Ďábel z Hjalta-Stad

Dlouhé, temné noci plné nepřirozených duchů a tvorů. Mýty o severských mrtvolách povětšinou patří do starých islandských pověstí, sepsaných mnichy, potomky Norů. Většina z nich byla psána v duchu křesťanské víry. V klášterních knihovnách se z různorodých ság můžeme dozvědět o zhmotněných mrtvých neuložených v rakvích. Některé typy těchto příběhů můžeme nalézt v příbězích zvaných eventyr.

Eventry jsou zaměřené na podivné nadpřirozené události. Lze proto mezi nimi nalézt také příběhy o navracejících se mrtvých.

Draugr, Haugbui
O těchto druzích islandských nemrtvých můžeme slyšet docela běžně. Příběhy o nich jsou docela časté a je také mnoho způsobů, jak se před nimi chránit. Ale co teprve Ďábel z Hjalta-Stad?
Jak moc je tento nemrtvý protřelý? Je možnost se i před ním chránit? A kdo to vlastně byl?

Ďábel z Hjalta-Stad je nejznámějším krvežíznivým mrtvým. Vůbec poprvé se o něm zmiňuje jistý soudce Hansem Wiumem na podzim roku 1750. A to v dopise adresovaném jistému biskupovi. Jeho podoba se zprvu jevila velmi podobně jako obyčejný Draugr. Holohlavý stařec, zabalený v cárech ze šatů, ve kterých byl pravděpodobně pochován, pohybující se po hřbitově v Hjalta-Stad a přilehlém domě. Podobou se podle místních podobal dosti nepříjemnému starci, který byl ještě za života podezříván z čarodějnictví. Toto zjevení bylo ze začátku oplzlé na vyděšené kolemjdoucí, vykřikovalo výhrůžky slušného kalibru a později začalo fyzicky napadat obyvatele a prolévalo jejich krev. 

Podle dokumentů si tohoto Ďábla vzala na starost církev, a že tento případ pojala dosti netradičně, uznává většina zúčastněných. Donutili umrlce akceptovat předvolání a byl nucen objevit se před zástupci zákona.
Danému oživlému nebožtíkovi byly pokládány otázky typu: „Zda je bůh dobrý?“ nebo „ Zdali ďábel vypadá dobře?“
Odpovědi obžalovaného zprvu byly připisovány jednomu zúčastněnému mladíkovi, který se údajně vyučil břichomluvectví. Když byl vyveden, soudce byl nucen uznat porážku a odpovědi brát v potaz. Ovšem není divu, podle jiných svědků by žádný lidský hlas nebyl schopen vydat tak hrozivý řev ďábla (řev byl prý slyšen až v pozdějším čase soudu).
Kdy ďábel z Hjalta-Slad zmizel a jak, není známo. Kniha Islandský folklór a pohádky od Johna Arnasona se o tomto případě dál nezmiňuje a odvolává se na soudcův dopis, takže osud místního přízraku není znám.

Jaký je tedy závěr? Lze věřit či nikoliv příběhu o Ďáblovi z Hjalta-Stad? Byl to všechno podvod nebo mrtvola zlého starce byla skutečným ztělesněním Ďábla? Ať už je pravda jakákoliv, tento příběh slouží jako dobrý příklad pro představu, jak vypadá severský draugra – zlovolné, většinou upírské stvoření, skrývající se v šeru a plížící se s temnými úmysly.