Anita Blake – Umění svádění (1. část)
Vybrala jsem další povídku od BeElleGee Art of Seduction. Není u ní přesně uvedeno, kdy se odehrává, ale podle děje někdy po 11. díle. Velké spoilery tam ale nejsou.
Jedná se o variaci na téma „ženská má chuť a chlap se dívá na fotbal“, v hlavních rolích Anita a Jean-Claude.
Jean-Claude by neměl být překvapen, že mne vidí, ale vypadal, že je. Když jsem vešla do jeho kanceláře v Provinilých slastech, vzhlédl a rychle mne sjel pohledem, jako bych byla ta poslední osoba, kterou dnes večer očekával.
Normálně by se usmál. Normálně by vstal, aby mne přivítal, políbil mne a vzal mě do náručí. Dnes jen seděl za stolem a mračil se. Po dvou týdnech jsem čekala větší dychtivost než tohle.
Mohla jsem skoro cítit, že byl v ojedinělé náladě. Vždyť byl po lokty ponořen do složek a dokumentů, a tak to trvalo skoro každou noc už osm dní. Neviděla a neslyšela jsem ho celou tu dobu.
Problém byl v tom, že Provinilé slasti postihla pověstná smůla. Manažer měl tři týdny dovolenou a jeho zástupce uvízl při soudních povinnostech. A taky jsem slyšela řeči, že žádost o obnovení Jean-Claudovy licence k prodeji alkoholu byla omylem založena nějakým novým úředníkem a teď vypršela její platnost. Musel sepsat a poslat druhou, než bude moci vyřídit nezbytné schůzky, aby byla schválena. K tomu všemu se pokazil vstupní alarm a přivolával policii – to bylo vtipné, všichni si mysleli, že to je šťára – a navíc dva z lidských tanečníků a jedna servírka onemocněli nějakým druhem střevní chřipky. No, každý doufal, že to byl nějaký virus a ne otrava. Takže tu teď měl Jean-Claude málo zaměstnanců, což si v téhle roční době nemohl dovolit.
Byl vrchol turistické sezóny a každý byznys, který Jean-Claude vlastnil, shromažďoval tržby. Obvykle to je dobrá věc, ale vzhledem k okolnostem by nikomu neublížilo, kdyby obchod trochu polevil. Jean-Claude musel nyní zaskočit za svého manažera, aby udržel věci v chodu.
A tak jsem si myslela, že ho má návštěva může rozveselit. No, už jen ho vidět mi zvedlo náladu. Prostě jsem se dostala do bodu, kdy mi už chyběl. Možná to mělo co dělat se znameními, ale v poslední době jsem mívala pocit, že mu potřebuji být nablízku. Jen se na něj podívat, mluvit s ním, dotknout se ho. Vlastně co jsem opravdu potřebovala, bylo vyždímat ho jako citrón, dokud by nekřičel. Možná jsem byla jen nadržená. Ale živila jsem ardeur každou noc a měla jsem působivý zástup ochotných mužů, abych ulevila těmto bolístkám, když přišly. Někdy jsem však měla takové svrbění, že jen Jean-Claude mi mohl pomoci. A dnes večer jsem chtěla pořádný sex.
Naneštěstí to vypadalo, že si budu muset najít náhradu. Podle výrazu jeho tváře, napětí těla a tónu jeho hlasu, když konečně promluvil, bych řekla, že sex bylo to poslední, na co teď myslel. Zdálo se, že dnes večer bude na menu předkrm svádění.
„Co tě sem dnes večer přivádí, ma petite?“ řekl trochu unaveně, trochu rozmrzele a víc než trochu ostražitě. Pravděpodobně si myslel, že jsem tu byla jedině kvůli nějaké krizové situaci, kterou jsem potřebovala pomoct vyřešit.
Och, bože, další krize. Vsadila bych se, že to bylo přesně to, co si myslel, když na mne zíral. Nemohla jsem si pomoci, abych se necítila trochu uraženě. Už mnohokrát jsem za ním přišla jen proto, že jsem ho chtěla vidět. Teď jsem si sice nevybavovala kdy, ale určitě ano.
Přešla jsem k jeho stolu, protože on se viditelně nesnažil přijít ke mně, a obešla ho, abych stála vedle něj. Vyčkávavě se na mne podíval.
„Copak? Nemůžu se stavit, abych tě viděla?“ zamručela jsem.
Jeho výraz malinko změkl, pravděpodobně úlevou, a pokusil se o úsměv. V jeho očích se mu však neodrazil.
„Ovšem. Jen prostě… tohle není vhodná doba. Možná koncem tohoto týdne? Právě teď,“ odmlčel se a ukázal na hromadu dokumentů a složek na stole, „musím dokončit tyhle žádosti.“
Dala jsem si ruce v bok a nedůvěřivě se na něj zadívala. Byl nesnesitelně zdvořilý, ale v temných stínech jeho sametového hlasu byl nevyřčený význam. Jmenovitě: zmiz, Anito! Spolkla jsem ráznou odpověď, co jsem měla na jazyku, a mrkla na monitor před ním. Přenášel údaje z různých složek do nějaké on-line žádosti. Ach. Pravděpodobně na obnovení jeho licence. Pohlédla jsem zpátky na něj.
„Nevěděla jsem, že umíš používat počítač,“ řekla jsem mu ohromeně. To je docela pokrok pro víc jak čtyři sta let starého upíra.
Zamračil se. „Vlastně neumím. Používal jsem instrukční programy a dosáhl té trochy, co mám, přes systém pokus – omyl. Na tak populární přístroj je jeho obtížnost poněkud… popuzující.“
„No, nejsem třináctiletý kluk, ale možná bych mohla pomoct,“ nabídla jsem. Nebyla jsem si jistá, zda pochopil mou narážku na brilantnost mládeže, co se týče počítačů, ale na tom nezáleželo. Možná spolu dokážeme ty žádosti udělat za polovinu času. Pak si můžeme hrát. „Nepíšu všemi deseti, ale klepu docela rychle. Nebo můžu číst informace, pokud chceš.“ Sebrala jsem jednu z tlustých složek a listovala jí.
Jean-Claude vzdychl, jako by byl neskonale trpělivý, a vzal mi složku z rukou a položil ji přesně tam, odkud jsem ji vzala.
„Ne. Ale děkuji za velkorysou nabídku,“ pronesl tichým, hlubokým, odměřeným hlasem. „Mám vše roztříděno a vím přesně, co potřebuji a kde to je. Fungující systém. Zasvětit tě do toho by nás oba jen mátlo.“ Nabídl mi trochu povýšený úsměv. „Prosím, ma petite. Zavolám ti později. Slibuji.“ Pak ukázal na dveře.
Asi minutu jsem na něj zírala s otevřenými ústy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mne chce tak brzy zbavit. Právě jsem přišla. Jela jsem za ním celou tu cestu. Měla jsem na sobě parfém a make-up a jednu z mých lepších krátkých sukní. Lodičky a podvazky a punčochy. Měl by mu stačit jediný pohled na mne, aby ze sebe strhal oblečení.
Možná mu vůbec nedocházelo, co jsem pro nás dnes večer plánovala. Obvykle v někom cítil sexuální žádost na míli daleko. V tom smyslu byl jako můra. Dnes večer byl ale roztržitý. A pro jednou to nebylo kvůli sexu. No, nemám já smůlu?
Pohnula jsem se blíž k němu a schválně se otřela bokem o jeho paži. „Proč si od toho všeho neuděláš přestávku?“ navrhla jsem hlubším hlasem a přejela mu nehty po páteři.
Vyskočil, jako bych ho sežehla proudem, a odtáhl se ode mne s takovou silou, že málem převrhl židli za stolem. Tak nějak jsem v to doufala.Aspoň by byl horizontálně. Ale zachytil se včas o okraj stolu. Pak se zhluboka nadechl a promasíroval si oči.
„Nechci si vzít přestávku,“ řekl trochu příliš vyrovnaně. „Chci tohle dodělat.“ Podíval se na mne a povzdechl si. „Mám teď příliš mnoho práce, ma petite. Pochop to, prosím. Jednoduše toho mám hodně.“
Věděla jsem, že si byl víc než vědom mých úmyslů a zároveň byl odhodlán mi nevyhovět. Jen to, že jsem mu byla nablízku a dotkla se ho, ještě zhoršilo mou žádostivost. Obrázky a vzpomínky na dobu, kdy jsme se milovali, se mi začaly přehrávat v mysli jako 3D film. Vypadalo to, že je nemůžu zastavit, a divila jsem se, jestli byly moje nebo jeho.
Náhle se na mne zadíval a výhružně ukázal dlouhým tenkým prstem. „Okamžitě s tím přestaň.“
Usmála jsem se. Očividně to byly moje vzpomínky a pro změnu zaútočily na jeho mysl. „Nelíbí se ti to?“ zapředla jsem. Myšlenky na sex ho teď rozptylovaly a věděla jsem, že se mi nakonec vzdá, když ho budu správně přesvědčovat. Za chvíli ho budu mít na lopatkách na stole. Vítězství takového druhu je vždy výzvou, stojí to za trochu úsilí.
Nicméně na mou otázku neodpověděl. Místo toho ukázal rukou na stůl. „Vidíš to všechno? To jsou hodiny práce. Když budu mít štěstí, většinu z toho dokončím dnes večer. Zítřejší noc bude trochu lepší. A další noc ještě lepší. Proč dnes večer, ma petite? Proč zrovna tato noc? Dnes musím pracovat. Je mi to líto.“
„Ještě ti to bude líto,“ odsekla jsem. „Kvůli tomu všemu jsi tak napjatý.“ Ukročila jsem za něj a začala mu masírovat ramena. „Musíš si trochu oddechnout. Dovol mi ti pomoci.“
Bože, jak byl napjatý. Jeho svaly byly tak tuhé, že bych mohla zrovna tak masírovat cihly. Vnořila jsem ruce do jeho vlasů a masírovala mu pokožku na hlavě.
Zasténal, ale něco mi říkalo, že to nebylo pochvalně, ale frustrovaně.
„Ma petite, prosím,“ žadonil. Zasmála jsem se.
„Ne, ne, žádné slitování,“ odpověděla jsem vítězně. Věděla jsem, že slábne, že bude poražen. Abych to trochu uspíšila, sklonila jsem se a kousla ho do ušního lalůčku.
Jean-Claude se mi vykroutil z rukou a otočil se židlí ke mně. „Běž… se postavit támhle!“ Ukázal na druhou stranu svého stolu.
Zakřenila jsem se. „Nechci stát kdesi tam. Chci stát tady.“ Byla jsem přesně tam, kde jsem potřebovala, když se konečně odhodlá spolupracovat. Zakroutila jsem ukazováčkem. „Pojď.“ Mrkla jsem na něj a pomalu si olízla rty. „Budu hodná. Jen mě nech ti masírovat ramena. Budeš se cítit lépe. I já se budu cítit lépe.“
K mému překvapení zavrtěl hlavou. „Vím, o co se pokoušíš, ma petite, a znovu jsem přinucen ti říci, že dnes ti nemohu vyhovět.“
Zamračila jsem se. „Vyhovět mi? Děláš z toho něco nemožného, ale já tak nějak vím, že vše, co potřebuješ k mému uspokojení, máš pod těmi těsnými černými džínami.“ Přiloudala jsem se k němu a klekla si před něj.
Autor: BeElleGee
Překlad: Renča
Mno, tak tohle je fakt zajímavý zvrat. Anita co tvrdě svádí JC a on jí odolává – hehe. Těším se na pokračování.
Wow, nemůžu se dočkat pokračování! Děkuju, Renčo, že to pro nás fanynky děláš :-)
Výměna rolí??…to se mi líbí.:D……ted se Jean chová přesně jako Anita na začátku ságy..:D
Tohle je má druhá nejoblíbenější povídka od BeElleGee. Před ní je pouze Sweet Dreams a hned za ní Winters Descent, Ostružinový koláč a Čokoládové polibky. :D
Hold jednou se JC "dívá na fotbal" a pak zase Anitu "bolí hlava". Takhle to dopadá, když se dva nemohou dohodnout na tom, co chtějí. Nejlepší jsou hlášky v závěru.