Bonnie & Damon: Po zavírací době (2. část)

Druhá část povídky od L. J. Smithové. Bonnie je přes noc sama v knihovně a pracuje na své seminárce z historie. Je ale opravdu sama?

Ačkoli luxusně zabořila prsty do hustého plyšového koberce (přesně pod nápisem VŽDY NOSTE BOTY), měla Bonnie divný pocit, kterého se nemohla zbavit.
Netušila, co to bylo. Věděla – mohla to nějak cítit – že v knihovně nikdo nebyl. Hluboko ve své mysli však stále cítila neklid.
Vzadu ve své mysli – hej, to bylo ono! Všechna ta temnota za ní. Bonnie opravdu, opravdu nenáviděla tmu.
Věděla až příliš dobře, že věci, které si představuje, tam mohou být. Ačkoli její rozum akceptoval, že neexistovaly věci jako upíři, čarodějnice, vlkodlaci a tak dál, nebyla si jistá s duchy. Pár jich za svůj život viděla a bylo to těžké, potlačit je jako výplody ze snů.
Nikdy sis neměla vybrat knihu o spiritualismu, napomenula se. Pak tě napadají takové věci. Teď někde uvnitř opravdu věříš, že jsi médium. Díky bohu, že jsi o tom nikomu neřekla. Co by Caroline a Meredith řekly? Co by řekl Raymond, tvůj současný přítel? A hlavně, co by řekla Elena?
Ale babička MacLachlanová, která vždy věděla, kde jsou ztracené klíče a dálkové ovladače, která věděla, kdy zazvoní telefon, se dívala vážně do Bonniiny dlaně při poslední návštěvě za Atlantikem.
„Život plný vzrušení,“ řekla pomalu a zamyšleně, „ale žádná stabilita. A máš Vidění, moje holčičko. Víc než jakýkoli jiný MacLachlan před tebou. Přidej k tomu talent McCulloughů a -“ podívala se ostře na Bonnie, která by si v třinácti radši hrála s kamarádkami či otravovala kluky. „Víš vůbec, o čem mluvím, děvče?“
Bonnie zatřásla svou rusovlasou hlavou dívajíc se do vážných šedých starých očí, které obvykle na vnoučata vesele mrkaly nebo se dívaly do dáli. Teď byly tyhle šedé oči zadumané, se starostmi o Bonnie.
„Ne,“ řekla babička, „teď o tom nevíš nic. Ale budeš, holčičko. Ještě jako mladá žena to budeš vědět.“
No, přerušila Bonnie své vlastní myšlenky, teď na to „vědění“ nemám čas. Musím „vědět“ o Kateřině Aragonské. A musím pracovat rychle. Vzala knížku a nalistovala k první růžové poznámce, kterou našla.

***
Postava s hrdelním hlasem a postava s kousavým hlasem ležely na zádech, nasycené, ale něco je trápilo.
„Chtěl bych vidět tu holku uvnitř budovy právě teď,“ zakňučel kousavý hlas.
Zazněla ostrá rána.
„Chceš všechno zničit po vší té námaze?“ dožadoval se hrdelní hlas. „Možná chceš rozbít okno a spustit alarm? Tak jdi na to – já ti nepomůžu. Budu jen tvář v davu. Vše bude na tobě, za toho kluka i tu holku.“
Kousavý hlas začmuchal. „Nechtěl jsem nic dělat v knihovně. Jen očichat dveře a okna.“
Další rána pěstí a zakňučení. „Znám to tvé očichávání,“ zavrčel hrdelní hlas. „Končívá to škrábáním, slíděním a rozbitým sklem, a pak řekneš, "No, když to okno už je rozbité, jdu dovnitř." Idiote!“
Chvíli nebylo slyšet nic jiného než zvuk štípajících se kostí a vysávání morku.
„A takhle se nedostanem do problémů?“ zeptal se konečně kousavý hlas. Rána do jeho nosu nebyla jen bolestivá, ale zbavila ho i síly. Jak bude moci čichat s nosem plným krve? Opatrně si ho otřel.
„Říkám to pořád a pořád! Budeme v jiném okrese – sakra, v jiném státě – než tu holku začnou hledat. Budeme mít dost času utéct!“
Po odmlce pronesl ten kousavý hlas pomalu: „Ale – kdo otevře knihovnu? Má alarm -“
„Ta ženská, ty idiote! V týdnu ten chlap přichází první a otevírá dveře. O víkendu chodí ženská a otevírá. Po rozbřesku přijde a budeme mít jak ji, tak tu holku. Necháme tu ženskou otevřít a pak donutíme ji i holku, aby nastoupily do auta. Mrtvé nebo živé, jdou s námi a my si budeme hovět v bezpečí někde daleko odtud, než je někdo bude postrádat. V pátek moc studentů do knihovny nechodí.“
Další odmlka. Potom téměř plaše ten kousavý řekl: „Ale co když někdo přijde s tou ženskou?“
„Rozdělíme se a přemůžeme je. Nebylo by to poprvé, co bychom zvládli tři.“ Ten uvrčený už měl jasně otázek až po krk.
„Aleee…“
„Ale, ale, ale! Tohle by radši mělo být důležité, nebo ti nakopu prdel!“
Chvilku pauza, pak pomalu, „Ale… ten chlap ty dveře zamkl. Musí mít stejný klíč jako ta žena. Měli bychom zvládnout vyřadit alarm. Pak bychom mohli mít tu holku několik“ – zazněl srkavý zvuk, jako když slámka vysává dno sklenice – „několik hodin. Právě teď. Mohli bychom hrát… hry.“
Po dlouhé pauze ten hluboký, vrčící hlas znovu promluvil. Ale zdál se míň mrzutý, dokonce nějak míň drásající, když odpověděl: „To není špatný nápad. Možná by to znamenalo, že necháme být tu ženskou -“
„Ale ta holka!“ Vlkodlak s tím kousavým hlasem funěl. „Bude tak sladká… a jak si s ní můžeme hrát ve tmě…“ Bylo slyšet, jak slintal.
„Dobrá, dobrá!“ zafuněl ten hrdelní hlas. „Nejdříve ale musíme najít klíče, Pane Nedočkavý.“
„Já už je našel!“ Zakňučel vítězně kousavý. „Proto jsem to vymyslel. Proměníme se?“
„Zůstaneme takhle, napůl proměnění,“ řekl uvrčený a zasmál se hrdelním smíchem. „Když nás takhle uvidí, zblázní se strachem.“
Kousavý se zasmál hlubokým, bručivým smíchem. „Můžeme hrát hodného a zlého. Vběhne nám přímo do rukou.“
„Bude křičet,“ zaskřípal ten vrčivý, „křičet a žadonit. Nikdo jí nepomůže. Nikdo.“
Vzal si klíč od kousavého a tiše našlapovali ke knihovně. Pak vložil klíč do zámku.

***
Cvak.
Z přední části knihovny nemohla Bonnie nic vidět, ani slyšet, ale mohla by přísahat, že slyšela cvaknutí.
Co to mohlo být? Nerozsvítilo se žádné světlo; ani stropní, ani baterka, a to by bylo první, co by učitel nebo vrátný udělal, ne? Rozsvítil by nějaké světlo.
Pokud ovšem ta osoba nepřišla zkontrolovat dodržování školních pravidel. Pokud nepřišla pro ni.

Bonnie nevěřila v duchy, opravdu ne. Ve své hlavince si ale představovala stovky zamčených dveří, za nimiž se skrývala strašidla. Bubáci, které zavřela za pevnými dveřmi, když byla dítě, ale v noci – v noci se snažili dostat ven.
Na povrch se dostávaly i Bonniiny instinkty, podobně jako u kočky. Vlastně když strašidla odemkla dveře a přišla si pro ni, stávala se Bonnie spíše zvířetem než člověkem. Prostě nechala své instinkty, aby převzaly velení.
Světlo nad hlavou zhaslo.
Bonnie instinktivně odskočila tři metry doprava. Přikrčila se v podřepu na špičkách, dlaně na zemi.
Něco přistálo na její židli a rozsekalo ji na kousky. 
„Hej, děvče, pojď sem. Tady je východ!“ zašeptal lidsky znějící hlas. Vlastně zněl jako milý kluk, ne moc starší než Bonnie. Ale Bonnie měla tušení – byla by to velká náhoda, kdyby milý kluk přišel zároveň s příšerou.
Začala rychle běžet po kolenou pryč od toho hlasu a židle. Našla tmavý kout v dětském oddělení, kde se mohla bránit. Lehounce a měkce jako jarní lísteček vklouzla pod stůl.

„Ty – ty příšero,“ říkal ten milý hlas. „Vezmi si mě! Nech tu holku být!“
„Masíčko je slaďoučké,“ notoval si děsivý hlas – zvuk jako když se ohryzávají kosti. „Stejně jako pach strachu tak blizoučko.“ Začalo se to šíleně smát.
„Nebojím se tě,“ prohlásil ten milý hlas. Pak zašeptal: „No tak, dítě. Pojď za mnou.“

Bonnie se nepohnula. Ne protože by nevěřila tomu milému hlasu, ačkoli mu vlastně nevěřila. Nepohnula se, protože nemohla. Svaly jí ztuhly.
Meredith měla pravdu, Meredith měla pravdu, proč měla Meredith vždycky pravdu. Až najdou Bonnie, bude z ní hromádka polámaných a vyleštěných kostí a Meredith teprve tehdy pochopí, že Bonnie jen předstírala, že ji přesvědčila, že strávit noc v knihovně je opravdu, opravdu hloupý nápad.
Bonnie byla dobrá v rychlé mluvě – dokonce i k sobě. Všechno to jí proběhlo hlavou dřív, než dozněla ozvěna toho milého hlasu.
Byla vklíněna do rohu pod stolem, chráněna ze tří stran. Čtvrtá strana byla ale široce otevřená a ona neměla vůbec žádnou zbraň.
Jako kdyby vyslala pavouky na misi do všech směrů, pomalinku ťapkala prsty kolem sebe. Věděla, že pan Breyer a paní Kempová udržují knihovnu v čistotě tam, kam dohlédnou. Taky ale věděla, že jsou oba krátkozrací a pod stoly se dá najít poklad z odpadků.
Po chvíli její vystrašená pravá ruka narazila na něco, co se lehce kutálelo a bylo vysoké a zaoblené – ach, bože, bylo to jen starý plastikový kelímek, velký, to jistě, velikost McDonald"s Extra-Large, ale jak jí to pomůže proti nepříteli? Dávej si pozor! Nebo pocítíš hněv mého kelímku!
Její třesoucí se levá ruka však učinila opravdový objev. Pravítko. Ne jakékoliv, ocelové. Rychle si přehodila věci v rukou, zrovna když milý hlas zazněl na pravé straně stolu. „Rychle,“ zašeptal, „chytni se mě za ruku.“
Bonnie by se ho nechytla za ruku ani za nic, obzvlášť ne teď, když jeho hlas zněl slizce a mazlavě, jako by se snažil, aby neslintal.
„My jsme tadyyy,“ protáhl ten hlodavý hlas zleva. Zdálo se, že se blížil stejnou rychlostí jako ten milý hlas.
A pak ze stolu ozval zvuk.
Ťuk.
Slyšela to zprava.
Ťuk.
Slyšela to zleva.
Jako když ostrá kost nebo dráp ťapká po stole.
Ťuk.
Ťuk. Ťuk.
Zvuk se přibližoval.

Dobrá. Bonnie už se nemohla vyhýbat pravdě. Dvě věci s ní byly ve tmě, a byly blíž a blíž, a ona stěží vidí přes ty dvě dětské židle, které oblezla, než se dostala pod stůl. Něco je divně, uvědomila si náhle. Když vlezla pod stůl, neviděla vůbec nic – byla to slepá, instinktivní horečka. Teď ale mohla vidět, i když špatně, díky vysokým oknům. Znamenalo to, že viděla mlhavě cestu ven.
Vsadila by se ale, že ty dvě věci vidí ve tmě lépe než ona. Věděli přesně, kde byla. A tušení se hrozivě potvrdilo, když další ťuk přišlo ze židle – níž než byl stůl.
Ťuk.
Našli tě.
Ťuk. Ťuk.
Ještě níž.
Vidí tě.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
Za moment ti odstřihnou poslední únikovou cestu…
Ťuk. Ťuk. Ťuk…

„Vylez,“ ozval se ten „milý“ hlas a už dál nepředstíral, že je milý, ale hrdelní a vrčivý. „Vylez ven a hrej… nebo si pro tebe máme dojít?“
VYPADNI! Křičela na Bonnie její mysl.
„Znám pár fajn her, které můžem spolu -“
HNED VYPADNI!

Bonnie vystřelila otvorem mezi židlemi jako zajíc přes louku. Rozhodila obě ruce doširoka, hystericky, netušíc, jaký efekt to bude mít, ale stejně věci odhodila.
Meredith se kdysi pokoušela Bonnie vysvětlit, že panické chování má své důvody. Když vědomá mysl neví, co dělat, zůstává panika – chování, na které by žádná rozumná mysl nepřišla. Občas tak dojde k objevu nového a užitečného chování, říkala Meredith. Bonnie tomu nikdy moc nerozuměla, ale teď to poznala v akci.
Když Bonnie vystartovala z prostoru mezi židlemi, hodila vší silou kelímkem doleva a ten se nabodl na vlkodlakův dlouhý čumák. Síla Bonnina hodu zarazila kelímek zvířeti až po bradu.
Pravou rukou mrštila Bonnie vší silou ocelovým pravítkem a trefila vrčícího vlkodlaka přímo do oka. Zavřískal a zavrčel.
Pak vše zbělelo.

Zbělelo to, protože někdo – jedna z těch dvou příšer, pomyslela si Bonnie – rozsvítil světla. Temnota už pro ně ztratila smysl, tak mohli odhalit svou pravou tvář.
Vypadali šíleně. A jednoznačně to byli vlkodlaci. Bonnie si myslela, že vlci byli krásní a někteří lidé byli krásní, ale stvůra, která vznikla jejich kombinací, vypadala hrozivě. Byli vytáhlí a chlupatí s dlouhatánskými prackami, krásné vlčí tváře byly hrůzně sloučeny s kulatými lidskými lebkami a očima otočenýma dopředu jako u lidí.Stáli jakoby přikrčeně, ale Bonnie stačil jediný pohled, aby viděla, jak jsou šlachovití a stavění pro rychlost. Pro lov. Pro zabíjení.
Zrovna v tu chvíli však byli v klidu.
„Jaks to udělala?“ dožadoval se jeden hrdelním hlasem. Díval se svým dobrým okem na stropní světlo.
Ten druhý nemohl říct nic, jak mu kolem huby bublala spousta bílé pěny. Dlouhý čumák měl zaražený hluboko do plastikového kelímku a ačkoli svaly v jeho čelisti měly obrovskou sílu při opačném působení, tedy při sklapnutí, neměly takový efekt při otevírání. Vypadal trochu hloupě s nosem v kelímku, jak se vztekal a kousal do plastu, ale bylo to dost děsivé, že se Bonnie dělala mlha před očima.
Ó ne, ne…
Bylo to všude. Ona asi…
Ona asi omdlí.

„Dej to pryč, hlupáku,“ promluvil ten hrdelní hlas a první vlkodlak přešel k druhému. Uchopil packou kelímek a zatáhl. Trochu to trvalo, protože kelímek byl kluzký od slin.
Bonnie viděla v mlze, která ji pohlcovala, míjet se lidi, jež milovala: mámu, sestru Mary, Meredith a ovšem Elenu a  i Caroline, přítele Raymonda a blonďatého Matta Honeycutta, který byl skvělý rozehrávač, a Stefana, úžasného nového kluka, kterého se Elena pokoušela dostat, a toho kluka, co seděl za ní tento rok při sociologii…
„Moc světla,“ křičel ten vlkodlak, který předstíral, že byl milý. „Kdo rozsvítil to světlo?“ Měl modré oči, což vypadalo ještě šíleněji. Modré oči byly příliš světlé na vlkodlačí tvář – ta nesourodost byla ohavná.
„Zmlkni,“ zavrčel druhý. Měl černé drápy místo nehtů a teď jedním ťukal na kovovou polici, aby vyvolal ten zvuk, který Bonnie už slyšela.
Ťuk.

Jeho tvář vypadala příšerně kvůli zranění, jež rozřízlo oko téměř napůl a pokrylo ho krví.
„No tak, dívej se,“ řekl pomalu Bonnie hlubokým hrdelním hlasem. „Už se hojím. Neudělalas nic, jen se ti podařilo mě naštvat, a slibuju ti, že to byla velká chyba. Zemřeš… pomalu. Budeš žadonit, abych tě zabil, než zemřeš.“
„Jo, jo, je čas začít si hrát,“ řekl druhý vlkodlak, ne úplně při smyslech ve své žízni po krvi.
Ťuk…
„Pomalu.“
Oba vlkodlaci se blížili k ní.
Ťuk…
Oba vlkodlaci udělali další krok.
„Bolestivě.“
Ťuk…
„Smrt.“
Všechny instinkty sice Bonnie říkaly, že utíkat je zbytečné, přesto se rozeběhla.
A v momentě byla chycena kolem pasu a znehybněna.

***
Zdroj: ljanesmith.net
Překlad: Renča