Matt & Elena: První rande (5. část)

Abych to už nesušila v šuplíku, tak předkládám poslední část povídky První rande od L. J. Smithové. I když je růžová a sladká, tak jsem se bavila a líp pochopila vztah Matta k Eleně. Povídka Bonnie & Damon je ve fázi překladu.

A hrozné bylo, že se to takhle udát nemuselo. Povídalo se, že Elena Gilbertová nikdy nejde na rande,  když si nezaplatí půlku útraty. Vlastně mu to potvrdila, když sebral odvahu a vyslovil ta slova, „Vyjdeš si se mnou příští sobotu?“ Přesně si vzpomínal, jak jí zazářily oči a řekla, „Ano, ale za sebe platím.“ A on, blázen všech bláznů, vypnul hruď a řekl, „Tentokrát nebudeš.“
Sám si upletl oprátku.
Co s tím teď udělá?  Bože, co může dělat? Většina kámošů bezmála zalomila – navíc by to pro ně byla půlhodina jízdy. Jeho máma – mrknul na hodinky a zděsil se. Bylo po deváté – žádný div, že číšník šílel – a jeho máma už bude spát. Směna v pekařství jí začínala brzy.
Zatraceně! Skoro by brečel. Bylo to – jak řekne Eleně, že nemá peníze, aby jí koupil večeři, když už jedli? Bože, nepromluví s ním po zbytek života. A jeho zavřou jako podvodníka… nebo jak se tomu říká…
Nemůže to udělat.
Ale musí.
Musí to udělat.

A jak si to říkal, jako voják noc před první bitvou, donutil se dojít zpět ke stolu. Posadil se tváří k Eleně.
Mumlala vesele: „Monsieur Garcon přišel, ale poslala jsem ho pryč. Vrátí se zpátky za -“ Přestala, celý její postoj se změnil. „Matte, co se stalo?“
Matt otevřel pusu, ale nic z něj nevyšlo, ani suchá hnědá můra, kterou si tam představoval. Co mohl dělat? Nechají vás vůbec umýt nádobí, když nemůžete zaplatit za jídlo? Nebo se to jen říkalo? Neuměl si představit Elenu, v jejích zářivě modrých šatech, jak umývá nádobí.

Co takhle nechat večeři dojít do konce a potom se zkusit domluvit soukromě s manažerem? U Honeycuttů doma sice nebylo moc peněz, ale tak to bylo vždycky. Máma mu určitě půjčí ráno peníze.Ale pak si představil ten pohled na tváři číšníka a to ho dorazilo. Elenu to navíc poníží. Elena – jeho perfektní andílek bude –
„Matte, je ti špatně? Ty se třeseš. Zavoláme doktora.“
Matt zamrkal, aby si uvědomil, co říká. Uměl si představit, jak teď vypadá: modrobílý ve tváři, ledové ruce a třas. Možná by to šlo. Možná, kdyby hrál, že mu není dobře –
„Ztratil jsem peníze,“ slyšel se, jak říká Eleně.
„Matte, ty blouzníš.“
„Ne, je to pravda.“ Přistihl se, jak jí vypráví o strýčku Joeovi, o tom, jak chtěl, aby tohle rande bylo dokonalé a jak se z toho stal horor. Viděl, jak se něco v Elenině tváři mění, ale nepoznal, zda je to dobrý nebo špatný pohled. Byl to pohled klidný, smutný, bolestný.
Konečně to dovyprávěl.

Zíral na bílý ubrus.
Potom uslyšel neskutečný zvuk. Musel otočit hlavu, aby to opravdu slyšel. Elena se smála.
Vysmívala se mu? Ne, smála se s ním, hlavu na stranu a slzy v očích.
„Och, Matte, čím sis to prošel. Co všechno jsi udělal, aby to vyšlo! Přestaň si ale dělat starosti. Měla bych mít dost za nás oba.“ Vytáhla malou kabelku, která jí ladila se šaty. „Podívám se – ou!“ Kousala si náhle rty. „Zapomněla jsem; utratila jsem vše za tuhle kabelku a nový mejkap. Omlouvám se.“
To „omlouvám se“ bylo dost, aby to Matta roztrhlo. Ale pak znovu uslyšel její melodický smích. Hloupě vzhlédl, už mu bylo jedno, co se stane.
„Matte, to je v pořádku.“ Pod stolem teplá ruka našla tu jeho a stiskla. „Vše bude fajn. Teď mě poslouchej, protože mám plán -“

O pár let později věděl, že si na frázi „mám plán“ musí dávat pozor. Ale teď to slyšel poprvé. Tak poslouchal. Spadla mu brada. A pak otevíral a zavíral ústa jako zlatá rybka.
„Opravdu myslíš, že to můžeme udělat?“
„Vím, že ano, kvůli tomu čistému prostoru tady.“ Ukázala na menu. Zíral. Pak se na ni pomalu podíval a usmál se.
„OK, teď si utři tvář, protože vypadáš, jako bys uběhnul maratón. Ztratil jsi ubrousek? Tady, vezmi si můj.“
Musela to být jeho představivost, ale Matt si myslel, že cítí z ubrousku její vůni. Utřel se zrovna včas, když se číšník vrátil. Elena na stole propojila své prsty s Mattovými.

„Rozhodli se Monsieur a Mademoiselle konečně jíst dnes večer?“ zeptal se číšník s pohledem upřeným na Elenu, která přikývla. „Mademoiselle?“
„Madame, si“l vous plait,“ řekla Elena sladce. „A dala bych si čokoládové soufflé, se dvěma lžičkami, merci.“
„Mademoiselle -“ číšník vypadal, že vybuchne.
„Madame,“ připomenula mu Elena.
„Madame, nemůžete – nemůžete -“ číšníkova tvář zrudla.
„Ale můžeme,“ odpověděla Elena nejsladším hláskem. Ukázala na menu. „Nic se tam neříká o nejnižší útratě.“
„To,“ říkal číšník, jak se snažil zachovat dekorum, ale vypadal, že vyletí ke stropu, „to je protože – protože zákazníci, které obsluhujeme, vědí, aniž bychom jim říkali!“
Elena přiložila prst na rty. „Monsieur, lidé se začínají ohlížet.“
Číšník se vzpamatovával, sbíraje svou ztracenou důstojnost.
„A monsieur?“ pronesl ledovým hlasem k Mattovi.
„Já? Rád bych, hm, dva kopečky vanilkové zmrzliny. A dvě lžičky,“ slyšel se Matt říkat, když se snažil, aby se nerozesmál. „A – dva šálky kávy.“
„Chcete -“
„Dva kopečky vanilkové zmrzliny.“ Matt se bál, ať číšník nevybuchne.
„C“est impossible…“ mumlal si číšník, ale zapsal si něco do bločku.
Zdálo se, že krize byla zažehnána. Muž zrudnul, pak zbledl, ale dokázal se otočit bez detonace. „Příprava soufflé zabere půl hodiny,“ řekl zády k nim. „Zatím… Bon appétit!“

Když odešel, Matt a Elena propukli v nekontrolovatelný smích.
„Bože, viděl jsi, jak se tvářil?“ vydechla Elena. „Chudák, budeme mu muset dát vše, co máme, jako dýško…“
„Žádné dýško. Byl k tobě sprostý. Co se mě týká, dýško nedostane, a jestli se to stane znovu, vyvedu ho ven.“
„Ó, Matte, ty jsi opravdu rytíř v zářivém brnění. Můžu ti něco říct? Moje oblíbená restaurace je Hot Doggles – ano, to místo ve Fell“s Church. A co dělám ráda na schůzce? Nechci, aby to znělo děsivě – ráda se procházím po starém hřbitově při svitu měsíce. Já – já se opravdu nezajímám jen o drahé věci. Když mám kluka ráda -“ její oči říkaly něco, čemu Matt nemohl uvěřit „- raději jdu jen k němu a poslouchám hudbu, nebo ho přivedu k nám na večeři. Ten zbytek je prostě -“ mávla rukou. „Prostě jen pro idioty, se kterými se musím někdy potýkat. Pro ty burany bez mozku.“ Potřásla hlavou, takže její zlaté vlasy létaly ze strany na stranu.
Matt otevřel ústa a znovu z něj nic nevypadlo. Nebyl tu strýček, aby ho nakopnul.

Ale tak nějak tu byl. Navzdory chybějící stovce pocítil nakopnutí a slova mu vylétla z pusy: „Kdybych věděl, že jsi ten typ dívky, požádal bych tě už dávno. Myslel jsem, že jsi – nějaká hýčkaná princezna.“
V další minutě by si nejradši ukousnul jazyk. Ale Elena se nenaštvala. Místo toho smutně pronesla: „Spousta kluků si to myslí. Hádám, že jsem, opravdu. Když vidím něco, co se mi líbí, tak to chci a chci a chci.“ Znovu mu její oči něco říkaly. A tentokrát tomu věřil. A věděl, že jeho oči jí taky něco říkají.
„Takže proto jsi mě nikdy nepožádal o schůzku. Myslím, že je to na mně, abych to napravila.“ Narovnala se a zářivě se usmála. „A až tě vezmu na tři další rande -“
„Tři rande!“
Vážně přikývla. „Bude to rande na místech jako Hot Doggles nebo něco podobného – byl jsi někdy v Midge na Main Street a Hodge? Je to skvělé – budeme si jen povídat a bavit se. Na jaře si můžeme udělat piknik. Pouštěl jsi někdy draka? Vím, že je to pro děti, ale je to opravdu vzrušující běžet a běžet a náhle cítit, jak se vítr zakousne.“ Zasnila se. „Někdy ho nechci pustit. Chci jít nahoru s drakem.“
„Jako vzdušná akrobacie,“ řekl Matt a dychtivě ji sledoval. Rád se ni díval, když jí hořely tváře a v očích měla oheň.
„Ano, jako akrobacie. Nebylo by to fajn, zkusit to spolu? Nebo let balónem… Slyšela jsem, že je mají v Heronu. Budeme ale muset našetřit – v zimě můžeme dělat sněžné lidi!“
„Sněžné lidi?“
„To je celá Meredith. Tvrdí, že říkáme ‚muži‘, když myslíme ‚muži a ženy‘, takže teď říkáme ‚lidé‘ pro cokoli. Místo sněhuláci říkáme sněžní lidé. Chtěla bych, aby ses s nimi seznámil – s Meredith, Bonnie a Caroline.“ Zdvihla vážně prst. „Nemyslím randit. Bonnie je do tebe blázen. Ale já mám přednost.“

Matt nevěděl, kam to spěje. Bylo mu to jedno, protože se cítil, jako by mířil do nebe.
„Znám Caroline už roky a roky,“ slyšel se, jak říká. „Myslel jsem, že jsi jako ona, jen desetkrát tolik“ Pak viděl, jak na něj zírá, a nejradši by si ukousl jazyk.
„No, někdy jsem,“ řekla Elena. „Budeš muset zjistit v čem, že?“
Zrovna přinesli dezert. Matt se díval, jak číšník položil něco čokoládového před Elenu – a dvě lžičky, a dva kopečky zmrzliny před něj – a dvě lžičky. Potom jim nalil kávu, položil malý ubrousek s účtenkou a otočil se na patách, jako by už je nechtěl nikdy vidět. Neřekl ani ‚Bon appétit‘.
„Zvládli jsme to?“ zašeptala Elena, jak Matt rychle počítal spropitné pro číšníka a řidiče.
„Zůstane nám dolar!“ zašeptal a znovu oba propukli v smích.

Dávali si přednost, kdo první ochutná čokoládové soufflé. Aby zachránil roztékající se zmrzlinu, Matt si nabral vrchovatou lžičku dezertu a namočil ji ještě v roztékající se zmrzlině a usmál se na Elenu. Zatímco Elena otevírala pusu, aby se zeptala, jestli je to dobré, on jí rychle plnou lžičku dal do pusy. Elena měla jen zlomek sekundy na rozhodnutí. Buď to sníst nebo mít dezert na šatech. Rozhodla se správně, skoro pozdě, protože už velké hnědo-bílé kapky padaly ze lžičky, ale Matt to zachránil ubrouskem v druhé ruce.
„Taky umím být tvrdohlavý,“ řekl Matt. Doufaje, že se nenaštve, se zeptal: „Je to dobré?“
„Delikátní,“ řekla trochu vzdáleně, napila se vody a znovu si nabrala. Dřív než Matt zaregistroval, co se děje, plná lžička mu přistála u pusy. „Otevři,“ zazněl sladký hlásek v jeho uších, a on rychle poslechl a otevřel široce ústa, aby mohl sníst velký kus čokoládového dezertu se sladce studenou vanilkovou zmrzlinou.
Byl si jistý, že vypadá jako idiot, když kousal to velké sousto, ale bylo to dobré a Elena vypadala potěšeně, naklánějíc se dopředu, aby mu utřela pokapanou bradu.
„Báječné,“ dostal ze sebe, utíraje si tvář posledním ubrouskem v dohledu.
„Že jo? mrkla Elena. Pak ale zvážněla. „Ne, není.“
„Není?“ Mattovi téměř přestalo bít srdce.
„Je to… dokonalé!“ Smála se, ukazujíc bílé zářivé zuby, přestože jedla čokoládu. Matt jen doufal, že jeho vlastní uvolněný úšklebek je bez čokolády.
„Víš ty co?“ řekla Elena s pohledem upřeným do jeho očí.
„Co?“ Matt stěží vydechl.
„Raději to všechno rychle sníme, než se to rozteče.“
A tak jedli, smáli a občas krmili jeden druhého. Dezert byl báječný, ale mnohem báječnější byl pohled v Eleniných očích pokaždé, když Matt vzhlédl. Samozřejmě měl problém tomu uvěřit, takže se na ni díval často. Což vedlo k tomu, že mu občas pár kapek upadlo – naštěstí ne na její modré šaty.

Zrovna dopíjeli kávu, když se nad Mattem objevil stín. Co teď chce? Už jsem zaplatil, pomyslel si Matt, ale to nebyl číšník.
Byl to postarší pár, tak okolo šedesátky. Panebože, ne! Všechno zničí, když si budou stěžovat na hluk, nebo že tu jsou už dlouho, nebo na… cokoliv.
„Dívali jsme se na vás dva zamilované ptáčky,“ řekl muž třesoucím se hlasem, jenž přiměl Matta připočíst ještě deset let k odhadu jeho věku. „A musím říct-“
„- připomnělo nám to naše první rande,“ řekla ta stará žena zpěvným hlasem, takže Matt znovu změnil svůj odhad na sedmdesát až osmdesát. Obvykle měl rád staré lidi, rád poslouchal jejich vyprávění, rád si prohlížel jejich staré půdy plné vzpomínek. Ale teď cítil v žaludku, že tenhle pár řekne něco, co zničí lesk této schůzky, jako když se špinavé prsty otřou o motýlí křídla.
„Vy dva máte mezi sebou něco výjimečného,“ usmála se žena na Elenu. „Jste velmi krásná mladá dáma.“
Elena se kouzelně začervenala a nic neřekla.
„A vy, mladý muži,“ řekl ten pán, „jste zjevně při penězích.“
Matt cítil, jak rudne. Věděl, že to pokazí. Dělali si z něj srandu.
„Nebo jich máte nadbytek.“ Starý muž kývl směrem k Mattově botě. „Uvědomujete si, že tam máte bankovku?“
Všechno se náhle zpomalilo a zamlžilo. Pomalu, se zamlženým zrakem, Matt si vyzul jednu botu a pak druhou. A tam, na dně jeho pravé boty, ležela stodolarovka.
Bylo to skoro jako vzkaz – jako vtip – od starého strýčka Joea. Myslel sis opravdu, že bych tě nechal na holičkách, kluku? Ne. Ale cesta k dívčině srdci nevede přes tretky a parádu – ano, strýček Joe řekl „parádu“. Musíš jí ukázat své srdce. Cože, teď budeš trucovat? Jen se na ni podívej!

Matt se podíval přes mlhu na Eleninu zářící tvář.
„Já – omlouvám se,“ vymáčkl ze sebe. „Musela vypadnout, když jsem otevřel peněženku a pak jsem na ni stoupl a neviděl ji – ale – vše, čím sis prošla-“
„Matte, není to báječné!“ říkala Elena. Měla v očích slzy. „A děkujeme vám, pane, že jste si toho všiml dřív, než jsme odešli.“
„Abych řekl pravdu, už jsem si toho všiml dávno,“ zašeptal ten starý pán. „Ale vy jste se tak skvěle bavili – byli jsme ve vedlejším boxu“ – ukázal na box za ním – „že jsem vás nechtěl připravit o sen.“
Připravit o sen.
A to byla skutečnost – rande snů.
Matt se podíval na Elenu a ona na něj a pak se smála a objímala starého pána. „Děkuji,“ řekla. „Děkuji, že jste to nezkazil. Byla jsem v téhle restauraci“ – Elena pokrčila rameny – „asi dvacetkrát, ale dnešní večer byl nejlepší.“
„A já říkám, že jakýkoli kluk, který zapůsobí na dívku, když jí krmí jen chlebem, salátem a čokoládou, musí mít v sobě něco zvláštního.“ Starý pán se zasmál a díval se uznale na Elenu. „Tohoto si nechej, drahoušku.“
„Děkuji,“ řekla znovu Elena a doplnila: „Myslím, že nechám.“

A držela Matta za ruku po celou dobu, když žádali obsluhu parkoviště, jestli nemá drobné za stovku.

Zdroj: www.ljanesmith.net
Překlad: Renča