Alyson Noëlová: Věčný plamen

Povídky / 22.10.2010 /

Nakladatelství Argo nám poskytlo ke zveřejnění povídku Věčný plamen (Damenův příběh) autorky Alyson Noëlové, která je předpovídkou k románu Napořád.

„Ve chvíli, kdy jsem vyslechl první milostný příběh,
začal jsem tě hledat nevěda, jaká je to zaslepenost.
Není pravda, že se milenci nakonec kdesi setkají.
Jsou odpočátku vzájemně propojeni.“
Rúmí

Udělám si pohodlí na sametem polstrovaném sedadle, zavřu oči a zaposlouchám se do klapotu kopyt ztěžka dusajících na dláždění ulice. Jejich pravidelné klapity klap v rytmu dokonale souzní s hrčením kočárových kol a společně vytvářejí líbezný zvuk, který se vyrovná každé symfonii, kterou jsem kdy slyšel.
    Je to zvuk úniku.
    Zvuk rozloučení.
    Zvuk, který mě v minulosti vždycky dokázal uklidnit, dodat mi potřebné ujištění, že nevítané dotazy a podezření mých čerstvě zneklidněných známých brzy utichnou – a umožnil mi krátké spočinutí na novém místě, než zase zvednu kotvy.
    Jsem cikán.
    Nomád.
    Tulák.
    Neklidná duše.
    Jsem člověk, který bez ustání někam putuje – avšak ne vždy o své vůli.
    Skutečnosti, které druhým připadají samozřejmé – stálá adresa, širší příbuzenstvo, společnost blízkých a spolehlivých přátel – nejsou pro takové, jako jsem já.
    Podlehnout jim je chyba, které jsem se svého času dopustil a dostal za ni tvrdou lekci. Přesvědčil jsem tehdy sám sebe, že je dobré zůstat a usadit se – a uprostřed noci mě pak probudila zář pochodní, hrozba tasených mečů a stoupající hysterie strachem hnaného davu.
    Byla to chyba, kterou už nikdy neudělám.
    Odhrnu závěs zdobený zlatými střapci, vyhlédnu čtvercovým okýnkem a zahledím se na baldachýn nočního nebe, které je tak úchvatné, tak posypané shluky třpytivých hvězd, že mi připomene Drininu šperkovnici – přehnaně velkou, hedvábím vykládanou obludnost přetékající sbírkou těch nejlepších klenotů, jaké jen lze koupit za peníze.
    V mysli mi vytane vzpomínka na Drinu – její planoucí zrzavé vlasy, mléčně bílou pleť, její omračující smaragdově zelené oči a chladný úsměv šelmy – všechno to dohromady vytváří krásu tak úchvatnou a vábivou, že mi stačila na léta, ba staletí.
    Ale s tím je konec.
    Teď je mou jedinou nadějí, že se jí zbavím a nezůstane po ní ani stopa.
    Že se z dívky, se kterou jsem strávil převážnou část života, stane drobná, vzdálená vzpomínka, kterou bych nejradši vymazal.
    Abych byl ale upřímný, není to Drina, kdo se změnil. S každým uplynulým rokem zůstávala pořád stejná – nelišila se od malé holky, kterou jsem před staletími zachránil ze sirotčince.
    Chamtivá.
    Nenasytná.
    Hamižná.
    Stravovaná celou spoustou potřeb a požadavků, které sahají do takové hloubky, až se zdají nekonečné – přičemž ty nejlačnější choutky si nechávala výhradně pro mě.
    Kdysi jsem po ní také toužil, to je pravda, ale dneska už tu touhu v sobě nedokážu vykřesat.
    Kočár se stočí vpravo, ale výhled je pořád stejný – zůstává neměnný a věčný jako já sám.
    Slunce věrně vychází a zapadá a měsíc s hvězdami září jasně jako za dne, kdy jsem se před více než dvěma sty lety narodil. Ukázka přírodních krás, které, jak zjišťuju, jsem začal považovat za samozřejmost. Nikdy se nezastavím na dostatečně dlouho, abych ocenil, jaký je to skutečný a neustálý zázrak.
    Je to moje chyba, kterou doufám napravím, jakmile se osvobodím od tohoto místa.
    Kočí zpomaluje, což je znamení, že se blížíme, a já se neubráním úvahám, zda si někdo z hostů dnešního večírku, někdo z mých takzvaných přátel, všimne, jak moc jsem se změnil – že už nejsem ten marnivý a povrchní hejsek, za kterého mě všichni právem považovali.
    Něco se ve mně hnulo – něco, co nedokážu přesně pojmenovat. Jako by starý způsob dělání věcí – starý způsob vidění věcí – starý způsob bytí – přestal fungovat. A mně nezbývá než jít dál za tím, co je mi dáno objevit – ať už je to cokoliv.
    Za tím jedním, těžko postižitelným, nedefinovatelným čímsi, co má pro mě mnohem větší důležitost než cokoliv, co jsem zatím poznal.
    Udržuje mě to v pohybu vpřed jako záře majáku, která navádí rybáře do přístavu – díky ní se nevzdávám naděje.

**

Koně tiše řehtají a frkají a jejich kopyta dusají po dlážděné příjezdové cestě – signál, že mám zatáhnout závěs, rychle si prohrábnout vlasy a uhladit vestu, strčit do kapsy balíček, který jsem přivezl hostitelce, pokynout kočímu a zamířit ke vchodu s tichým předříkáváním:
    Sbohem.
    Arrivederci.
    Au revoir.
    Auf Wiedersehen.
    Slova, která jsem odříkal už tolikrát a v tolika jazycích, až by si jeden myslel, že je budu mít nacvičená lépe.
    Sice jsem ještě nepobyl v Paříži tak dlouho, abych vyvolal přehnaná podezření ohledně zdroje svého bohatství či neměnného a nestárnoucího vzhledu – dvě nevyhnutelné otázky, které vždy vedou k mému útěku – ale poslední dobou se cítím neklidný, znuděný, nedočkavý pohnout se dál za oním nepojmenovaným osudem, který na mě dozajista čeká.
    Dveře otevře sloužící v livreji a uvede mě do domu, který je ve své velikosti a nádheře tak velkolepý, že by snadno a v pohodlí mohl hostit tisíc šlechticů. Ještě než dospěju na opačný konec rozlehlé naleštěné mramorové podlahy, abych hladce vplul do hry plné pokyvování, úsměvů a líbání na obě tváře, výměny pozdravů, na které každý lehce zapomene, ale které se při takových příležitostech vždy požadují, na chvíli se zastavím, abych do sebe nasál okolní energii. Naladím se na kakofonii mysli každého z přítomných a odposlechnu jejich nejniternější myšlenky – potom je odstřihnu, abych udělal místo úvahám své hostitelky na vzdáleném konci místnosti.
    Je to typ ženy, která se přehnaně strojí, všechny nelítostně soudí, má sklon popíjet víc červeného vína, než je zdrávo, a libuje si v klevetách toho nejjedovatějšího druhu – jakmile se na ni zadívám, jakmile odposlechnu záštiplná slova, která jí zvoní v hlavě, nedokážu si srovnat, jak jsem ji kdy mohl považovat za přítelkyni.
    Svěřím sametovou krabičku jejím chamtivým nastaveným dlaním a ukloním se jí. Je mi jasné, že za její chlípný pohled může nejen drahá drahokamy posázená tretka uložená uvnitř, ale také můj nový statut nezadaného, který neunikl její pozornosti.
    Nic, co by nespravila rychlá změna zasedacího pořádku, pomyslí si a věnuje mi úsměv, přičemž hbitě kalkuluje. Vidí totéž, co pokaždé, když se na mě podívá – nevyčerpatelný zdroj šarmu, bohatství a krásy, který je odhodlaná využít ve svůj prospěch. Doslechla se o mé údajné zálibě v hezkých a povolných mladých dámách, a tak mě posadí vedle Daphne – pohledné brunetky, která by mě svým mrkáním a koketním smíchem jindy dokázaly zabavit na celý večer – dneska ale ne.
    Všechny ty svobodné mladé ženy mohou být sebedokonaleji vyšňořené, přesto mezi nimi není jediná, která by mě aspoň trochu zaujala.
    Navzdory tomu se vymaním ze zákrutů hostitelčiny mysli a soustředím se na Daphne, přemůžu se a pokyvuji, usmívám se a načasovávám trefné odpovědi, dokonale jako herec v dobře napsané hře. Bavím se tím, že v duchu zaznamenávám, kolikrát zabloudí rukou k mé paži (doposud sedmatřicetkrát), a počítám chody rafinovaně připraveného jídla, do kterého vždycky sotva rýpnu (zatím byly čtyři – včetně polévky). Vím přitom, že s každým talířem, který přinesou a odnesou ze stolu, se blížím k rozloučení – pravému důvodu, proč jsem tady.
    „Monsieur?“
    Hlas, který pronesl to slovo, mě vytrhne ze zamyšlení – má tak lehký, melodický a lyrický tón, až mi z něj vzadu na krku vstávají vlasy.
    „Monsieur?“ zopakuje dívka, ale odpověď mi vázne na jazyku. Ještě nikdy jsem neviděl tak modré oči, tak zlaté vlasy a pleť tak hladkou, smetanovou a vábivou, že bych dal cokoliv, jen abych se k ní mohl přitisknout svou kůží.
    Ještě nikdy jsem neviděl dívku tak výjimečnou, jako je ona.
    „Pardon,“ ukloní se a s překrásným zapýřením poodstoupí. Mylně si moje mlčení vykládá jako samolibost, aroganci a domýšlivost – stačí jí jediný pohled na střih mých šatů, lesklé knoflíky, celou mou směšně okázalou parádu a zařadí si mě jako povýšeného nabubřence, u kterého se nedá očekávat, že by oslovil někoho tak nízko postaveného, jako je ona.
    „Pardon, moi,“ řeknu. Ačkoli francouzština není můj rodný jazyk, s lehkostí mi splývá ze rtů. Vezmu dívku za ruku a ucítím teplo její kůže – je tak elektrizující, že jsem v pokušení už nikdy ji nepustit. Neovládnu se: „Kdo jsi?“ zeptám se. Potom si všimnu, jak pokukuje po hostitelce, hluboko sklání hlavu a její ruměnec temní. Vím, že jsem ji uvedl do velkých rozpaků a nejspíš jí způsobil i potíže, a je mi líto, že jsem na ni promluvil.
    „Jmenuju se Evaline, pane,“ podívá se mi plaše do očí a pokusí se vyprostit si ruku z mého sevření. „Můžu vám odnést talíř, prosím?“ Pozvedne bradu a podívá se na mě tak, až mi celé tělo prostoupí proud tepla. Ať dělám, co dělám, nedokážu od ní odtrhnout zrak, nedokážu se vzdát doteku její kůže.
    „Damene, prosím,“ vloží se do toho Daphne a zabodne mi do rukávu nehet, špičatý a ostrý jako dýka. Tím mě přiměje, abych pustil tu pozoruhodnou ručku – a jakmile o ni tak náhle přijdu, celý svět mi potemní. „Co by tomu řekla Drina, kdyby viděla, jak se snažíte vlichotit nějaké služce?“ Přejede mě pohledem a krutě blýskne očima. Ještě před chvílí klidně na Drinu zapomněla, když sama usilovala o mou pozornost, ale velice ráda si na ni zase vzpomene, jen aby téhle dívce – téhle krásné a výjimečné dívce – ukázala, kde je její místo.
    „Drina je v Uhrách,“ odtuším a přinutím se odtrhnout zrak od vábení jasných modrých očí a od hebké zlaté kadeře, které se podařilo vymanit zpod čepce. Bedlivě zkoumám každičký detail dívčiny tváře, postavu, způsoby a barvu hlasu, abych si je mohl vtisknout do paměti a už ani vteřinu nemusel žít bez nich. „Vydali jsme se každý svou cestou,“ dodám. Vím, že můj výrok způsobí ohromný skandál a spoustu klepů, ale už mě to nezajímá.
    Neřekl jsem to kvůli nim – řekl jsem to kvůli té dívce.
    Evaline.
    Nejlibozvučnější jméno, jaké jsem kdy slyšel.
    Sleduji ji, když obchází stůl. Její sklopené oči a zhrublé mozolnaté ruce mi říkají, že si dávno zvykla na četné a rozmařilé požadavky mých údajných přátel – ačkoliv  křivka její brady a vysoké čelo vypovídají o inteligenci a síle, kterou se všichni rozhodli přehlížet.
    Nedokážou prohlédnout prosté a neslušivé šaty služebné, které jí vnutili, obyčejný čepeček, který má zakrýt vlasy, a já vím, že jsou bohaté a blond, že je to učiněná zlatá hříva. Na lidi dělají dojem mnohem povrchnější věci v životě – postavení, peníze, třída – přesně ty věci, kterých se mi vrchovatě dostává, což je také důvod, proč mě sem pozvali.
    Nemají schopnost vidět, co vidím já – přes nuzný zevnějšek nedohlédnou k nádheře pod ním – zůstávají zoufale slepí ke skutečnosti, která se mně jeví zářivě jasná:
    Tato dívka – tato služebná – Evaline – je jedinečným ztělesněním všeho, co jsem až doposud hledal.
    Je mým osudem.
    Mým důvodem proč žít.
    Když jsem ji teď našel, už nemám potřebu odejít. Nemám, protože všechno, o co usiluju – všechno, co potřebuju – je přímo tady.
    Znovu se pohodlně opřu a cítím se tu zabydleněji než kdy jindy. Rychle se zase vžiju do role okouzlujícího spolustolovníka, což hostitelku ponoukne k úsměvu a souhlasnému pokývnutí hlavou, a Daphne se ke mně nakloní a zase mi sevře paži.
    Na pletky mimo společenskou třídu se pohlíží se značnou nelibostí – a když mám teď v úmyslu zůstat, nezbývá mi než hrát podle daných pravidel.
    Tedy aspoň prozatím.
    Ale zítra ji vyhledám.
    Zítra se Evaline a já náhodou potkáme.
    A další den znovu.
    A pak zase.
    Tato shoda okolností se bude opakovat, dokud nebudu mít příležitost se s ní seznámit – a získat si její důvěru, dostatečně hlubokou, abych jí mohl nabídnout to, co jsem už velmi dlouho nikomu jinému nenabídl:
    Elixír věčného života.
    Znovu se odvážím pohlédnout jí do očí a na kratičký okamžik se jí vloudím do hlavy. Potřebuju se ujistit, že to není jen můj dojem – že ona to cítí také – to úžasné vířivé chvění a horkost a nádherný příslib, který v sobě tyhle pocity nesou. Je to jev, který nijak nemůžeme vysvětlit, tolik se liší od všeho, co jsme oba dosud kdy zažili.
    Pak stejně rychle její mysl opustím – odvrátím zrak a znovu se zapojím do společnosti. Směju se, piju, předstírám, že si vrchovatě dopřávám všeho stejně jako ostatní – a celou tu dobu jsem si intenzivně vědom, že se můj život navždy a nezvratně změnil.
    Že od této chvíle dál už nic – vůbec nic – nikdy nebude, jako to bývalo.

Originální název: Eternal Flame
Nakladatelství: Argo, 2010
Překlad: Lucie Simerová

komentáře 2

  • Cukýna 22.10.2010na0.00

    Ta povídka je zajímavá. Krátká, ale podstatná a poutavá.

  • Renča 22.10.2010na0.00

    Ta povídka je pěkně podmanivá a láká k přečtení knihy. Líbí se mi autorčin lehounký styl, kterým nám přibližuje Damonovy pocity.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít