Rob Thurman – V temnotě

Na závěr června představí Fantom Print českým čtenářům zatím u nás nevydávanou autorku dobrodružné moderní urban fantasy – američanku Rob Thurman a první knihu série Kal a Niko Leandros s názvem V TEMNOTĚ.

"Mezi námi žijí stvůry. Vždycky to tak bylo a bude. Pokud si vzpomínám, vždycky jsem to věděl, tak jako vím, že já jsem jedna z nich… Alespoň z poloviny určitě."

Vítejte v New Yorku. Pod Brooklynským mostem žije trol, v podkrovním bytě na hlavní třídě bydlí nádherná upírka, v New Jersey prodává ojetiny satyr – a to je jen špička ledovce. Většina lidí si samozřejmě nadpřirozené hemžení kolem sebe neuvědomuje, ale Kal Leandros je člověk jen napůl. Temný rodokmen jeho otce překypuje děsivými zrůdami – a on a celá jeho rasa z jiného světa po Kalovi nemilosrdně jdou. Proč? Kal se raději nezdržuje na jednom místě tak dlouho, aby to zjistil. Jemu a jeho nevlastnímu bratru Nikovi se čtyři roky dařilo být o krok napřed, ale nyní je pronásledovatelé opět našli. A Kal se brzy dozví, proč po něm touží, proč jej vždycky chtěli dostat…

Napínavý příběh v temném duchu vyčnívá z řady podobných románů netradiční dvojicí sympatických hlavních hrdinů, originálním námětem, suchým humorem a hláškami, odlehčujícími celkovou syrovost knihy.

Něco málo o autorce a celé knižní sérii:

Americká autorka, žije ve státě Indiana, a sama ji charakterizuje jako zemi zvlněných kopců, skotu a divokých krocanů. Stejně jako mnoho jiných autorů byla zprvu nakladateli odmítána. Sama s trochou nadsázky říká, že obdržela zamítavý dopis snad od každého literárního agenta v Americe.

Její tvrdohlavost však nakonec zvítězila a tak se v roce 2006 dostal čtenářům do rukou první román V temnotě (Nightlife). Ten si okamžitě získal srdce čtenářů a odstartoval tak nejen její literární kariéru, ale také započal rozsáhlou sérii románů ve stylu temné urban fantasy. Další knihy již následovaly rychle za sebou – Moonshine (2007), Madhouse (2008), Deathwish (2009) a Roadkill (2010). Vzhledem ke vzrůstající oblibě mezi čtenáři není pravděpodobné, že se pátý díl stane tím posledním.

Rob Thurman je velkou milovnicí psů, sama má obrovského sibiřského huski, který váží více než 100 liber a má nádherné modré oči. Její motto zní: „Jak vůbec může někdo existovat bez psa?“

Nevěnuje se bojovým uměním, neskáče s padákem a nevěnuje se ani adrenalinovým sportům, ačkoliv ji to láká. Tohle a mnoho dalšího se však už můžete dovědět na její domovské stránce www.robthurman.net. 

Ukázka:

Většina dětí na pohádky moc dlouho nevěří. Jakmile dosáhnou šesti nebo sedmi let, odloží Popelku a její střevícový fetiš, tři malá prasátka a jejich narušování domovního práva, i malou slečnu Muffetovou a její stoličku – všechno zapomenuto nebo odvrhnuto. A tak to asi má být. Abyste přežili ve skutečném světě, musíte se vzdát fantazírování a povídaček. Jediná potíž je, že to všechno nejsou jen povídačky. Některé části pohádek jsou až příliš pravdivé a skutečné. Možná neexistuje Červená Karkulka, ale zlý vlk určitě ano. Sněhurka tu není, ale zlá královna nepochybně existuje. Žádné příšerně roztomilé blonďaté mrně, ale čarodějnice, co jí děti… jo. To teda jo.
Mezi námi žijí příšery. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pokud si pamatuji, věděl jsem to odjakživa, tak jako vím, že já jsem jedna z nich… No, alespoň z poloviny určitě. Ale bez ohledu na to, jaká zděděná ohavnost se může skrývat uvnitř, na povrchu vypadám jako člověk. Niko zatraceně často říkal, že mám víc dobrých lidských vlastností než rozumu. Nikdy mi nezapomněl připomenout, že i když si myslím, že mám bůhvíjaké problémy, pořád jsem jeho malej bráška. A když se chci z něčeho obviňovat, budu si to nejdřív muset vyřídit s ním. Niko byl takový skautík – i když byl velice nebezpečný a vynikal ve smrtících zbraních.
Jenže přes všechnu fascinaci ostrými, špičatými věcmi v sobě Niko neměl ani kapku příšeří krve. Já bych jeho otce samozřejmě jen těžko klasifikoval jako člověka, ale technicky ten muž tuto definici splňoval. Ničemný bastard. Nikovi byly dva týdny, když jeho starej dobrej táta odešel. Za celý svůj život ho neviděl víc než třikrát. Ten člověk měl skutečné rodičovské nadání. Třikrát. Kruci, i já jsem tátu viděl víckrát.
Jo, já jsem vídal toho svého alespoň jednou za měsíc. Pozorovalo mě to. Nekonaly se promluvy tatínka se synem, nedostával jsem pozvánky k bratrancům a sestřenicím příšerám domů, nedocházelo k vůbec žádnému kontaktu. Jen se za mnou uličkou plížila tmavá postava. Nebo to byla jen mrštná a vlnící se silueta s velmi, velmi ostrými zuby, číhající v noci za oknem. Samozřejmě že to na sobě nemělo cedulku s nápisem „táta“ a nenechávalo mi to dárky k narozeninám s velkou mašlí uvázanou nepřirozeně dlouhými prsty s drápy. Neměl jsem žádný důkaz, že jde o mého démonického dárce spermatu, ale co si budeme povídat. Když vám matka otevřeně řekne, že jste zrůda a ohavnost, jíž se měla zbavit někde ve špinavé koupelně, začnete přemýšlet… Proč by mě jinak to monstrum sledovalo? Je legrační, že ta příšera se o mne zajímala víc než matka.
Během let jsem si na ten stín zvykl. Párkrát jsem se k tomu snažil přiblížit – možná ze zvědavosti, možná z morbidní touhy po smrti; kdo ví? Ale vždycky to zmizelo, rozplynulo se v temnotě. Většinou se mi ulevilo. Jedna věc je být z části příšera, ale něco jiného je vrhnout se do náruče bandě vyvrhelů. A pak mi bylo čtrnáct a všechno se změnilo. Potom už jsem příšery nevyhledával.
Utíkal jsem před nimi.
Vlastně jsme před nimi utíkali dva, Niko a já. Utíkali jsme čtyři roky, které nám připadaly spíš jako čtyřicet let. Utíkali jsme tak dlouho, až se z toho stal životní styl. Niko si takový život nezasloužil. Ale poslouchal mě, když jsem mu to říkal? Houby. To určitě. Snaha o mou ochranu se stala Nikovým zaměstnáním. Povídejte mi něco o tom, že berete minimální plat a nemáte zaměstnanecké výhody.
Asi takové zaměstnání mám teď já, pomyslel jsem si mrzutě. Vrazil jsem mop do špinavého kbelíku, vymáchal ho v šedivé, smradlavé vodě a pak s ním plácnul zpátky na poškrábanou dřevěnou podlahu. Divili byste se, kolik zvratků vyprodukuje bar plný opilců. Já se tomu nejdřív taky divil. Teď už jsem se divil jen tomu, jak dlouho trvá to uklidit. Bylo poněkud ironické, že jsem kvůli falešnému průkazu, který mi zvyšoval věk z devatenácti na dvacet jedna, nepořádek po opilcích uklízel, místo abych jej také vytvářel.
„Kale, já už jdu. Zavřeš to tu za mě?“
Hodil jsem po ní záštiplným pohledem. Stará dobrá „zavřeš za mě“ Meredith. Vždycky jste se na ni mohli spolehnout – tedy mohli jste se spolehnout na to, že vás v tom nechá a bude se snažit brzo zmizet. „Jo, jasně,“ mávnul jsem na ni. Jednou jí řeknu, ať mi políbí a ať kouká dělat svoji práci, ale myslím, že ten den přijde, až na sobě nebude mít upnuté tričko s velkým výstřihem. „Mám tě vyprovodit?“
„Ne, venku čeká přítel.“ Cestou ke dveřím mne zatahala za krátký culík. „Uvidíme se zítra.“ A pak byla pryč a ve vzduchu zbyla jen zářivá vzpomínka na dlouhý vodopád červených vlasů a figuru plnou ladných křivek. Meredith se zajímala jen o svůj vzhled. Tvořila sebe sama se zaujetím a precizností pravého umělce. Myslím, že ani ona nevěděla, jakou barvu měly původně její vlasy – nebo jak velká měla původně prsa, když už o tom mluvíme. Byla živoucí reklamou na lepší život za pomoci plastické chirurgie.
A navzdory tomu, že devadesát devět procent bylo umělých, bylo to zatraceně dobré tělo. Díky fantaziím o něm mi utírání lidských tělních tekutin utíkalo o trochu rychleji. Vlastně mi to zavírání baru ani tak nevadilo. Po noci strávené za barem bylo docela hezké nebýt obklopen ničím jiným než tichem a prázdným prostorem. Začínal jsem mít dojem, že kvůli práci v baru už nedokážu ocenit dobrou párty. Opilí lidé rychle ztrácejí půvab; kruci, oni mi nepřipadali ani zábavní. Už jsem viděl nadraného chlapíka spadnout ze židle a rozbít si lebku tolikrát, že to ani nebylo vtipné. No, alespoň ne tolik.
V téhle chvíli bylo v baru ticho. Bylo to uklidňující ticho, ten typ, co se kolem vás zabalí jako nejlepší přikrývka z obchodů, do nichž by vás ani nepustili předním vchodem. Bylo to pěkné… mírumilovné. A bylo to taky nebezpečné a Niko by mi nakopal zadek, kdybych na to zapomínal. Být sám a zasněný, to ze mě dělalo chodící terč. Byl jsem uprchlík, lovná zvěř, a ani na minutu, ani na jedinou vteřinu jsem na to nesměl zapomenout. Na hodně jiných věcí jsem zapomněl, ale na tohle nikdy. Uklidil jsem mop, zavřel jsem a kolem půl páté vyšel na chodník. Ani v tak pozdní hodinu nebyly ulice New Yorku úplně opuštěné, ale byly prázdnější… na pár hodin byly méně využívané. Ve vzduchu štípal ošklivý říjnový chlad, a tak jsem si zapnul obnošenou černou koženou bundu, kterou jsem koupil od pouličního prodavače v čínské čtvrti za pětadvacet babek. Byla z třetí ruky, ale mě zajímalo jen to, že mi dovolovala splynout s nocí.
V kapse bundy jsem pevně svíral malý smrtící dáreček od Nika a vyrazil jsem k domovu. Nebylo to moc daleko, asi tak pět bloků, na Avenue D. Rozhodně to nebyla nejlepší čtvrť, ale my jsme taky nebyli ti nejlepší lidi. Měl jsem oči otevřené a smysly ostré jako králík, který cítí vlka. Ačkoliv, abych se tak nesnižoval, já byl králík, co má zuby. Nemluvě o tom, že jsem uměl pekelně dobře kopat. Ale tentokrát jsem se dostal domů, aniž bych cestou potkal cokoliv s drápy a žhnoucíma očima, hladovějícího po mé krvi – a to byla podle mne dobrá noc. Bydleli jsme s Nikem ve starším činžáku, docela sešlém, ale nebyl to úplný brloh. To záleží na tom, čemu tak říkáte. Předpokládám, že hlavní vchod byl asi někdy zabezpečený, ale teď byly dveře obvykle pootevřené jako bezzubý škleb špinavého staříka. Vyběhl jsem sedm pater po schodech a tiše jsem brblal a nadával. Nebyl tam výtah; náš domácí zjevně nepovažoval domovní řád za povinnou četbu. Ne, že by to vadilo. I kdyby tam výtah byl, pravděpodobně by nefungoval, a i kdyby ano, nenechám se přece chytit ve výtahu. Niko příležitostně říkával, že pro někoho na útěku je výtah železná krabice se zárukou smrti. A protože bratr neměl vůbec žádný talent ani sklony k přehánění, držel jsem se od výtahů dál. Nevyhledával jsem pobavení v tom, že bych si představoval, co na mě může skočit skrz strop nebo se provrtat podlahou. Prošel jsem chodbou k našemu bytu, strčil klíč do zámku a otevřel dveře do tmavé místnosti. Nahmatal jsem stařičký plastový vypínač a stiskl jej.
Nic se nestalo.
Normální člověk by si asi pomyslel, že je možná prasklá žárovka. Ale já ne. Okamžitě jsem se vysoukal z bundy; šustění kůže by mne prozradilo dřív, než bych se vůbec stačil pohnout z místa. Nechal jsem ji sklouznout na podlahu tak tiše, jak to jen šlo, a pak jsem se pomalu, krok za krokem, vydal podél stěny. I přes tričko mne studila chladná omítka; jak jsem naslouchal, cítil jsem její lehký ledový dotek na zádech. A naslouchal jsem pečlivě. Neozvalo se nic, ani šoupání nohy po podlaze, ani jediný výdech. Ale něco tam bylo. Na to jsem nemusel volat věštkyni na telefonu. Lehce jsem se přikrčil a pomalu jsem vyrazil s rukou nataženou do temnoty před sebou. To nebyl dobrý nápad.
Na zápěstí jsem ucítil stisk silný jako past na medvědy. Odtáhlo mne to od stěny a prakticky mne to zvedlo ze země. Něco tvrdého mne praštilo do břicha a já odletěl a tvrdě přistál na zádech. Vzduch mi bolestivě vystřelil z plic. Kolem krku se mi sevřel železný stisk a skřípavý hlas zasyčel: „Nějaká poslední slova, mrtvolo?“
Zakašlal jsem, ztěžka se nadechl a pomalu jsem zachraptěl: „Niko, ty jsi takovej idiot. Měl by sis vážně najít nějakého koníčka.“
„Mým koníčkem je udržet tě naživu. Ale u tebe tomu tak zjevně není.“ Ozvalo se ostré tlesknutí a světla se rozzářila. Nádhera. Teď jsme měli technologii fungující na tlesknutí. Ta osvítila mé pokoření ještě lépe.
Zamračil jsem se a rozčíleně zatahal za dlouhý blonďatý cop, jenž mi visel do obličeje. „Už jedna část rodiny se mě snaží dostat do rakve. Nemohl by sis přestat hrát na Kata?“
„Ne, to bych tedy nemohl.“ Automatickým pohybem přehodil cop zpátky přes rameno a postavil se. „A i inspektor Clouseau by jistě byl lepší žák než ty.“ Natáhl ke mně ruku a jízlivě se zeptal: „Kdepak přesně máš ten nůž, co jsem ti dal?“
Chytil jsem se ho a nechal si pomoct zpátky na nohy. „V kapse bundy.“ Šedé oči se obrátily k hromádce kůže u dveří a světlé obočí vystoupalo vzhůru v tichém, ale mocném nesouhlasu. „No, když leží až támhle, alespoň nejsem v pokušení ti s ním rozmašírovat ten tvůj kostnatej zadek.“
„Přesně jak jsem tušil,“ pokračoval suše. „Jsem si jistý, že jsi postrachem dívčích skautek v širokém, dalekém okolí.“ Pečlivě si oklepal prach z černého roláku a kalhot. „Zamkni dveře, Kale. Nebudeme to grendelům zbytečně ulehčovat.“
Jména jsou legrační věc. Mají svůj význam… bez ohledu na to, jak moc byste to chtěli popřít, a bez ohledu na to, jak moc byste chtěli věřit, že byla vybrána z čistého rozmaru. Jméno „Grendelové“ vymyslel Niko. Jako by nebylo dost na tom, že to byl blonďatý Bruce Lee, ještě k tomu byl ďábelsky chytrý. Stačilo mu přečíst si v šesté třídě Beowulfa a pojmenoval ty stvůry, co mne neustále sledovaly, jako grendely. Já jsem byl tehdy teprve v první třídě, o pět let mladší než Niko, takže to pro mne moc neznamenalo. Ale byli to opravdu grendelové; koneckonců, monstra jsou monstra.
Teď jsem samozřejmě byl jen o tři roky mladší než můj bojovný starší bratr. Dobrý trik, no ne?
„Kaliban“ je taky skvělé jméno. Hezká nálepka pro malé dítě, že? Máma možná žila v temné, přecpané garsonce nad tetovacím studiem, možná se živila předpovídáním budoucnosti a obírala naivní, nešťastné blbečky. Možná nikdy nešla daleko pro facku ani pro láhev levného vína. Ale jednu věc jste jí nemohli upřít – bezvadně znala Shakespeara. Kaliban z Bouře, syn čarodějnice a démona. Napůl monstrum… nahrbená příšera z noční můry, která poskvrnila všechno, čeho se dotkla.
Jé, díky mami. Ty opravdu dokážeš člověku dodat pocit jedinečnosti.
Zamkl jsem a zamířil do koupelny. Zazubil jsem se a řekl: „Jak to, že jsi ještě vzhůru? Víš, že všichni hodní malí ninjové by už měli být v posteli a hlavou by jim měly běžet obrázky vražedného cukroví.“
S rezignovaným zavrčením sebral Niko z podlahy mou bundu. Na špičce jednoho z jeho mnoha a mnoha nožů ji donesl do pokoje a tam ji přehodil přes odřenou pohovku. „Nejen vražedného.“ Pobaveně se usmíval. Následoval mě přes malou síňku, nenuceně se opřel o zeď a založil si ruce. „A musel jsem na poslední chvíli plnit povinnosti bodyguarda. Jedna herečka, která má k Broadwayi hodně daleko, si představovala, že je cílem bandy sexuálních zvrhlíků. Bylo to vyčerpávající.“
„To se vsadím.“ Opřel jsem se o umyvadlo a poočku se na něj podíval. Sundal jsem si z vlasů gumičku a rovné černé prameny mi spadly do obličeje. Na kartáček jsem si nadělil pěknou hromádku pasty a pustil se do toho, drhnul jsem a plival. Niko měl běžnou obchodní smlouvu s agenturou, která poskytovala bodyguardy a ochranku. Agenturu ve skutečnosti tvořil jeden chlapík se spoustou kontaktů, z nichž některé byly dokonce téměř legální. Ale byly za to dobré peníze a platba probíhala jen pod rukou. Žádné daně. Žádná vláda. Žádná stopa pro grendely. Ne, že bych si představoval grendela v obleku a brýlích, jak šplhá po kariérním žebříčku nebo čeká na důchod. Ale grendelové někdy lidi využívali, a lidi se nechali využívat.
Niko tiše pozoroval, jak jsem dokončil čištění zubů, vypláchl si pusu a sundal tričko. Hodil jsem po něm poněkud ustaraným pohledem. „Tak jo, co je?“ Když někoho znáte celý život, nepotřebujete neonový nápis, abyste poznali, že je něco špatně. Lehký stín v očích, mírně stisknuté rty – Nikovi něco dělalo starosti.
Chvíli váhal a pak tiše řekl: „Jednoho jsem dneska viděl.“
Čtyři slova. Tolik stačilo, aby se pode mnou zatočila podlaha. Čtyři zatracená slova. Žmoulal jsem tričko náhle nejistými prsty. „Ach.“ Výmluvný jako vždy. Přiklopil jsem víko záchodu, sedl si, hodil tričko do umyvadla a začal si rozvazovat tkaničky u tenisek.
Niko přišel blíž – pevná jistota mezi dveřmi. „Bylo to v parku. Byl jsem si tam večer zaběhat.“
„V parku,“ opakoval jsem bez emocí. „To dává smysl.“ Grendelové, alespoň co jsme věděli, neměli moc rádi města; zdálo se, že se raději pohybují v přírodě, v lesích, kolem potoků, v tichých a mlhavých horách. Ale New York byl jeden velký prostor. Ze všech měst, jimiž jsme prošli, jsme zrovna tady zákonitě museli narazit na nějakou tu příšeru, grendela, upíra, ghúla nebo bubáka… na cokoli pomyslíte. Z jednoho grendela v Cetral Parku bychom si neměli nadělat do kalhot, ne? Ne? „Takže zůstáváme, nebo jdem jinam?“
Zamyšleně poklepal na umyvadlo. Jednou, dvakrát. „Myslím, že bychom měli zůstat, alespoň než se dozvíme víc. Je nepravděpodobné, že s námi zrovna tenhle měl něco společného.“
„Měl?“ Prohrábl jsem si vlasy a podezíravě na něj pohlédl. „Nejsem žádnej vzdělanec Niku, ale to mi zní jako minulej čas.“
„Zní to tak, že ano?“ souhlasil klidně. Vyndal mé tričko z umyvadla a podal mi ho. „Jdi spát. Vezmu si první hlídku.“
Tak jsme byli zase u toho. První rok poté, co jsem se vrátil z… odkudkoli to bylo, jsme to dodržovali téměř nábožně. Ale po nějaké době jsme přešli na mírnější režim a díkybohu za to. Celý ten rok jsem byl věčně nevyspalý. A já jsem spal moc rád. To je definice puberťáka, nebo ne? Koma s dvěma nohama a bezednou chutí k jídlu. Rozčilovalo mě, když mě připravili o deset hodin pravidelného spánku, na které jsem měl Bohem dané právo.
Zašklebil jsem se a pak jsem přikývl. „Tak jo. Probuď mě za čtyři hodiny.“ Hodil jsem sebou na matraci, zabalil se do deky a v mžiku usnul – dovednost, již jsem se nikdy nemusel učit. Mohl bych spát kdykoliv a kdekoliv. Je to příhodné nadání, když musíte utíkat před příšerami. Ukradnout si tu a tam minutku bylo občas to nejlepší, v co jste mohli doufat.
Na druhou stranu, spánek znamená sny, a sny znamenaly noční můry. Nebo vzpomínky. Pokud jde o mě, je to zaměnitelné. Už jsem měl pár opravdu ošklivých nočních můr a vsadil bych se, že Niko taky. On samozřejmě prohlašoval, že to není pravda, že jeho disciplinovaná mysl je na takové podvědomé šaškárny příliš cvičená. Odstupte, oškliví bubáci – já, Niko Veliký, jsem to poručil. Niko dokázal i úplné blbiny proměnit v něco vznešeného.
Jo, já jsem se tedy pravidelně procházel říší nočních můr a zatím jsem nepřišel na to, jak někoho přesvědčit o opaku… a to včetně mne samého. Bylo to vždycky stejné, ten jeden sen. Možná mě to mělo varovat; i ve spánku jsem měl mít možnost připravit se… dodat si kuráž. Ale to se nikdy nestalo. A taky to vždycky začínalo stejně, týmž pocitem, touž sladkou příchutí něčeho světlého a nadějného.
No nebylo to k vzteku?
Probudil jsem se dřív, než utekly čtyři hodiny. Byl jsem katapultován ze spánku s bušícím srdcem a zpocený tak, že by se za to nemusel stydět ani nemocný malárií. Spolkl jsem pachuť žluče a pevně sevřel deku, jako by to byla jediná věc, která mě měla uchránit před pádem do propasti. Shodil jsem nohy z postele a sáhl s naučenou lehkostí po vypínači lampičky. Místnost zalilo světlo, ale pár stínů tam zůstalo. A zrovna teď byl i jeden až příliš. Namáhavě jsem se postavil a praštil do vypínače na zdi.