Ma petite (závěr)

Druhá polovina povídky o malé Anitě Blake a jejím setkání s krásným Francouzem při návštěvě divadla.

Zdálo se to jako věčnost, jak se Anita a ten muž dívali jeden na druhého, ten druhý čím dál víc zmatený s každou další uběhlou sekundou. Konečně se žena po jeho levém boku lehce zasmála a pootočila hlavou, aby mu něco pošeptala do ucha.

„Vypadá to, že tu máš malou obdivovatelku, Jean-Claude,“ řekla tenkým, tichým hlasem. „Trochu příliš mladá na to, aby naháněla muže. A dokonce tebe.“

Ten muž, Jean-Claude, se usmál, ale stále se díval na Anitu. Pomalu, půvabně před ní poklekl, aby měl oči ve stejné úrovni.

Anita podvědomě ucouvla o krok dozadu a jeho upřímný úsměv na tváři pohasl. Lehce si povzdychl a složil ruce na koleno.

„Co pro tebe můžu udělat, děvčátko?“ zeptal se. Jeho hlas byl hedvábný a hluboký a měl zřetelný francouzský přízvuk.

Ach, Evropan. To mohlo Anitu napadnout.

„Přestaň zírat, dítě,“ zapištěla ta druhá žena. „Copak chceš?“

Ženino příkré chování vytrhlo Anitu z okouzlení. Ucouvla o další krok.

„Já nezírám!“ protestovala Anita a její oči se opovržlivě zamhouřily na ženu. Ale když zamířila svou pozornost zpět na Jean-Clauda, cítila, jak znovu podléhá jeho kouzlu. Nemohla se přimět, aby se na něj přestala dívat, což ji znepokojovalo.

Jean-Claudův výraz polevil. Natáhl ruku k Anitě, ale ta zakroutila hlavou.

„Nedotýkejte se mě,“ varovala ho Anita a bojovala s nutkáním ho odstrčit. Byl krásný, ale taky děsivý, stejně jako tygr je krásný a zároveň smrtící.

Jean-Claude stáhl ruku. „Pojď blíž, malá,“ zamumlal. „Nekousnu tě.“

Na to se obě ženy za ním rozesmály.

Anita nechápala, co bylo tak směšné. Náhle si přála, aby za nimi vůbec nešla. Všichni tři ji děsili. Bylo na nich něco divného. Něco docela nedobrého.

Anita sevřela ruce do pěstí a ucítila tu náušnici, co držela ve své dlani. Vše jí najednou došlo. Teď věděla, proč za nimi šla. Bylo to úleva. Musela jen vrátit tu náušnici a pak může utéct pryč do bezpečí své lavičky.

„Tady!“ zvolala a natáhla svou malou ruku k Jean-Claudovi. „Ztratila ji tam vzadu.“

Jean-Claude pozvedl obočí a znovu natáhl ruku.

Anita vykročila kupředu, pustila náušnici do jeho dlaně a znovu ucouvla.

Jean-Claude si prohlížel náušnici, lehce si povzdechl a pak ji podal ženě nalevo. Ta si ji vzala a její zmatený výraz se změnil na překvapený.

Anita se dívala, jak si sahá rukou na ucho a odhrnuje vlasy. No jasně, její ušní lalůček byl podezřele prázdný.

„Och!“ vyhrkla. „Vůbec jsem si nevšimla, že je pryč!“ Okamžitě si ji dala zpět a dvakrát zkontrolovala uzávěr, jestli není poškozený. Pohlédla dolů na Anitu a upřímně se usmála. „Děkuji ti, maličká!“

Anita přikývla a stočila své oči znovu na Jean-Clauda s uspokojeným pohledem.  Jean-Claude se na ni mile usmál a sklonil hlavu v půvabné úkloně.

„Merci beaucoup,“ pošeptal Anitě. „To bylo od tebe milé.“

Anita cítila, jak její znepokojení odplouvá ve světle jejich vyjádřené vděčnosti. Možná nakonec nebyli tak děsiví. A líbilo se jí, že jí Jean-Claude poděkoval francouzsky. Připadala si tak víc kultivovaně. Přála si jen, aby věděla, jak mu vhodně odpovědět. Neuměla moc francouzsky, ale uměla španělsky.

„De nada,“ odvětila konečně Anita, rozhodnutá použít jazyk své matky.

Jean-Claudův úsměv se rozšířil. Anita si všimla, že má bezvadně rovné, bílé zuby.

„Tu hablas espanol?“ zeptal se.

Anita se překvapeně a potěšeně usmála. „Si.“

„Vas a asistir a la opera esta noche?“

Anita přikývla. Ptal se jí, jestli se jde podívat na dnešní představení.

Jean-Claude se k ní lehce naklonil a snížil hlas. „Ah, debi haberlo sabido, estas muy elegante y eres la nina mas linda aqui.“

Anita cítila, jak se červená, a pokývla hlavou. Řekl jí, že to měl tušit, když byla tak nastrojená a velmi krásná. Nejkrásnější dívka tady. Žádný muž jí ještě nikdy nic takového neřekl.

„Děkuji,“ zamumlala a pokusila se na něj usmát.

„Je to jen pravda, ma petite,“ odvětil Jean-Claude. Vztáhl ruku a dotkl se jejích dlouhých lokýnek, pak sklouzl prsty pod bradu a zvedl jí hlavu. Tentokrát necouvla. Jean-Claude se usmál a pohlédl jí hluboko do očí. „Podívej se na mne. Není žádný důvod, aby ses bála. Já ti neublížím.“

Anitu obklopil nový pocit. Uklidňující pocit radosti a míru. Uvnitř ji to hřálo. Pomohlo to odehnat její divný strach až tak, že by se ho téměř dotkla a objala ho.

„Anito! Kde jsi?“ volal její otec. Už asi konečně dostal ty lístky.

Anita se otočila a podívala se jeho směrem. Zamávala, aby upoutala jeho pozornost.

„Tady jsem!“ zakřičela a pak si uvědomila, že tohle rozptýlení ji vytrhlo z té zvláštní euforie. Náhle si Anita uvědomila, co to bylo. Ten pocit míru nepocházel z ní. Přicházel z Jean-Clauda. To bylo ještě děsivější.

Jean-Claude vypadal najednou zmateně. Anita se podivila, jestli poznal, že setřásla jeho sebejistý plán.

„Už musím jít,“ zamumlala Anita, omotala ruce kolem těla a pomalu couvala.

„Půjdeme, Jean-Claude?“ poháněla ho žena nalevo. „Chci jít dovnitř a posadit se.“

Jean-Claude přikývl a pomalu se narovnal, stále však držel pohled na Anitě. Ty dvě ženy okamžitě obtočily ruce kolem jeho paží a přitiskly se k němu.

„Nebojím se tě,“ řekla Anita Jean-Claudovi a opřela si ruce v bok.

Jean-Claude pozvedl obočí. V koutcích úst mu hrál úsměv. „To vidím, Anito. A vím, že mi odoláváš. Na to jsem zvědavý.“

Anita úmyslně udělala krok k nim a uculila se, jak nejlépe uměla. „No, možná nejsi tak neodolatelný, jak si myslíš.“

Ženy se zachichotaly, ale Jean-Claude si jen těžce povzdychl a potřásl hlavou.

„Tvůj táta tě volal. My musíme také jít, tak au revoir,“ řekl Anitě a jeho hlas se otřel o její pokožku jako satén jejích šatů. „Přeji ti příjemnou noc, ma cherie.“

Anita se na něj zaškaredila. „Nejsem tvoje cherie,“ odsekla.

Jean-Claude se laskavě usmál a pokrčila rameny. „Možná jednoho dne, ma petite, budeš.“ Mrkl na ni a pak se otočil i s ženami směrem ke vchodu do divadla.

Anita si sevřela tváře, aby zastavila červenání. Dívala se, jak Jean-Claude odcházel, a zároveň se cítila divně vysvobozena. Ten zvláštní prázdný chlad byl pryč a vzduch se navzdory mrazíku osvěžil a očistil a naplnil životem. Životem? Bylo to ono, co tu chybělo? Ten pocit byl najednou všude kolem ní a předtím tu nebylo nic.

Anita se otočila na patě a pádila k tátovi. Skočila mu do náruče a objala ho, absorbovala jeho sílu, teplo, jeho život.

„Anito, copak je?“ dožadoval se a odtahoval dceru z náruče. „Ty se třeseš.“  Sklonil se a lehce ji políbil na čelo. „No tak. Pojďme dovnitř, zahřeješ se.“

Anita se přinutila k úsměvu a přimáčkla se k otci. Teď se cítila opravdu dobře. Spokojeně a mírumilovně. Možná to všechno předtím byla jen její představivost utržená z řetězu. Možná to bylo jen tím počasím a větrem. Ale určitě se na to zeptá ještě své babičky. Jen pro případ.

KONEC

Autor: Beellegee
Překlad: Renča