Richelle Mead: Spoutáni magií

Dimitrij dal Rose poslední šanci, aby se rozhodla. Její volba však byla špatná…
Pátý díl Vampýrské akademie vydá nakladatelství Domino koncem listopadu.

Je veliký rozdíl mezi vyhrožováním smrtí a milostným dopisem – dokonce i když osoba píšící ony výhrůžky tvrdí, že vás stále miluje. Ale vzhledem k tomu, že i já jsem se pokusila zabít někoho, koho miluju, zřejmě nemám právo to odsuzovat.

Dnešní dopis přišel s dokonalým načasováním, což jsem ostatně čekala. Přečetla jsem si ho čtyřikrát, a přestože už jsem měla zpoždění, nemohla jsem si pomoct a přečetla si ho ještě popáté.

Moje nejdražší Rose,
jedna z mála stinných stránek toho, když jsi probuzena, je, že už nepotřebuješ spát; tudíž nemáme sny. Je to škoda, protože kdybych mohl snít, určitě by se mi zdálo o tobě. Nechal bych si zdát o tvé vůni a o tom, jaké to je, cítit mezi prsty tvoje tmavé hedvábné vlasy. Snil bych o tvé hebké pleti a žhavých rtech při polibku.
Když ale nemám sny, musím se spokojit se svou představivostí, která je skoro stejně dobrá. Všechno si dovedu dokonale představit, dokonce i to, jak tě připravím o život. Je mi líto, že to budu muset udělat, ale nedalas mi na vybranou. Odmítla jsi se mnou žít navěky a prožívat věčnou lásku, takže nemám jinou možnost. Někoho tak nebezpečného jako ty nemůžu nechat naživu. I kdybych tě teď probudil proti tvé vůli, máš už mezi Strigoji tolik nepřátel, že by tě některý z nich jistě brzy zabil. Pokud tedy musíš zemřít, pak to bude mou rukou, a ne rukou někoho jiného.
I tak ti přeju hezký den a abys zvládla zkoušky – ne že bys k tomu potřebovala štěstí. Je jenom mrhání časem, když tě nutí zkoušky podstoupit. Jsi nejlepší ze všech a od dnešního večera už se budeš pyšnit značkou slibu. To samozřejmě znamená, že až se znovu setkáme, střet s tebou pro mě bude mnohem větší výzvou, – a já si to rozhodně užiju.
A my se opravdu znovu setkáme. Po maturitě odejdeš z Akademie, a jakmile se ocitneš za ochrannými stěnami, najdu si tě. Nikde na světě neexistuje místo, kde by ses přede mnou mohla schovat. Sleduju tě.
S láskou Dimitrij

Přestože mi tak „přátelsky“ popřál úspěch, ten dopis mi nepřipadal zase tak povzbudivý. Hodila jsem ho na postel a zachmuřeně vyšla z pokoje. Snažila jsem se moc si jeho slova nepřipouštět, ačkoli bylo nemožné, aby mě něco takového nevyděsilo. Nikde na světě neexistuje místo, kde by ses přede mnou mohla schovat.

O tom nepochybuju. Věděla jsem, že Dimitrij má své špehy. Když se můj bývalý učitel a milenec proměnil ve zlého nemrtvého vampýra, po nějakém čase se stal vůdcem Strigojů. Trochu jsem tuhle jeho kariéru urychlila, když jsem zabila jeho bývalou šéfku. Mám za to, že má dost špehů i z řad lidí, kteří mě sledují, kdy překročím hranice školních pozemků. Žádný Strigoj se nemůže dostat přes ochrannou bariéru, která funguje čtyřiadvacet hodin denně. Lidé ovšem ano. A jak jsem před nedávnem pochopila, spousta lidí dobrovolně slouží Strigojům v naději, že je jednou promění a oni budou nesmrtelní. Těmhle lidem připadá, že věčný život stojí za to, aby zaprodali svou duši a zabíjeli jiné, aby sami přežili. Dělá se mi z nich zle.

Ale myšlenky na ně mě netrápily, když jsem kráčela trávou, která byla teď na počátku léta jasně zelená. Trápil mě Dimitrij. Vždycky jen Dimitrij. Muž, kterého miluju. Strigoj, kterého chci zachránit. Zrůda, kterou nejspíš budu nucena zabít. Láska, již jsem k němu cítila, byla pořád silná a nezáleželo na tom, kolikrát jsem si opakovala, že bych se měla pohnout se svým životem dál. Nezáleželo na tom, že si všichni myslí, že už jsem se pohnula dál. Byl neustále se mnou, pořád jsem na něj myslela a stále jsem o sobě pochybovala.

„Vypadáš, jako by ses chystala postavit armádě.“

Zaplašila jsem svoje chmurné myšlenky. Tolik jsem uvažovala o Dimitrijovi a jeho dopisu, že jsem šla přes kampus a nevnímala okolí. Ani jsem si nevšimla svojí nejlepší kamarádky Lissy, která se mnou s úsměvem srovnala krok. To, že mě takhle překvapila, bylo něco neobvyklého, protože spolu máme psychické pouto, díky němuž vždycky vím, kde je a co cítí. Musela jsem být opravdu hodně zamyšlená, že jsem ji nezaznamenala. A takhle zamyšlená jsem byla proto, že mě chce někdo zabít.

Obdařila jsem Lissu čímsi, co jsem považovala za přesvědčivý úsměv. Věděla, co se Dimitrijovi stalo, a věděla i to, že čeká na vhodnou příležitost, aby mě mohl zabít poté, co jsem se já pokusila zabít jeho a nepovedlo se mi to. Dopisy, které jsem od něj dostávala každý týden, ji samozřejmě znepokojovaly. Sama měla dost starostí i bez mého nemrtvého pronásledovatele.

„Svým způsobem už stojím proti armádě,“ pověděla jsem jí. Byl už podvečer, ale teď v létě stálo slunce pořád ještě dost vysoko na nebi a zalévalo nás zlatavým světlem. Já to milovala, ale pro Moroje – mírumilovné živé vampýry, jako je Lissa – to bylo nepříjemné a oslabovalo je to.

Zasmála se a platinově blond vlasy si hodila přes jedno rameno. Sluneční svit jim dodával záři až andělskou. „Já si to myslela. Nečekala jsem, že tě to takhle sebere.“

Chápala jsem, na co naráží. I Dimitrij napsal, že zkoušky pro mě budou jen ztrátou času. Koneckonců jsem se ho vydala hledat do Ruska, kde jsem čelila skutečným Strigojům a spoustu jsem jich zabila úplně sama. Nadcházející zkoušky bych se tedy nejspíš bát neměla, ale všechna ta sláva a očekávání na mě najednou dolehly. Srdce se mi rozbušilo rychleji. Co když to nezvládnu? Co když nejsem tak dobrá, jak si myslím? Strážci, s nimiž budu bojovat, sice nejsou skutečnými Strigoji, ale přece jen jsou velmi zkušení a bojují o dost let déle než já. Namyšlenost mě může dostat do problémů, a pokud selžu, znemožním se přede všemi, na nichž mi záleží. Přede všemi, co ve mě vkládají velikou důvěru.

A ještě jedna věc mě znepokojovala.

„Bojím se, jak tyhle známky ovlivní moji budoucnost,“ řekla jsem. To byla pravda. Tyhle zkoušky byly pro strážce novice, jako jsem já, závěrečné. Zajišťovaly, že můžu u svatého Vladimíra odmaturovat a zařadit se mezi opravdové strážce, kteří chrání Moroje před Strigoji. A také rozhodnou o tom, který strážce bude přidělen ke kterému Morojovi.