Jenny Nowak: Noční lovci

Upíři z Čelákovic se navracejí, krvavý příběh lásky a nenávisti pokračuje do dalších staletí… Druhý díl románu Jiná rasa zvaný Noční lovci chystá k vydání nakladatelství Netopejr na leden 2011.

Země se zachvěla. Ze studených puklin, jež se otevíraly všude kolem, prýštil nažloutlý dým. Vzduch nad otevřenými hroby zledověl, zakalil se jako podzimní mlha a začal nabývat tvar. Ach ano, Vzduch, problesklo Raxhaalovi hlavou, ledový dech, jímž vlály přízraky Vznešených a uzavírali čtveřici živlů…

Arghao se prohnula v zádech, všechny svaly se jí neovladatelně napínaly, jak se jejího drobného těla zmocňovala nestvůrná pravěká síla. Z žil v zápěstí, otevřených Adreenovými špičáky, pomalu vytékal slabý pramínek krve a zvolna se vsakoval do hlíny.

Zoufale se snažila udržet pohled na jednom místě, nehnutě a upřeně hledět do očí Adreenovi, který se na napjatých pažích, slabinami a boky vklíněn do jejího těla, vzpínal nad ní. Cítila však každý jeho záchvěv, jak i jím začínala proudit odvěká moc, a i přes ten upřený pohled matně viděla ty tři za ním, Stíny osvobozené z hrobů… Stáli tam jako mlčící mlhavá stráž, hluboké jámy očí v mrtvolně vychrtlých tvářích, prameny vlasů povívající ve větru vanoucím astrální plání, zatímco kolem vládlo bezvětří.

Lita se mátožně zvedla na kolena a zůstala tak. Klečela jako v kostele, jako před tváří Boží, jakkoli ji tam často nevídali. Nemohla jinak. I ten nejnižší tvor cítí přítomnost majestátu, když ho přitiskne k zemi a ovane věčností. Nemohla dýchat, až ji z toho bolelo na prsou, a nedokázala by se hnout, ani kdyby sebevíc chtěla. Hučelo jí v uších a spánky měla sevřené studenou obručí. Měla pocit, že jí co nevidět vytryskne krev z nosu, očí i uší, rozdrtí ji to, ta strašlivá síla ji zabije.

Viděla je vstávat z hrobů. Všechny tři. Zprvu nejasné obrysy, vinoucí se jen jako dým ze zejících jam nabývaly tvar, rýsovaly se stále ostřeji a jasněji, jak se stále víc Arghainy krve vsakovalo do hlíny a sytilo jejich kosti. Už se jimi nedalo prohlédnout. Čišela z nich však ledová syrovost a dech samotné smrti. Děsivé tváře s pečetí nelidské krásy hleděly do věčnosti. Obklopili Arghao a Adreena, přízračnou dvojici na zkypřeném zemském loži, tak těsně, že s nimi málem splynuli vjedno. Teď byli čtyři. Achergheon Raxhaal, ač přítomen v těle, od nich už téměř nebyl k rozeznání.

První Vznešený se schýlil k Arghao… Nemít hrdlo úplně ochrnuté, Lita by byla vyjekla tou náhlou bolestí, již přitom sama pocítila. Rozkoš, slast, trýzeň, bolest a sílu… to všechno. A po něm druhý, třetí… čtvrtý a pátý. Mísili svou krev s Arghainou a zhluboka pili z jejích napolo lidských žil.

Štíhlá nahá těla dvou nelidských blíženců na loži se vzápětí vzepjala, zaklesnutá do sebe v příšerném incestu, v divokém poryvu daleko za hranicí jakékoli lidské morálky. Ohlušivé vytí trhalo vejpůl svět.

Adreenovi se zatmívalo před očima. Řvoucí, burácející černý vichr ho unášel a rval na kusy. Nedokáže to… ne, nedokáže. Držel Arghao vší silou, svíral ji, divže jí nezpřelámal kosti, ale jak směšná byla síla jeho paží proti nestvůrnému víru nekonečna. Cítil, jak mu její astrální tělo nezadržitelně klouže ze sevření, jak ji ztrácí, navěky… Vzápětí jej ovanul studený dech a vstoupil mu do srdce. Adreen se trhaně nadechl. Pocítil pevné sevření, chladné, kostnaté paže, jež ho zezadu objaly a mocnou silou jej přivinuly na hruď. Najednou nemohl nabrat dech. Tohle… tohle stálo za věčnou smrt a… za všechno. Vděčně přijímal tu sílu, vpíjel ji do sebe.

A nebesa jen tiše dýchala, zatímco Dakh přes propast smrti objímal svého syna.

Vzduch zledověl a země zaúpěla. Vody se zvlnily a ohně zatančily.
„Escharrahata…“ vydechl Raxhaal a klesl na kolena, jako by i jemu došly síly. „Dokonáno…“

Arghao už se mátožně zvedala, hlavu a ramena, ještě si nebyla jistá, co má se svou nově nabytou podstatou dělat, co si s ní počít. Ještě se ale nevrátila na svět natolik, aby dokázala jasně uvažovat. Pořád se cítila jen jako bouřlivá řeka bez těla. Ochable zvedla ruku, aby se dotkla toho nejbližšího ze Stínů – nebo aby se přesvědčila, že se ho může dotknout? Dakh jí ale vyšel vstříc, zachytil její tápající dlaň a přitiskl si ji na prsa. Sníh by nemohl být ledovější a žádné srdce tam netlouklo…

„Tam!“ vykřikl znenadání Raxhaal a zaznělo to tak, že pocítila v břiše ostré bodnutí úleku.

Trhla sebou a vyskočila.

Od lesa se tryskem hnal jezdec. Kápě mu v tom divokém cvalu spadla z hlavy a šedivé vlasy mu vlály stejně jako prokvetlá hříva jeho hnědáka. Za ním se v zatáčce vynořili další dva.