Upíří sestry: Kapitola 2. – Lovec upírů

Druhá část povídky o sestrách Eleně a Kate. Co se dělo poté, co byly napadeny a zachráněny?

Začaly se pomalu probírat. Jediné, co si z předešlé noci pamatovaly, byly hrozné bolesti, bolestivé křeče, tlukot srdce a proudění horké krve v žilách.
Nic víc.
Začaly otvírat oči, ležely na něčem měkkém, jak to? Vždyť upíři je nechali ležet na ulici.
Když se jim zcela vrátil zrak, uvědomily si, že nejsou na ulici, ale u sebe v bytě.
Vzpomínky se začaly vracet a ony si vzpomněly, co všechno se včera v noci stalo. Elena se chtěla posadit na gauči, kde ležela, ale celým tělem jí projela bolest. V každičkém svalu to píchalo jako tisíc jehel. To samé chtěla udělat Kate, ale také se jí to na první pokus nepodařilo. Bylo jim špatně jako nikdy jindy. Hlava chtěla každou chvíli puknout, srdce bušilo jako splašené. Byly promáčené vlastní krví a potem.
Za zády se jim ozval nějaký zvuk… nebyly tu samy.
Elena se prudce otočila, ale to neměla dělat, protože se jí zamlžilo před očima a na vteřinu stejně nic neviděla.
Kate na sobě zpozorovala změny, něco bylo jinak. Lépe slyšela a viděla a navíc cítila, že je tam ještě někdo, aniž by ho viděla. Cítila takové zvláštní vibrace ve vzduchu. Vypadalo to, jako by se jí zdokonalily všechny smysly.
Elena už se také vzpamatovala a obě se otočily směrem do chodby.
Zpoza rohu vyšla osoba.
Byl to muž, okolo třiceti let, měl na sobě hnědý ošoupaný plášť a staré černé kalhoty. Celý vypadal tak nějak ošoupaný, jinak byl docela hezký.
„Kdo jste a co tu chcete?“ zařvala na něj Kate.
„Uklidněte se, slečno, kdyby nebylo mě, byly byste obě dvě mrtvé.“
„Pardon, tak komu vděčíme za záchranu?“ řekla nasupeně.
„Mé jméno je James Hardy, lovec upírů!“
„Cože?“ vykulila oči Elena.
„Co myslíte, že bylo to, co vás včera napadlo?! A  navíc,  neříkejte mi, že jste o nich nikdy neslyšely, máte tady celkem hezkou sbírku knih o magii.“
Vykulily oči ještě víc.
„Co jsem měl dělat, než jste se vzbudily?!“ řekl nechápavě.
„Vy jste tu byl s námi celou noc?“ podivila se Kate.
„Ano, jak jsem říkal, mohly jste být mrtvé. Zmítaly jste se tu v křečích.“
„To byla ta bolest, co jsme přes noc cítily, ale co to mělo znamenat?“ zeptala se.
„Na tom už nezáleží. A mimochodem, budu vás muset zabít!“ řekl a vytáhl pistoli.
„Proč?“ vyjekla Elena.
„Protože teď jste také upíři!“
„COŽE?“ zařvaly najednou.
„No ano, upíři vás nestihli vysát úplně a to znamená vaši transformaci,“ vysvětlil.
„To je blbost, my nemůžeme být upíři, vždyť ani neexistují,“ bránila se nevěřícně Elena.
„A co vás v tom případě včera napadlo? Když to zkrátím, jsou z vás teď dvě krvežíznivé bestie, co touží po krvi a po ničem jiném a takové bestie já zabíjím,“ řekl a nabil.
„Počkejte, přece nás nemůžete zabít kvůli vaší domněnce,“ vyhrkla Kate.
„Domněnce? Tak se na něco podívejte,“ řekl, vytáhl nůž a říznul se do prstu.
To, co se stalo v následující vteřině, se dá jen těžko popsat.
V Eleně i Kate se něco vzedmulo, zvláštní síla.
Kde se vzaly, tu se vzaly, měly velké špičáky, oči jim zazářily a obě po něm skočily. Hardy zareagoval rychle. Vrhl proti nim zvláštní stříbrný prášek. Zastavily se v pohybu, trochu se zakuckaly, ale špičáky byly pryč.
Kate se složila do křesla.
„Můj bože, co to s námi udělali?“ schovala si tvář v dlaních.
„Je mi vás trochu líto, ale stejně vás budu muset zabít. Vraždily byste lidi a to já nemůžu dovolit.“
„Nevraždily, slibujeme,“ zaprosila Elena.
„To se nedá slíbit. I kdybyste nechtěly, tak byste zabíjely. Touha po krvi by vás zdolala.“
„My bychom se ovládly!“ zkusila to Kate.
„Je hodně málo upírů, co se dokážou ovládat a s prominutím, vy na to nevypadáte,“ změřil si je pohledem.
„Tak nás to naučte!!!“ vyhrkla Elena.
Hardy se na ni zamyšleně zadíval…