J. R. Wardová – rozhovor s Phurym
Ve čtvrtém rozhovoru s členy Bratrstva Černé dýky J. R. Wardová vyzpovídala Zsadistovo dvojče – Phuryho. Obsahuje malé spoilery k 3. dílu série!
Phury: loajální; ten, kdo se za ostatní obětuje. Phury je Zsadistovo dvojče. Drží se v celibátu, a kvůli tomu, co jeho bratr ztratil, nedokáže doopravdy žít. Víc dává, než přijímá. Potřebuje lásku, která by ho přivedla zpátky k životu.
Původně jsem plánovala, že si jako s dalším promluvím s Vishousem, ale pořád jsem měla na mysli Phuryho, takže jsem řekla Butchovi a Vishousovi, že půjdu do patra. Jak jsem vešla do druhého poschodí, nemohla jsem si vzpomenout, který pokoj je Phuryho a… wow, bylo tu tolik dveří. Ale ucítila jsem vůni něčeho jemného a… vůni Starbucks. Následovala jsem vůni pražených kávových zrn a došla ke dveřím, na které jsem zaklepala.
Phury otevřel a vůně zesílila. Když se usmál, najednou mě pohled na něj ochromil. To jeho vlasy, nebo spíš hříva: obrovské vlny blond, rudé a hnědé, které spadaly na jeho ramena. Barvy se do sebe vlévaly a jejich krása byla daleko za hranicí naprosté nádhery. A jeho žluté oči: jeho duhovky měly barvu ranního slunce, zářivá kanárková. A jeho oblečení, krása, jako obvykle. Na míru šité volné černé kalhoty a knoflík barvy holubičí šedi, díky které jeho vlasy ještě více zářily.
P.: Jsi tu brzo. Právě jsem se připravoval. (Otočil se a odložil nedopalek do popelníku.) Chceš jít do přízemí nebo to udělat tady?
J.R.: Tady to půjde. (Zhluboka jsem se nadechla a uklidňovala se. Z něho vyzařuje takový klid a já si vzpomněla, co řekl Wrath. Není pochyb, s Phurym se člověk uklidní.)
P.: Já si sednu na gauč a ty na postel. (Přešel přes místnost a já ho pozorovala. Pokaždé, když zvedne nohu dopředu, trochu zaváhá, jako by čekal, až se noha v koleni usadí. Tento jeho hendikep mě donutil přemýšlet o zbytku jeho těla, ale on byl tak pevný a skvěle stavěný, že jsem se nemusela dohadovat o tom, jaký je v boji.)
J.R.: Tak, jak se ti líbí tvůj nový domov? (Sedla jsem si na hranu jeho postele.)
P.: (Natáhl se na lehátku.) Miluju to tu. Jsem tak rád, že tu spolu bydlíme. Ačkoli musím říct… Zatraceně mi tu chybí Darius. Věděla jsi, že tohle sídlo vybudoval?
J.R.: Myslím, že už mi to někdo říkal, ale pověz mi o tom víc.
P.: Vybudoval to tu ve dvacátých letech: výcvikové středisko, podzemní tunely, tohle sídlo, strážný dům, ve kterém teď bydlí Butch a V. Darius tohle místo zvolil, protože je blízko Hrobce a on všechny budovy přizpůsobil našim potřebám
J.R.: Hrobka, to je svaté místo Bratrstva, že?
P.: Ano. (Pauza.) Darius chtěl, abychom tu žili, ale situace tehdy byla jiná. Wrath tehdy nebyl na trůnu – a ne, že bych se mu divil. Měl své důvody a dělal to nejlepší, co mohl. Mimoto, Darius chtěl, abychom tu žili, ale osud tomu chtěl jinak. Je mi líto, že přišel o všechno to skvělé, co se dosud stalo… Moc by ho to těšilo.
J.R.: (Rozhlédla jsem se po místnosti.) On tento dům také zařídil a vyzdobil? Protože pokud ano, pak musím říct, že v umění a nábytku se opravdu vyznal.
P.: Měl skvělý vkus, skvělý vkus. A dokázal ocenit opravdovou krásu. Ale byl to také bojovník.
J.R.: Jako ty.
P.: (Se začervenáním, které bylo tak rozkošné, že jsem to téměř nemohla vydržet.) Jo. Třeba. Poslouchej, potřebuju si s tebou o něčem promluvit.
J.R.: Co?
P.: Až budeš mluvit se Z-
J.R.: Já už s ním ale mluvila.
P.: (Napjal se.) Jak to šlo?
J.R.: Nebyl z toho moc nadšený a netrvalo to dlouho. Vtipné, tedy, řekl mi, jak mám mluvit s tebou.
P.: Co ti řekl?
J.R.: Že bych s tebou měla mluvit s respektem, který si zasloužíš. Že jsi skvělý muž, který má… jak to řekl… kvůli němu zničený život.
Phury ztichl. Pak se mu žluté oči zúžily a zadíval se do země. Jako by nevnímal.
P.: Nevadilo by ti, kdybych si zapálil?
J.R.: Vůbec ne.
Přešel přes místnost a vyndal z mahagonového pouzdra ručně balený doutník. Stříbrným zapalovačem doutník zapálil a zhluboka potáhl. Zadržel dech. Jak vydechl, ucítila jsem vůni kávových zrn a nohy se mi podlomily.
J.R.: Líbí se mi ta vůně.
P.: (Podíval se na rozžhavený konec.) Ta vůně je dobrá. Bůh ví, že mi v těžkých dnech pomáhá.
J.R.: Nemusíme o Zsadistovi mluvit.
P.: To je v pořádku. On je ta zajímavější část mě. No, zajímavější není možná to správné slovo, ale on lidi fascinuje. Asi tím nebezpečím, myslím. Není pochyb, že část toho je jen instinkt přežití. Je důležité snažit se pochopit, co ti může ublížit, a mé dvojče je schopné všeho.
J.R.: Je pravda, že sis … ustřelil nohu, abys ho zachránil?
P.: (Zhluboka potáhl. Jak vydechl, promluvil a způsob, jakým kouř vycházel z jeho rtů, byl velmi… erotický.) Ano. Okolnosti nejsou důležité, ale ano, tak se to stalo.
J.R.: Litoval jsi někdy-
P.: Nikdy. A nikdy nebudu. Osvobodil jsem ho z otroctví, zachránil jsem ho od zneužívání. To stojí za jakoukoli oběť.
J.R.: Oni ho jako malého chlapce unesli?
P.: A pak prodali. To bylo v 18. století, kdy se otroctví pořád pěstovalo. Naštěstí už je to pryč. Díky všem bohům.
Na chvíli jsme utichli. A já přemýšlela o obětech.
J.R.: Ty držíš celibát, že?
P.: Ano.
J.R.: Je to také kvůli Zsadistovi?
P.: Radši bych o důvodech mé volby nemluvil. Nebude to vadit?
J.R.: Vůbec ne. Nechci slídit. A nechci, aby ses cítil nepříjemně.
P.: (Trochu se usmál.) Děkuju, challa.
J.R.: Mohu se zeptat ještě na jednu věc?
P.: Jakou?
J.R.: Z koho se krmíš?
P.: Nemusíš mít sex, aby ses krmila, to víš.
J.R.: Och… samozřejmě, že ne. (Teď jsem se červenala já.)
P.: (Mírně se usmál.) Mám několik žen, které jsou svými žílami štědré. Jsou si vědomy mých rozhodnutí a neočekávají nic sexuálního, což je s tím většinou spojeno.
J.R.: A ony se krmí z tebe?
P.: Ne. Mají na to někoho jiného.
J.R.: Je to těžké zůstat čistý? (Plácla jsem to, ani nevím, jak.)
P.: (Zasmál se.) Někdy to může být neobyčejně těžké. Mé tělo má ty samé potřeby jako tělo jakéhokoli jiného muže. No, vlastně, jelikož pocházím z rodu válečníků, a to válečníků s čistou krví, mívám velmi silná… nutkání a velmi silné… potřeby. (Zvážněl.) Ale udělal jsem závazek. A ten dodržím.
J.R.: Cítíš se někdy osaměle?
P.: Bože, ne. (Zamáčkl doutník.) Mám Zsadista, takže toho mám na práci dost na to, abych se cítil osaměle. Musím se o něj postarat… Jakkoli mi to dovolí. Co? Proč se na mě takhle díváš?
J.R.: Mám právě teď obrovskou touhu tě obejmout.
Phury: (trochu sebou škubl.) Och… wow.
J.R.: Ty jsi tak… nevím, šlechetný.
Phury: Jsem stejný, jako kterýkoli jiný muž.
Chvíli jsme mluvili o různých věcech, které neměly nic společného s Bratrstvem nebo Zsadistem. Mluvili jsme o umění, filozofii, knihách. Phury ví o spoustě věcí spoustu informací a mně se líbí způsob, jakým přemýšlí. Tak moc, že mi trvalo chvíli, než jsem si uvědomila, že je rozhovor u konce a že ho ukončil tak elegantně, že jsem si toho ani nevšimla. Šlechetný, velmi šlechetný. Když jsem o chvíli později odcházela (a neobjala jsem ho), pomyslela jsem si, že se ohledně toho, že je stejný, jako kterýkoli jiný muž, mýlí. On je neobyčejný… ale mám obavy. Je osamělý jako Rhage a odstrkovaný jako Zsadist. Přeji mu, aby jednoho dne našel své štěstí. Bůh ví, že si to zaslouží.
Zdroj: www.jrward.com
Překlad: Axia
Moc pěkné. Phuryho a Zsadista mám asi nejradši. :-)
Je mi Phuryho líto,je to takovej dobrák,doufám,že až bude jeho díl,taky si najde nějakou hodnou ženušku a s celibátem skončí.
na Phuryho jsem zvědavá, příjde mi takovej tajemnej.
A kdy a na koho se můžeme těšit příště?
Ty rozhovory jsou prostě skvělý!!!!!!