po všem.“

Wolgast to už nevydržel. „Jak, po všem? Po čem?!“

Lear zvedl obličej: oči měl plné slz. „Po všem.“

komentářů 6

  • Renča 3.12.2010na0.00

    Na tuhle knihu se hodně těším :)

  • Sophi 4.12.2010na0.00

    Ty, jo vypadá to dost zajímavě , asi investuju tušíte kolik by měla stát ? :)

  • Renča 4.12.2010na0.00

    Asi 399, uvidíme, za kolik bude na Minotauru. Ale vzhledem k počtu stran je to vlastně nízká cena, dnes není výjimkou koruna za stránku.

  • Cukýna 4.12.2010na0.00

    Pravda. Za takhle silný svazek cena ujde. Taky jsem na tuhle knihu zvědavá.

  • luisa 8.1.2011na0.00

    zrovna tuhle knížku čtu, je fakt dobrá, dobře napsaná ani se od ní nemůžu odtrhnout

  • Jirka 9.1.2011na0.00

    Dostal jsem ji k Vánocům a dnes dočetl, je to úžasný čtení a celou tu dobu jste s nima, naprosto vtaženi do děje. Klobouk dolu pane Cronine

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít