Petra Neomillnerová: Vlci Sudet

„Podívej, honit se se mnou po lese je… hloupost. Může to být i vražedná hloupost, když na to přijde, stejnej efekt, jako když hodíš kočku do psince, chápeš.“

Po duchařském příběhu z Prahy – Smrt u archanděla – se ocitáme v závějích sněhu (jak příhodné v těchto dnech) na Šumavě, a to pro změnu s Kayem jako vypravěčem. Tina odletěla do Londýna na nákupy a Kay si to uhání ve sporťáku za mladou upírkou Saskií do Klatov. Najde ji sice v posteli, ale s hlavou oddělenou a úhledně odloženou na stolku s ústy vycpanými česnekem. Kay není na rozdíl od své milé Tiny žádný stopař, aby pátral po pachateli, ale jen tak to nechat nehodlá. Přece jen si rád zaloví. Jenže smrt jeho občasné milenky je jen kouskem skládačky v mnohem šílenější hře. Někdo na Šumavě totiž ve velkém „vyrábí“ mladé dlaky. Když jedna taková sedmičlenná partička zaútočí na chalupu Kayovy najaté pomocnice – vyděšené vlkodlačky Zlaty, Kay se nechá unést vůní krve a o zahlazení masakru žádá Tinu. Je třeba vypátrat, kdo vyrábí dlaky a proč. A co s tím měla společného Saskie. Pomůže jim Kayova máti Gothel, po které se mrtvá milenka opičila? A jak dopadne setkání Tiny s tchýní?

Tina a Kay obdrželi Twaineho dar, rozvířené city však dává nejevo hlavně Kay. A taky se srovnává s denním světlem. Po 700 letech života v temnotě zase může polehounku ven přes den, což se mu hodí, aby neshořel na prach, zároveň ho však napadají nesmysly, jako zvát Tinu, aby se s ním podívala na východ slunce. A jaká je Tina romantička, víme. Je stále jako šutr a Kayovi připomíná nejen panovačnou Gothel, ale i Dyreho. Tině však takové nastavování zrcadla nelichotí a Kay kolem ní chodí po špičkách (Ne že bych schvalovala domácí násilí, ale Tina by občas zasloužila pořádnou ránu.). Od prvního setkání obou hrdinů se role značně obrátily a Kay ví, že by to byl on, kdo by při vzájemném souboji ostrouhal. Nemluvě o tom, jak by se pomstil tatínek. Vztah mezi Kayem a Tinou je nevyrovnaný i tím, že zatímco jemu na ní záleží, ona si jen zvykla. Ale shořet v komíně ho nenechá, taková mrcha zase není.

Již páté pokračování ze série o upírce Tině Salo dostalo jasnou zápletku a k již klasickým rodinným třenicím Dyre-Tina-Kay-Gothel byla přisypána dávka magie, která však nebyla příliš osvětlena, alespoň mně nestačí zmínky o věštbách, staré zemi a prokletých místech.

Vyprávění z Kayova pohledu románu pomohlo. Jeho vzpomínky nám umožnily nahlédnout do  upírovy minulosti a více chápeme jeho přezíravost vůči nižším bytostem a služebným. V Kayově příběhu bychom čekali asi více akce, jindy mlčenlivý Kay je však tentokrát dost ukecaný (v přítomnosti Tiny se asi nedostane tak snadno ke slovu) a román tak jsou téměř samé dialogy. Díky tomu příběh letí a na cca 200 stranách nedokáže nudit. Mrtvých je i přes nedostatek akce dost, jenže jejich zabití je náročné asi tak, jako použití plamenometu na mravence, to duchové v závěru dělají větší paseku (a tam by se ten plamenomet Kayovi hodil).

Humoru, no spíše jízlivých poznámek využívá autorka přiměřeně (Tina se hihňá málokdy, ale když je zasypána v lavině, tak ažaž), sexu jak už jsme u ní zvyklí – tedy nadprůměrně, ale oproti minulým dílům ubrala na vulgaritě (nebo už jsem taky přivykla a nevnímám ji?).

Petra Neomillnerová je svá a takovou ji její fanoušci mají rádi. Pokud jste se tedy na pátou Tinu či prvního Kaye těšili, nebudete zklamáni, já si tento díl v rámci série užila zatím nejlépe. A už se těším na Tininu cestu do Ruska, pátrá totiž po Timotejovi, o tom jsem se nezmínila?

Vydal: Brokilon; 2010