Bonnie & Damon: Po zavírací době (1. část)

Sladký krátký příběh s trochou násilí od americké autorky L. J. Smithové. Odehrává se v době prvního dílu Upířích deníků – Probuzení.

Bonnie McCulloughová pracně psala do svého laptopu zatímco četla z růžového poznámkového bločku, pokrytého úhledným krasopisem s malými kroužky nad i: Svědomí královny.
Byla to její seminárka z historie, která ze třetiny ovlivní její pololetní známku z Evropské historie. A měla dobrý nápad, opravdu dobrý nápad: originální, jednoduchý a provokující. Její teorie se ubírala směrem, co by se stalo s Anglií, kdyby Kateřina Aragonská tak neposlouchala svého manžela, který ji zapřel, a spolčila se se Španělskem (odkud pocházela) a pak vedla tyto síly spolu s Angličany, kteří jí zůstali věrní, do bitvy proti armádě Jindřicha VIII. Byla k tomu často vyzývána, ale odmítla válčit proti svému manželovi. Kateřina mohla ustanovit dědičkou svou malou dceru Mary, místo aby nechala Jindřichovi ve všem volnou ruku; Jindřichova druhá dcera, královna Alžběta, by se tak nikdy nenarodila.
Žádná královna Alžběta! Žádný sir Walter Raleigh! Žádné Britské impérium – pravděpodobně žádná Amerika! Nic by se nedělo stejně až do dnešní doby.

Po pravé straně se Bonnie divoce kupila velká hromada historických knih. Skoro stejně strašlivá hromada ležela vlevo. Většina knih měla záložky v místech, kde našla události podpírající její teorii.
Byl tu jen jeden problém, pomyslela si Bonnie, když jí zrzavá kudrnatá hlava padala na stůl. Seminárku měla odevzdat pozítří a měla zatím napsaný jen název.
Musela nějak dát dohromady fakta z těch knih, aby podpořila svou teorii. Další fakta na ni čekala na Internetu, jak jí připomínal vesele zářící monitor před ní. Ale jak z toho stvořit ucelený text za dva dny.
Jasně, mohla požádat o prodloužení termínu. Ale uměla si představit pohled pana Tannera, kdyby to udělala. Ztrapnil by ji nelítostně před celou třídou.
Zvládnu dva dny beze spánku, pomyslela si Bonnie odhodlaně.
Světla v knihovně zhasla a znovu se rozsvítila a pak ještě jednou, jako kdyby je svou myšlenkou spustila.
To ne! Už je deset? Vážně potřebovala kofein. Bonnie se natáhla po své tašce, pak ale zaváhala.
Její tušení, jako vždy, bylo správné. Pan Breyer přicházel dolů uličkou a nakukoval do studijních koutků vpravo i vlevo.
„Ale – Bonnie! Ty jsi ještě tady?“
„Jak je vidět,“ nervózně se zasmála Bonnie. Vše teď záviselo na jejích hereckých schopnostech.
„No, ale knihovna se zavírá. Neviděla jsi ta světla?“ Bonnie slyšela, že pan Breyer vždy v knihovně šeptá, dokonce i mimo otevírací hodiny. Teď si mohla potvrdit, že to je pravda.
„Pane Breyere, chci vás požádat o laskavost,“ řekla Bonnie a dívala se na něj svýma hnědýma očima tak oduševněle, jak jen mohla.
„Jakou laskavost?“ Pan Breyer se přestal usmívat.
„Chci,“ Bonnie se postavila, aby se mohla panu Breyerovi podívat do tváře, „zůstat v knihovně přes noc.“
Pan Breyer třásl hlavou.
„Je mi líto, Bonnie. Knihovna zavírá v deset, žádné výjimky. Myslíš, že jsi jediná, kdo mě o to požádal?“ Pan Breyer se narovnal a něco si mumlal, jako by počítal. „Jsi dvacátý čtvrtý student, co mi tu otázku položil.“ Zdálo se, že ho těší, že to ví přesně. Zvedal její batůžek, aby jí ho podal. Bonnie ho rychle popadla, aby nespadl. „A každému, kdo se zeptal, jsem řekl to, co teď říkám tobě: Knihovna zavírá v deset, ale zítra je taky den.“
„Ale pro mě ne!“ Bonnie cítila, jak jí slzy kanou po tvářích. „Ach, pane Breyere, nepůjdu ven až do rána. Budu tu zamčená“ – se všemi duchy a strašidelnými stíny, dodala v mysli – „v bezpečí jako – jako cokoliv až do zítřejšího rána. Nikdo se tu nedostane.“
„Ale co chudák tvoje matka?“
Bonnie zavrtěla hlavou. „Myslí si, že jsem u kamarádky.“
„No, moje,“ – pod světlem se zdálo, že to pan Breyer zvažuje. Dokonce se usmál. „Také jsme to dělávali jako děti,“ zamumlal. „Jedněm rodičům se řekne o přespání v jiném domě, a těm druhým totéž. Dvojité alibi jsme tomu říkali.“ Skoro zářil.
„Tak mě tu necháte?“ Bonnie na něj prosebně upřela zrak.
„Cože? Ne, ne. Nikdy. Byla to téměř hanebná věc a byli jsme odhaleni a potrestáni,“ řekl pan Breyer a díval se, jako by to byla příjemná vzpomínka.
„Ne, Bonnie,“ zopakoval pan Breyer, „jsem si jist, že můžeš provádět nějaký průzkum i doma. Na Internetu je toho víc, než ve všech těchto knihách dohromady,“ řekl a ukázal rukou na knihy,  které měla Bonnie pokryty poznámkovými papírky o Kateřině Aragonské. „Ale ty sama musíš odsud ihned odejít. Pronto! Už je šest minut po desáté!“ Zhrozil se nad vlastním zpožděním.

               Bonnie (zdroj: vampire-diaries.net)

Tak. Když nezabral plán A, je třeba zkusit plán B. „Dobrá, pana Breyere. Nemůžete se divit, že jsem to zkusila. Nechte mne, ať si posbírám tužky a mou panenku pro štěstí“ – byla to malá panenka, kterou si Bonnie vždy brala při studování a zkouškách – „a zajdu si na toaletu a půjdu domů.“
„Toalety jsou zavřeny,“ pan Breyer pozoroval Bonniinu uslzenou tvář. „Ale není zamčeno. Můžeš jít.“
„Děkuji, pane Breyere,“ poděkovala Bonnie a podívala se na něj, jako by to byla laskavost stejně důležitá jako nechat ji tu přes noc. Hodila si batůžek přes rameno a odešla z boxu. Zanechala po sobě skrčené papíry, zbytky tužek a kelímky, o kterých věděla, že to panu Breyerovi nedá, aby je neposbíral a neodnesl do koše.
O pár minut později se Bonniino veselé, „Dobrou noc, pane Breyere,“ neslo knihovnou spolu se zvukem zavíraných dveří knihovny. Pan Breyer zavolal zpátky, „Dobrou noc, Bonnie.“ Nicméně  když zavíral přední dveře, ujistil se, že Bonniino zelené auto nestojí na parkovišti.

Bonnie se vplížila zpět poté, co hlasitě „opustila“ knihovnu, a čekala s nohama na sedátku na dívčích záchodech, až zhasnou světla. Vyžadovalo to kuráž, která jí většinou chyběla. Třásla se a slzy jí tekly po tvářích, když porušila první pravidlo plánu B a vytáhla z batohu baterku dřív, než napočítala do šedesáti. Tak se ta temnota dala snést – téměř. Ale znala Breyerovy zvyky z předchozích dvou večerů, které tu trávila, a věděla, že odchází domů přesně jako hodinky.

Běžte pryč! řekla starostem, které neopouštěly její mysl. Zvládlas to! Jsi v pořádku! Teď potřebuješ jen kofein… prohrabávala batoh, aby si vzala termosku naplněnou tou nejsilnější kávou, kterou byla schopna snést. Dvakrát si hltla. Teď jsi připravená pro dlouhou, dlouhou noc s odbornými knihami. Bonnie si vyzula boty, otevřela notebook a dala se do práce.

***

Venku se skláněly dva stíny nad něčím zlomeným a nepohyblivým, co leželo na zemi.
„Vidíš?“ pronesl jeden hrdelním hlasem. „Nejlepší je přijít tam, kde se v zemi kříží linie Moci. Maso je sladší.“
„Vidím,“ řekl druhý nezřetelně, protože měl ústa plná… něčeho. „Položené linie dávají Moc lidské životní síle.“
„Sladké masíčko – a sladší čeká tady uvnitř,“ zasmál se ten hrdelní hlas. „Znám pravidla této knihovny. Ta malá rusovláska musí vyjít z budovy před ránem.“
Bylo slyšet hryzání. „Po těchto zabitích musíme odejít,“ zašeptal druhý hlas. „Budou nás pronásledovat se psy; najdou náš pach.“
„Nenajdou,“ odpověděl druhý hlas. „Možná se jim podaří zachytit náš pach, ale koupil jsem bylinky, které psy zmatou. Je to velmi jednoduché – silnou dávku rozsypeme v davu. Pak do toho vleze každý – a psí čumáky budou přetíženy.“
Kousavý hlas vydal skřípavý smích. „Ty bys to měl znát bratře! Měl bys znát psy!“
„Teď sklapni a nech mě v klidu žrát. Musíme brzy přemístit auto. Je to podezřelé.“
Kousavý hlas zmlkl. Jeho majitel nechtěl říct, že má divný pocit – starost – v hloubi své mysli.
To by bylo hloupé. Byli vlkodlaci toulající se v lidském světě, ve městě, kde je nikdo neznal, nikdo neměl důvod se jich bát a navíc nikdo neměl důvod je podezřívat, co jsou vlastně zač.
Byli neporazitelní.

***

Zdroj: www.ljanesmith.net
Překlad: Renča