Bezejmenná povídka

Próza / 24.12.2010 /

Děti noci…jsou to opravdu jen upíři, vlkodlaci a podobná stvoření? Není v každém znás kousek onoho dítěte? A není to něco, čeho se bojíme? Následující text se dá považovat za moji autorskou prvotinu, neboť prózu nepíšu a ani neumím…ale zakládá se to na kruté pravdě…jedné z nejhorších realit našeho života. A má-li to cenu psát, tak Veselé Vánoce.

Běžím…už drahnou dobu nedělám nic jiného, stále jen běžím…neohlížím se, vím, že tam je, dýchá mi na krk…nezastavuji a utíkám dál. Zanechávám v promoklé trávě jasně viditelné šlápoty, s každým krokem se mi noha propadá víc a víc do hlíny a mělkého mechového porostu, pociťují píchání v boku, nutkání zvracet, ale strach mě žene dál, nedovolí mi zpomalit a ohlédnout se. Řídím se jen svými instinkty, kličkuji mezi stromy a v hlavě si promítám události, které se odehrály během posledních několika hodin. Těch bolavých hodin…které mi proklály srdce jako letící šíp, zlomili moji víru a nenechají mne spočinout, ačkoliv bych si to přál více, než cokoliv jiného. Melancholická nálada mi zaplaví mozek a vystřídá adrenalin, jež mi proudil v žilách od doby, kdy se to událo. To všechno…tak bolestivé…sakra, nemohu zpomalit, ne teď, ne když je tak blízko. Ale…přizpůsobuje svoji rychlost té mé…plynule přejde do poklusu, když udělám totéž. A ve chvíli nepozornosti uklouznu a letím po hlavě přímo na pařez, zledovatělý, jako vše kolem. Díky pudu sebezáchovy nastavím ruce a zbrzdím nejtvrdší náraz, i přesto mě bolí celé tělo a tříštivý pocit v hlavě vymaže vše, co se do té doby událo. Ovšem pouze na chvíli. Oklepu se, ohlédnu a pokusím se s námahou vstát. Kde je ten pocit, který mne pronásledoval? Smutek, strach, lítost. Spolu s pocitem opuštění dávají dohromady tu nejhorší bestii, jakou je schopen vyvolat pouze člověk…a co ji zkrotí? Čas? Víra? Nebo snad naděje? Jako upír vysaje veškeré štěstí a zanechá chodící tělo bez duše, v nicotě a zapomnění. Sedím opřený o onen osudný pařez a nevnímaje naprostou tmu, nekonečné ticho, a tísnivý pocit vlastní nicoty, pozoruji hvězdy na obloze, jak krásně a magicky září…stačí jen pozvednout hlavu k nebesům a spatříme tisíce dalších světů. Čekám, kdy se kolem mě něco pohne, jakékoliv znamení toho, že tady nejsem sám, marně doufám, že se rozestře temnota kolem a ona přijde, v celé své kráse, pohladí mne po tváři, vtiskne mi sladký polibek a odejdeme spolu do ráje…ale to se nestane. Ne dnes, ani zítra, ona nepřijde…nikdy. Po několika více či méně úspěšných pokusech se mi podaří zvednout se z promrzlé země a marně pozoruji svět kolem sebe, snažím se zorientovat a zjistit, kudy jít. Tedy v případě, že přijdu na to kam. Srdce ukazuje jedním směrem, touha respektovat její přání tím druhým. A každý další krok bolí více, než ten přechozí. K čemu to bude, když se vydám za ní? Odmítne mě, protečou potoky slz a já budu opět tam, kde jsem byl před chvílí. Opět mi nezbyde než utíkat před vlastním strachem a před samotou. Po nekonečně dlouhé chvíli váhání se otočím a odcházím, tím směrem, kterým jsem běžel. Teď už vím, že neuteču, všechno, před čím jsem se snažil schovat, je ve mně, a prožírá to vnitřnosti i orgány, zejména srdce a mozek. Jdu dál, jako poutník bez cíle, stopař na opuštěné americké dálnici bez kapky vody a naděje na záchranu, zoufalý a zubožený, a slepý, nahý, rozklepaný a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putuji tím hrůzným snem svého života. Nevnímám zvuky nočních tvorů, kteří se mnou soucítí a snaží se mi ukázat cestu, dát najevo svoji přítomnost, pomoci… Svět je krásný, barevný, hravý a živý…povětšinou. Proč ne teď? Nevnímám, tudíž nepostřehnu, kdy se mé nohy rozhodnou změnit směr a jít zpátky. Několikahodinovou cestu před její dveře, v zasněženém sychravém lese, desítky kilometrů od domova. Už jsem tam jednou byl, stál a sbíral odvahu k tomu zazvonit, naposledy ji vidět…pozoroval jsem, jak jsou lidé šťastni v teple svých domovů, na oknech ozdoby, barevná světla, rodiny si hrají s dětmi, staří užívají klidu v křesle a mladí si projevují lásku láskyplnými doteky…přesto jsem utekl, jako malý vystrašený kluk. A teď tu stojím znovu, promrzlý na kost, obalený sněhem a bolestí…a opět mne přepadá strach a podobné myšlenky, jako předtím. Nebojím se, že by mě vyhodila, já to vím, necítí ke mně to, co já k ní, všechno jsem zkazil a na nápravu je pozdě. Chci ji vyjádřit, jak ji miluji, ale nemohu se přemoci. Jako bych cítil její tužby, její přání, které toužím splnit tak, jako jsem toužil vždy, když nějaké vyslovila. Odmítá mě, vnitřní hlas v mé hlavě mi říká, ať se otočím, odejdu, už nikdy nevracím. Nechce mě vidět, neovlivním to, láska je silná, ale když není oboustranná…nezbývá, než se otočit a odejít. Se sklopenou hlavou, slzami v očích a zlomeným srdcem. Nechci jí být na obtíž. Je tak úžasná, a já…zničil jsem to, opustila mne a víc ji nikdy neuvidím, nepolíbím, nepohladím po vlasech…dohání mě smutek a žal, rozběhnu se, nechci mu podlehnout. Běžím…už drahnou dobu nedělám nic jiného, stále jen běžím…neohlížím se, vím, že tam je…vím, že tam v teple domova je a chystá se příští večer oslavit Vánoce…a mě dýchá na krk jen strach…nezastavuji a utíkám dál…

Jeden komentář

  • Renča 24.12.2010na0.00

    pokud je to ze života, jak píšeš, tak je mi to líto, přesto doufám, že aspoň maličko pomohlo, že ses z toho vypsal, a pěkně mimochodem :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít