P. C. & Kristin Cast: Škola noci 5: Pronásledovaná

Proroctví se naplnilo, padlý anděl uvězněný po celá tisíciletí v hlubinách země se osvobodil a Zoey Redbirdové a jejím kamarádům nezbývá než utéct ze Školy noci.

1)
Zdál se mi sen. Nejdřív jsem zaslechla šumění křídel. Zpět-
ně si uvědomuju, že mě po všech těch hrůzách s krakouny
mělo varovat, ale v tom okamžiku pro mě nepředstavovalo
nic víc než zvuk v pozadí, něco na způsob puštěného vět-
ráku nebo televize, v které celý den nepřetržitě běží tele-
shopping.

Zdálo se mi, že stojím uprostřed krásné louky. Byla noc,
ale nad stromy opodál zářil obrovský měsíční kotouč a za-
léval celé okolí tak intenzivním stříbřitě modrým světlem,
že věci vrhaly stín a všechno vypadalo jako ponořené pod
vodou. Ten dojem ještě umocňoval mírný vánek, který če-
řil stébla trávy. Hladila mě po holých nohách, vzdouvala
se a tančila jako vlny šplouchající o pobřeží. Větřík mi také
zvedal husté tmavé vlasy z nahých ramenou. Připadalo mi,
že mi po kůži klouže hedvábí.

Holé nohy? Nahá ramena?

Podívala jsem se na sebe a překvapeně vyjekla. Měla jsem
na sobě kra oučké minišaty z jelenice. Véčkový výstřih byl
vepředu i vzadu hodně široký, takže mi odhaloval celá ra-
mena a spoustu nahé kůže, jinak se mi ale moc líbily. Byly
bílé, ozdobené třepením, peříčky a mušličkami, a v měsíčním
světle doslova zářily. Pokrývaly je překrásné složité vzory
z našitých korálků.

Já mám tak úžasnou fantazii!

Šaty mi byly nějak povědomé, ale nevěnovala jsem tomu
pozornost. Nechtělo se mi moc přemýšlet – vždy se mi to
jenom zdá! Tak jsem to podivné déjà vu pustila z hlavy,
roztančila se po louce a uvažovala, jestli se objeví Zac Efron
nebo dokonce Johnny Depp a začnou se mnou neslušně
flirtovat.

Mezi piruetami a houpáním v souladu s větrem jsem si
všimla, že pod rozložitými stromy se nějak divně pohybují
stíny. Zastavila jsem se, přimhouřila oči a snažila se roze-
znat, co se tam v té tmě děje. Moje sny obvykle bývají dost
praštěné, a tak by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby na vět-
vích jako prapodivné plody rostly láhve coly, pěkně zralé,
jen je utrhnout.

V tu chvíli se objevil.

Na okraji louky, ze stínu pod stromy, se vynořila posta-
va. Poznala jsem, že je to muž, protože měsíční světlo
ozářilo elegantní linie nahého těla.

Nahého?

To mě zarazilo. Copak se moje fantazie už úplně zbláz-
nila? Moc se mi nechtělo skotačit po louce s nahatým chla-
pem, i kdyby to byl sám úchvatný, záhadný pan Johnny
Depp.

„Ty váháš, má milá?“

Když jsem uslyšela jeho hlas, zachvěla jsem se. Korunami
stromů zašuměl děsivý chechot.

„Kdo jsi?“ Ulevilo se mi, že na tónu mého snového já
není poznat strach.

Jeho smích byl stejně hluboký a nádherný jako jeho hlas,
a taky tak hrůzostrašný. Dlouho dozníval ve větvích číha-
jících stromů a mně připadalo, že ho dokonce vidím.
„Chceš předstírat, že mě neznáš?“
Ta slova mi sklouzla po těle, až mi na pažích naskočila
husí kůže.

„Jasně že tě znám. Vymyslela jsem si tě. Tohle je můj sen.
Jsi kříženec Zaka a Johnnyho.“ Nejistě jsem po něm střelila
pohledem. Zvolila jsem lehkovážný tón, ale srdce mi tlouk-
lo jako splašené, protože bylo naprosto evidentní, že tenhle
chlap nemá s těmi dvěma herci nic společného. „Nebo Su-
perman. Nebo princ z pohádky,“ pokračovala jsem a sna-
žila se co největším obloukem vyhnout pravdě.

„Já nejsem žádný výplod představivosti. Znáš mě. Tvá
duše mě zná.“

Aniž jsem pohnula nohama, moje tělo se vydalo kupře-
du, jako by mě jeho hlas táhl. Když jsem se ocitla přímo
před ním, zvedla jsem oči, výš a ještě výš…

Byl to Kalona. Poznala jsem ho, jakmile poprvé promlu-
vil, jenom jsem si to nechtěla připustit. Co dělá v mém snu?
Nebyl to sen, ale noční můra.

Byl nahý, ale jeho tělo nepůsobilo úplně skutečně. Jeho
obrysy se pod doteky laskajícího vánku vlnily a rozplývaly.
Vzadu v tmavozelených stínech stromů jsem rozeznávala
nehmotné siluety jeho dětí, krakounů. Lidskýma nohama
a rukama se přidržovali větví a ze znetvořených ptačích
tváří na mě zíraly lidské oči.

„Stále trváš na tom, že mě neznáš?“

Oči měl tmavé – nebe bez hvězd. Působily skutečněji než
cokoli jiného, kromě toho hebkého hlasu. Možná to je
noční můra, ale pořád je moje. Můžu se jednoduše probudit.
Chci se probudit! Chci se probudit!

Jenže jsem se neprobudila. Nešlo to. Tady jsem neporou-
čela já, ale Kalona. To on stvořil tenhle sen, tmavou pří-
zračnou louku, nějak mě sem přenesl a zabouchl za námi
dveře reality.

„Co chceš?“ vyhrkla jsem překotně, abych zamaskovala,
jak se mi chvěje hlas.

„Ty víš, co chci, má milá. Tebe.“
„Já nejsem žádná tvoje milá.“

„Ale ovšem že jsi.“ Tentokrát se pohnul sám. Přistoupil
ke mně tak blízko, že jsem ucítila, jak z jeho nehmotného
těla čiší mráz. „Moje A-ya.“

A-ya byla panna, kterou před staletími vyrobily čerokéz-
ské vědmy proto, aby Kalonu uvěznily. Zmocnila se mě
panika. „Já nejsem A-ya!“

„Poroučíš živlům.“ Jeho hlas mě laskal a bylo to strašné
i nádherné zároveň, svůdné i děsivé.

„To je dar od mojí bohyně,“ řekla jsem.

„Kdysi dávno už jsi jim poroučela. Zrodila ses z nich.
Stvořily tě, abys mě milovala.“ Jeho obrovská tmavá křídla
se zachvěla a rozprostřela. Mírně jimi zamával a pak je
ovinul kolem mě v nehmatatelném objetí, které mrazilo
jako jinovatka.

„Ne! To si mě s někým pleteš. Já nejsem A-ya.“

„Mýlíš se, lásko. Cítím ji v tobě.“

Tlak křídel zesílil a já musela popojít ještě blíž. I když
bylo jeho tělo hmotné jen částečně, cítila jsem ho. Křídla
měl měkká. Jejich chlad ostře kontrastoval s teplou pokož-
kou mého snového já. On sám připomínal zmrzlou mlhu.

Jeho dotek pálil a vysílal mi po těle elektrizující chvění.
Zažehnul ve mně touhu, o kterou jsem vůbec nestála, ale
nedokázala jsem se jí vzepřít.

Svůdně se zasmál. Chtěla jsem se do toho zvuku ponořit
a utonout v něm. Zavřela jsem oči, naklonila se, a když se
moje prsa setkala s jeho chladnou přízračnou hrudí, hlasitě
jsem zalapala po dechu. Projížděly mnou bolestivé a záro-
veň opojně erotické záchvěvy, které mě připravily o vládu
nad vlastním tělem.

„Ta bolest se ti líbí. Působí ti rozkoš.“ Jeho křídla mě
obemkla pevněji, objetí náhle bylo ještě naléhavější, chlad-
nější a vášeň i bolest se vystupňovaly. „Oddej se mi.“ Byl
vzrušený a jeho krásný hlas působil neuvěřitelně omamně.

„Strávil jsem v tvé náruči stovky let. Tentokrát budu naše
milování řídit já a přinesu ti úžasnou blaženost. Sho jho
své vzdálené bohyně a přij ke mně. Staň se mou pravou
milenkou, tělem i duší, a já ti složím k nohám celý svět!“

Smysl jeho slov pronikl oparem bolesti a rozkoše a ten
se rázem vypařil jako rosa na slunci. Znovu jsem našla vůli
rozhodovat sama za sebe a vytrhla se z objetí křídel. Tělo
mi ovíjely stuhy ledového černého dýmu, ulpívaly na mně…
dotýkaly se mě… laskaly…

Otřásla jsem se, jako když si zmoklá kočka rozzlobeně
oklepává z kožichu deš ové kapky, a tmavá chapadla ze mě
sklouzla. „Ne! Nejsem tvoje milenka. Nejsem A-ya. A Nyx
nikdy nezavrhnu!“

Když jsem vyslovila bohynino jméno, noční můra rázem
zmizela.

Prudce jsem se posadila, roztřesená a bez dechu. Vedle
mě v posteli tvrdě spala Stevie Rae, ale Nala byla vzhůru.
Tlumeně vrčela, hrbila se, srst měla naježenou a přimhou-
řené oči upírala do vzduchu nade mnou.

„Zatraceně!“ vyjekla jsem, sklouzla z postele, otočila se
a zadívala ke stropu. Čekala jsem, že tam bude jako obří
netopýr viset Kalona.

Nic. Nebylo tam vůbec nic.

Vzala jsem Nalu do náruče, posadila se na kraj matrace
a rozechvěle ji začala hladit. „Byl to jenom zlý sen… jenom
zlý sen… jenom zlý sen…“ mumlala jsem, ale přitom jsem
věděla, že lžu.

Kalona byl skutečný a nějak dokázal proniknout do mých
snů.

2)

Fajn, tak se ti Kalona dokáže dostat do snů, ale te jsi
vzhůru, tak se trochu seber! okřikla jsem se přísně. Nepře-
stávala jsem hladit Nalu a nechala se konejšit jejím důvěrně
známým předením. Stevie Rae se zavrtěla a ze spaní něco
zamumlala, ale nerozuměla jsem jí. Pak se usmála a vzdych-
la. Zadívala jsem se na ni a byla ráda, že má lepší sny než já.
Opatrně jsem odhrnula přikrývku, do které byla za-
chumlaná, a oddychla si, protože ze strašné rány po šípu,
který ji probodl skrz naskrz, neprosakovala obvazem žádná
krev.

Znovu se pohnula a tentokrát zamžikala a otevřela oči.
Chvilku vypadala zmateně, ale pak se na mě rozespale
usmála.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se.

„Dobře,“ zamumlala nezřetelně. „Zbytečně se o mě bo-
jíš,“ dodala.

„Nebát se je celkem problém, když moje nejlepší kámoš-
ka každou chvíli umírá,“ podotkla jsem s úsměvem.
„Te jsem přece neumřela. Jen skoro.“

„Moje nervy ti vzkazují, že nějaké skoro jim moc nepo-
může.“

„Tak jim vyři , a zmlknou a jdou spát,“ odvětila, zavře-
la oči a vytáhla si deku k bradě. „Je mi dobře,“ zopakovala.

„Všecko dobře dopadne.“ Potom se zhluboka nadechla,
a než jsem stačila mrknout, zase byla v limbu.
Ztlumila jsem hluboký povzdech, vlezla si zpátky do
postele a pokusila se najít nejpohodlnější polohu. Nala se
stočila mezi mě a Stevie Rae a mrzutě mňaufla, čímž mi bez-
pochyby dávala najevo, že se mám laskavě uvolnit a spát
dál.

Spát? A riskovat, že se mi zase bude něco zdát? Ehm,
radši ne. O to vážně nestojím.

Místo toho jsem poslouchala oddechování Stevie Rae
a bezmyšlenkovitě hladila Nalu. Připadalo mi hrozně div-
né, jak tady v naší malé bublině klidu všechno působí
normálně. Když jsem se dívala na spící kamarádku, těžko
se mi věřilo, že ještě před pár hodinami jí z prsou trčel šíp,
a zatímco jsme společně utíkaly ze Školy noci, náš svět se
propadal do chaosu. Chtěla jsem za každou cenu zůstat vzhů-
ru, a tak se moje myšlenky unaveně obrátily do minulosti
a v hlavě se mi začaly přehrávat noční události. Jak jsem si
je postupně vybavovala, zase jsem žasla nad tím, jak jsme
to vůbec dokázali přežít…

Nejdřív se mi vybavilo, jak mě Stevie Rae poprosila
o tužku a papír, protože chtěla udělat seznam zásob, které
budeme muset sehnat a dostat do tunelů pro případ, že
bychom se tu museli skrývat delší dobu.

Řekla to úplně klidně, jako by přede mnou neseděla s ší-
pem v těle. Pamatuju se, že jsem na ni vytřeštila oči a tro-
chu se mi zvedl žaludek. Pak jsem se odvrátila a řekla:
„Stevie Rae, nemám pocit, že je zrovna vhodná chvíle na
to psát nějaké nákupní seznamy.“

„Jau! Sakryš, to bolí víc, než když jsem měla v noze bod-
lák.“ Stevie Rae se prudce nadechla a zkřivila tvář, ale hned
se přemohla, a dokonce se přes rameno usmála na Daria,
který jí roztrhl zadní díl trička a odhalil ránu, z níž trčel
hrot šípu. „Promiň, vím, že nemůžeš za to, že to bolí. Jak
že se jmenuješ?“

„Darius, kněžko.“

„Je bojovník, Erebův syn,“ doplnila Afrodita a překva-
pivě hezky se na něj usmála. To, že se usmála hezky, je
překvapivé, protože Afrodita je obvykle sobecká, rozmaz-
lená, protivná a vůbec dost nesnesitelná, i když ji začínám
mít celkem ráda. Jinými slovy, hezky nedělá pokud možno
nic, ale te už bylo nad slunce jasnější, že je do Daria do-
opravdy blázen, a netypicky milé chování bylo asi vedlejší
příznak.

„Ale prosím tebe, to přece každý pozná, že je bojovník.
Připomíná horu svalů,“ ozvala se Shaunee a vrhla po Da-
riovi uznalý úsměv.

„Ohromně sexy horu,“ doložila Erin a poslala mu pár
vzdušných polibků.

„Je zadaný, dvojčata, tak si laskavě běžte spolu hrát
a nerušte,“ štěkla na ně automaticky Afrodita, ale už tehdy
se mi zdálo, že to nemá obvyklou š ávu, a když o tom te
zpětně přemýšlím, znělo to skoro mile.

A když jsme u toho, Erin a Shaunee jsou spřízněné duše,
ne biologická dvojčata. Pozná se to hlavně podle toho, že
Erin je modrooká blondýnka z Oklahomy, kdežto Shau-
nee karamelová holka s jamajskými předky a pochází z vý-
chodního pobřeží. Geny u nich ale nehrajou žádnou roli.
Ve všech ostatních ohledech to vypadá, jako by je oddělili
po porodu a ony se pak našly pomocí nějakého dvojčecího
radaru.

„Jasně. Díky, žes nám připomněla, že my tady svoje
kluky nemáme,“ pronesla Shaunee.

„Protože je právě te tam nahoře asi žerou kříženci lidí
s ptáky,“ navázala Erin.

„Ale no tak, hlavu vzhůru. Zoeyina babička povídala, že
krakouni lidi nežerou. Prý je jenom popadnou tím obrov-
ským zobákem a mlátí s nimi o ze tak dlouho, až jim
zpřelámou všechny kosti v těle,“ vysvětlila jim Afrodita
s veselým úsměvem.

„Ehm, tos je asi zrovna neuklidnila, Afrodito,“ řekla
jsem. Měla ovšem pravdu. A vlastně měla možná pravdu
i dvojčata, i když to zní děsivě. Moc se mi o tom nechtělo
přemýšlet, a tak jsem se obrátila zpátky ke svojí raněné nej-
lepší kámošce. Vypadala příšerně – byla bledá, zpocená
a celá od krve. „Stevie Rae, podle mě by bylo lepší, kdy-
bychom tě odvezli do…“

„Mám ho! Mám ho!“ V tom okamžiku vrazil do krátké
slepé chodby, která sloužila Stevie Rae jako pokojíček, Jack
se zlatou labradorkou, která od něj nikdy nebyla daleko.
Byl celý rudý a třímal bílý kufřík s velkým červeným kří-
žem na víku. „Našel jsem ho přesně tam, kde jsi říkala,
Stevie Rae. V tom tunelu, co jste ho zařídili jako kuchyň.“

„A jen co popadnu dech, povím ti, že všechny ty funkční
ledničky a mikrovlnky mě velice příjemně překvapily,“
vyhrkl Damien, který vstoupil do pokoje za Jackem. Funěl
a teatrálně si tiskl ruku k boku. „Musíš mi vysvětlit, jak jste
to všechno sem dolů dostali a jak se vám sem podařilo za-
vést elektřinu.“ Teprve když domluvil, všiml si krve na je-
jím potrhaném tričku a šípu, který jí pořád trčel ze zad,
a zardělé tváře mu rázem zbledly. „Ale to počká, až tě ošetří
a nebudeš en brochette.“

„En-co?“ zeptala se Shaunee.

„Bro-jak?“ zajímala se Erin.

„To znamená francouzsky na rožni, ignoranti. Doba šílí
a zlo vypustilo válečné ptáky mezi nás,“ pomíchal záměrně
pár veršů ze Shakespeara a čekal, že to holky poznají, k če-
muž pochopitelně nedošlo, „ale to vaši chudou slovní zá-
sobu nikterak neomlouvá.“ Pak se otočil k Dariovi. „Tohle
jsem našel v nepříliš hygienické hromadě nářadí.“ Ukázal
věc, která vypadala jako velikánské nůžky.

„Podejte mi ty kleště i lékárničku,“ zavelel Darius stroze.
„Co chceš s těmi kleštěmi dělat?“ zeptal se Jack.
„Odstřihnu jimi opeřenou část šípu, abych mohl zbytek
vytáhnout kněžce z těla. Jedině tak se rána může zahojit,“
odpověděl bojovník jednoduše.

Jack vyjekl a ztěžka se opřel o Damiena. Ten ho objal.
Hraběnka, zlatá labradorka, která se na Jacka doslova při-
lepila poté, co její původní majitel, kluk jménem James
Stark, umřel, pak vstal z mrtvých a proklál Stevie Rae ší-
pem, aby naplnil zlodušský plán naší velekněžky a osvobo-
dil zlého padlého anděla Kalonu (ano, te vidím, že je to
složité a taky dost zmatené, ale zlodušské plány takové
bývají), zakňučela a přitiskla se mu blíž k noze.

Jen tak mimochodem, Jack s Damienem spolu chodí.

Z čehož správně usuzujete, že jsou homosexuálové. No co,
to se stává. Častěji, než byste čekali. Vlastně ne, oprava.
Častěji, než by rodiče čekali.

„Damiene, co kdybyste s Jackem, no, šli zpátky do té ku-
chyně a podívali se, jestli by se tam nenašlo něco k jídlu?“
navrhla jsem. Ve skutečnosti jsem je hlavně chtěla nějak
zaměstnat, aby přestali civět na Stevie Rae. „Vsadím se, že
se všichni budeme cítit mnohem líp, když něco sníme.“
„Já bych se asi pozvracela,“ ozvala se Stevie Rae. „Leda
by to něco byla krev.“ Pokusila se omluvně pokrčit rameny,
ale uprostřed pohybu se zajíkla a její už tak bledý obličej
ztratil poslední zbytky barvy.

„Já taky nemám zrovna dvakrát hlad,“ řekla Shaunee
a dál zírala na šíp trčící z kamarádčiných zad s fascinova-
ným výrazem člověka, který vidí auto sešrotované v bou-
račce.

„To jsme dvě, ségra,“ přisvědčila Erin. Ta se naopak
snažila pohledu na Stevie Rae za každou cenu vyhnout.