Mercy Thompson – Dítě, které ho změnilo

Mám tu opět jednu přeloženou fanfiction, tentokrát ze světa Mercy Thompsonové. Odehrává se ještě před prvním dílem, takže žádné spoilery nehrozí.

Bran Cornick měl docela obyčejný den, jestli něco takového existuje. Nikdo neumíral – kromě ženy jednoho alfy v Dallasu, vlastně teď už byla mrtvá a Charles na cestě domů. Leah nebyla obzvlášť protivná a Samuel nikoho neoperoval. Nebyl úplněk a Bran nemusel dohlížet na žádného zdivočelého vlka. Ve smečce teď nebyli žádní noví vlci. Takže Bran Cornick měl vcelku klidný den.

Seděl na pohovce vedle Samuela. Dívali se spolu na televizi. Měli naladěný sportovní kanál, což bylo někdy zajímavé a někdy ne. Dnes dávali košíkovou a Brana to nebavilo. Samuela taky moc ne, ale přesto se na to dívali.

Zaslechli tiché zaklepání na dveře, Bran šel otevřít, Samuel vypnul televizi a následoval ho. Bran nikoho neočekával v ten docela obyčejný den, takže byl překvapen, když uviděl malou atraktivní ženu s blond vlasy za dveřmi. Ne, ne ženu, opravil se. Byla ještě dítě, tak šestnáct, sedmnáct let. A určitě byla člověk.

Měla divoké zelené oči a odhodlaný výraz. Paže měla založené přes hrudník. Byla maličká a ještě dítě, ale nepřijala by „ne“ jako odpověď na jakoukoli otázku.

„Dobrý den,“ pozdravil Bran. Dívka uvolnila paže.

„Dobrý. Potřebuji mluvit s Branem Cornickem. Je to jeden z vás?“ dožadovala se. Její tón byl velice panovačný a dívka se narovnala, takže vypadala velká skoro jako Bran a Samuel. Byla by velice dominantní vlk, pomyslel si.

„To jsem já. Jak vám můžu pomoct?“ odpověděl Bran příjemně. Tahle energická dívka se mu líbila. Její oči se podezřívavě zúžily, ale cítil, že byla lehce úzkostlivá a nervózní.

„Moje dítě,“ začala a ukázala palcem směrem ke svému autu. Bran se mohl jen domnívat, že zmíněné dítě bylo ve starém autě, na které ukazovala. „Ona je vlkodlak.“ Dívka zaváhala. „Myslím.“

Bran to vyslechl a otočil se na Samuela, který se tvářil pochybovačně. Neexistoval způsob, jak by tahle mladá dívka mohla mít dítě dost staré na to, aby přežilo přeměnu, pokud nebyla mnohem starší, než vypadala. Bran se otočil zpátky k ní.

„Vy myslíte?“ zeptal se Bran. Dívka ostře přikývla.
„Nejsem… si tím úplně jistá,“ vysvětlila.
Bran pozvedl obočí. „Paní…“
„Thompsonová,“ doplnila.
„Thompsonová,“ zopakoval. „Paní Thompsonová, věděla byste, kdyby vaše dcera byla vlkodlak.“
Paní Thompsonová taky zvedla obočí. „Jak?“

Bran se usmál. „Věřte mi. To byste poznala.“ Bran pokynul k vozu, na který paní Thompsonová předtím ukazovala. „Chápu správně, že je v autě? Proč ji sem nepřinesete, abych si s ní mohl promluvit?“
Paní Thompsonová si povzdechla. „Můžu pro ni zajít, ale ona s vámi nemůže mluvit. Je ještě mimino.“
Tentokrát Samuel pozvedl obočí. „Mimino?“
Bran byl taky překvapen. Očekával malé dítě, či batole. „Ano, jsou jí čtyři měsíce,“ doplnila paní Thompsonová.
„Pak vás můžu ujistit, paní Thompsonová, že vaše čtyřměsíční dcera není vlkodlak,“ řekl Bran.
Paní Thompsonová vyhrkla zběsile: „Ne! Prosím! Jen se na ni podívejte! Neumím se postarat o vlkodlaka a Jonathan mi říkal, že ona není vlkodlak, ale že byste mi mohl pomoct, a já se opravdu nemůžu starat o holčičku, která se mění ve vlka, chci říct, kdo by o ni pečoval? Co škola? Kdo jsem, že…“

„Paní Thompsonová, proč nezajdete pro dceru, ať se na ni můžeme podívat. Rád bych ji poznal,“ řekl Bran a zvedl ruku, aby zastavil její příval slov. Dívka si odhodila pramen blond vlasů z tváře a přikývla. Tiše se obrátila a kráčela ke starému autu. Bran se otočil k Samuelovi a oba ji pozorovali, jak otevírá zadní dveře, když náhle zklamaně vykřikla a oba tím vylekala.

„Zatraceně, Mercedes,“ zašeptala ke své dceři. Bran věděl, že paní Thompsonová nemůže vědět, že ji on i Samuel slyší.

Za pár chvil kráčela i s miminkem v náručí k Branovi a Samuelovi. Jak se paní Thompsonová s dítětem blížila, Bran si všiml, že dítě nemá normální pach. Páchla jako-

„Kojot,“ zamumlal Samuel. Když paní Thompsonová došla k Branovi a on dítě uviděl, začalo vše náhle dávat smysl.

Otec dítětě byl jistě indián. Dítě mělo tmavou pokožku, velmi podobnou Charlesově, a ten     rozčepýřený chomáček vlasů na jeho hlavě byl uhlově černý. Bran si všiml, že vlasy paní Thompsonové nebyly přirozeně blond, protože u kořínků byly světle hnědé, ale černé vlasy mělo dítě po otci. Jestli bylo dítě napůl indián, mohlo být klidně měňavec. Bran neviděl měňavce stovky let, takže se to zdálo nepravděpodobné, ale byla to jediná možná odpověď.

Paní Thompsonová stála přímo před ním.
„To dítě není vlkodlak,“ řekl jí rovnou. Paní Thompsonová si povzdechla. „To říkal Jonathan taky, ale děje se s ní něco divného.“
Bran vzdychl. „Paní Thompsonová, proč nevezmete… jak se jmenuje vaše dcera?“ Bran samozřejmě slyšel, že říkala dítěti Mercedes, ale nebyl si jistý, jak moc toho znala dívka o vlcích a zda věděla, že ji slyšeli.
Paní Thompsonová si povzdechla. „To je Mercedes.“
Bran se podíval na Samuela, který pozoroval malou holčičku rozšířenýma očima a na jeho tváři se rozprostíral úsměv. Samuel měl rád děti.
„Paní Thompsonová, proč nevezmete Mercedes dovnitř, abychom si o tom mohli promluvit,“ řekl Bran. Dívka přikývla a Bran couvl dovnitř zrovna v momentu, kdy se Mercedes začala matce vrtět v náručí.

„Ne, Mercedes, teď ne. Zůstaň chvíli v klidu!“ Paní Thompsonová se snažila holčičku uklidnit, ale Mercedes to bylo jedno. Tloukla sebou a svíjela se, až se nakonec k Branovu překvapení, protože opravdu neviděl měňavce stovky let a myslel si, že vyhynuli, proměnila rychle a bezbolestně v maličké kojotí štěně.

Paní Thompsonová vykřikla a štěně pustila. Začalo běhat Samuelovi a Branovi kolem nohou, kňučelo a drápalo je po kotnících. Bran se zasmál. S Mercedes nebyla lehká práce.

Paní Thompsonová se sklonila, aby šíleně energické štěně chytila, ale Samuel ji předešel. Když se narovnala, zadívala se podezřívavě na Samuela, který hladil kojota, aby ho uklidnil, a pak mávla odevzdaně rukou. Jako kdyby říkala, však to zkus. Jestli to dítě sklidníš, bude to skvělé. Sehnula se a posbírala holčičiny šatičky a následovala Samuela a Brana do domu.
Bran je vedl do své kanceláře, Samuel s dítětem šel vedle něj. Sedl si na jednu stranu stolu se Samuelem a naznačil paní Thompsonové, ať si sedne naproti. Když se posadila, řekl jen jedno slovo.

„Vysvětlujte.“

Zhluboka se nadechla a kývla hlavou.

„Jmenuji se Margi Thompsonová a je mi sedmnáct let. Joea jsem potkala na rodeu. Byl to kovboj a říkali mu Joe Starý Kojot. Povídal mi, že jeho rodina pochází z rodu medicinmanů nebo něco takového – bylo zřejmé, že byl indián. Hádám, že teď vím, proč mu říkali Joe Starý Kojot. Ale… tu noc, co jsme se poznali, my… no, však víte.“ Její tváře nabraly růžovou barvu a dívala se náhle do země. „No, a za dva dny poté zemřel. A pak bylo všechno fajn a skvělé, jen jsem byla těhotná s Mercedes. Rodiče chtěli, abych si dítě nechala vzít, ale Joe byl mrtvý a já si myslela, že by takhle jeho část žila dál nebo něco. Nevím…“ odmlčela se.

„Pokračujte,“ povzbudil ji Bran. Mercedes se proměnila zpátky do lidské podoby a Samuel ji zabalil do kabátu, protože na sobě teď neměla žádné oblečení. Margi mu naznačila, aby jí dítě vrátil, a když to udělal, vytáhla z tašky náhradní oblečení a plenu. Jak přebalovala dítě, pokračovala ve vyprávění.

„Mercedes se narodila, a bylo to, víte, docela normální. Hektické a napjaté ovšem, protože jsem pořád na střední škole, ale normální. Až do doby asi před měsícem, když… vešla jsem do Mercedesina pokoje a… ona tam nebyla! Bylo tam kojotí štěně a já jsem poprvé úplně šílela, protože jsem si myslela, že ji snědlo nebo tak něco, ale pak se přeměnila zpátky na mé miminko a já z toho měla málem infarkt!

Pak jsem si vzpomněla, jak říkali Joeovi na rodeu, a dávalo to mnohem větší smysl. Takže jsem pátrala po jeho rodině, protože jsem se nemohla starat o nějaké kojotodlačí mimino a vést přitom, víte, normální život. Podařilo se mi najít Joeova prastrýce, který byl vlkodlak.

To mě trochu zmátlo, ale co už. Jonathan mi řekl, že Mercedes není totéž co on, ale že tahle linie se v rodině dědí. Tak jsem mu řekla, že by se o ni měl postarat. Ne protože bych ji já nechtěla, bůh ví, že chci, ale protože, jak jsem řekla, já nemůžu vychovávat dlačí dítě! A on je vlkodlak a mohl by to udělat, ale řekl mi, že v jeho smečce by nebyla v bezpečí a že bude nejlepší, když ji vezmu do vaší smečky. Což jsem udělala. A tak jsem tady.“

Bran byl lehce ohromen Margiiným odhodláním. Něco v něm ji obdivovalo. Přestože byla svobodná středoškolská studentka s dítětem.

„Vy chcete, abych vychoval vaše dítě místo vás?“ zeptal se.
Rychle a ostře přikývla.
„A… chci lepší vysvětlení, co je vlastně zač. Jonathan mluvil velice mlhavě a… mlhavě.“

Bran si povzdechl. „Co je dítě vlastně zač,“ začal, „ je něco, o čem jsem si, až do okamžiku, kdy jste ji přinesla z auta, myslel, že vyhynulo před stovkami let. Chápete, upíři… je vážně nemají rádi, protože jsou to jediná stvoření, která by mohla najít jejich denní úkryty. Lovili je tak dlouho, až vyhynuli, to jsem si aspoň doteď myslel. A bohužel vlkodlaci jim pomáhali, Jonathan měl pravdu. Vlkodlaci jsou teritoriální tvorové a brání své území před jinými predátory, i před takovými, kteří jsou mnohem slabší a bezmocnější.“

Margi se ostře nadechla a znovu překřížila paže. „Zaprvé,“ řekla, „nenechám tu Mercedes, pokud budete… co jste to použil za slovo? Teritoriální okolo ní. A zadruhé, řekněte mi, co je zač.“

Bran si znovu povzdechl. „Je to měňavec,“ řekl jednoduše. „Měňavec míněno tak, že mění kůži. Někteří indiáni praktikovali temnou magii a používali kůži určitého zvířete, aby na sebe vzali jeho podobu. Říkali si kožoměnci. Pak tu byli jiní indiáni, kteří vypadali úplně jako lidé. Žádná velká síla, lehce zesílené smysly a mírná imunita k magii. A ovšem ta schopnost proměny v kojota. Někdo, jako třeba vy, si je pletl s vlkodlaky, ačkoli jsou velmi jiní. Většina Evropanů si je nicméně pletla s kožoměnci, tak se jim začalo říkat měňavci.“ Margiiny oči se rozšířily a ramena napjala.

„Řekl jsem vám, že upíři je lovili téměř do vyhynutí. Řekl jsem vám, že vlkodlaci se k nim chovají agresivně a  násilně. Řekl jsem vám, že měňavci jsou ve srovnání s nimi spíše křehcí a bezmocní.“ Margi znovu ostře přikývla.

„Mercedes nepatří do vlčí smečky. Není vlkodlak. Nicméně,“ Bran se odmlčel a prohlížel si Margi. „Rozumím vašemu těžkému rozhodování. Jste mladá a stěží schopná se postarat o lidské dítě, ne tak o meňavce. Bude potřebovat ochranu, kterou jí nebudete schopna poskytnout před světem, o kterém jste ani neměla tušení.“ Přikývla a rukou si utřela oči, náhle zadržujíc slzy.

„Je tohle „ne“, Brane Cornicku?“ zeptala se nezřetelně.

Bran se podíval na dítě, které se teď plazilo okolo matčiny židle. To dítě nikdy nebude patřit do smečky, pokud bude souhlasit, že si ho vezme, ale to platilo o mnoha obyvatelích Aspen Creeku.
Dítě bude mít drsné dětství, ale zvládne to. Bude mít silnou rodinu a bude moci pravidelně lovit v lesích. Naučí se bránit samo sebe v boji, jak nejlépe bude umět, a naučí se používat své zesílené smysly jako výhodu. Bude v bezpečí, to určitě. Bran byl dost silný, aby jí udržel jiné vlky od těla a ochránil ji před ostatními vlky a upíry, kteří by jí chtěli ublížit. Bude milována. Ne celou smečkou, to je jasné, tak moc vlků ji nemůže mít rádo. Ale ať už budou jejími náhradními rodiči kdokoli, budou ji milovat. A ovšem už měla pár obdivovatelů z Cornickovy rodiny.

Copak by mohl upřít takový život nevinnému dítěti? Copak mohl poslat tuhle chudou, zmatenou dívku pryč, když bylo nemožné, aby vychovala takovou dceru?

V jeho smečce byli vlci, kteří chtěli děti, to věděl. Inu, pomyslel si, dnes bude jejich šťastný den.
„Ne, paní Thompsonová. Tohle není ne.“

Původní název: The Child Who Changed Him
Zdroj: www.fanfiction.net
Autor: Leia 96
Překlad: Renča