Matt & Elena: První rande (1. část)

Autorka Upířích deníků Lisa Jane Smithová napsala povídku, která časově předchází prvnímu dílu Probuzení. Tak pokud chcete vědět, jak probíhalo první rande Eleny a Matta, čtěte dál…

Rande… s Elenou Gilbertovou!

Matt nervózně otevřel peněženku a přepočítal hotovost. Zůstalo mu deset dolarů a šest centů z toho, co dostal od sousedů za úklid spadaného listí z jejich trávníků. Zbytek dal za nákup nových společenských kalhot. Sedm dolarů a dvacet centů měl za úklid půdy a sečení trávy – zbytek těchto peněz opatrně investoval do saka, co měl teď na sobě – sportovní bunda by nestačila, ne na tuhle příležitost, a navíc slyšel, že Eleně se nelíbí. Deset dolarů od pana Muldoona za to, že vyměnil v jeho domě všechny žárovky, na které starý pán už nemohl dosáhnout.
Dvacet sedm dolarů a dvacet šest centů… plus…
Otočil peněženku a vytáhl to ze zvláštního čestného místa – skryté části své peněženky. Tady to bylo, přeloženo na půl, tak nové a zachovalé, jako když mu to strýc Joe dal.
Stodolarovka.

Pamatoval si, jak mu strýc Joe – vlastně prastrýc, ale vždy mu říkal strýc – vmáčkl bankovku do dlaně, když sestřičky odešly z pokoje. „Neutrať to za cokoliv.“ Strýc Joe zašeptal skřípavým hlasem: „Nechej si to na speciální příležitost. Poznáš, až bude ten správný čas. A proboha – pauza, když měl strýc záchvat kašle a Matt ho držel vsedě – neutrať to za cigarety, jasné? Nevypěstuj si tenhle návyk, chlapče, protože to přináší jen trápení.“

Matt strýce opatrně položil. Spustil se kašel tak silný, že by mohl rozbíjet okna, a Matt požádal sestru, aby zkontrolovala přívod kyslíku. Hladina byla na 85, když měla být 100 – možná strýc Joe potřeboval víc kyslíku.
To bylo přesně před dvěma roky a dvěma dny. Přesně před dvěma roky strýc Joe zemřel.
Matt zjistil, že tlačí pěstí bolestivě do stehna. Bylo to těžké, těžké vzpomínat, jak strýc Joe odešel.

Ale teď, když se díval na stodolarovku, vše, na co Matt myslel, byl uličnický úsměv starého muže a jeho skřehotavá slova: „Poznáš, až bude ten správný čas.“
Jo, strýc Joe to věděl, že? Matt by tenkrát umřel smíchy, kdyby mu strýc Joe řekl, za co utratí tyhle drahocenné peníze. Ve čtrnácti se Matt holkám vyhýbal. Jasně, tak dozrál trochu později, učil se pomaleji. Ale teď to dohnal. A měl na sobě nové kalhoty, vyžehlenou košili, opravdovou kravatu, kterou dostal od matky k Vánocům, a značkové nové sako pro tu nejbáječnější událost, kterou si mohl přestavit.
Utratí přes sto dolarů za jednu noc s Elenou Gilbertovou.

Elena… jen její jméno způsobovalo, že se cítil, jako by se koupal ve slunečních paprscích. Byla jako sluneční svit. S úžasnými zlatými vlasy, které jí splývaly do půli zad, s pokožkou barvy jablečných květů, dokonce i po slunečném létě, s očima jako zářivé, zlatem protkané modré tůňky, a jejími rty…

Tyhle rty. Spolu s očima mohly převrátit klukův svět vzhůru nohama v mžiku oka. Ve škole byly tyto rty vždy modelově lehce našpuleny, jako by říkaly: „No, opravdu! Očekávám víc než tohle!“

Dnes večer ale Elena špulit rty nebude. Matt nevěděl, jak přišel k takové kuráži – hned by vysypal kbelík s ledem na hlavu fotbalového trenéra Simpsona po prohraném zápase – ale dokázal se propracovat k tomu, aby ji požádal o rande. A teď, se strýcovou stovkou, šel na opravdové rande s Elenou Gilbertovou, do pravé francouzské restaurace – rande, na které ona nikdy nezapomene.

Matt pohlédl letmo na hodiny. Čas jít! Rozhodně nemůže přijít pozdě.
„Mami! Je tři čtvrtě na sedm! Odcházím!“
„Počkej, počkej, Matte!“ Paní Honeycuttová, malá, zakulacená, vonící sušenkami, málem běžela do haly. „Jdeš ven, aniž bych tě aspoň viděla?“ hubovala a očí jí zářily. „Kdo žehlil tu košili, smím-li se zeptat? Kdo slyšel o výprodeji sak jako první?“
Matt naoko zasténal a pak stál a pomalu se červenal, jak si ho prohlížela.
Konečně si paní Honeycuttová povzdechla. „Mám hezkého syna. Vypadáš jako tvůj otec.“
Matt cítil, jak ještě víc červená.
„Vezmeš si svůj kabát -“
„Ovšem, mami.“
„Jsi si jistý, že máš dost peněz?“
„Ano!“ řekl Matt. Ano! pomyslel si nadšeně.
„Víš, tohle Gilbertovic děvče, slyšíš o ní spoustu věcí. Chodí ven s vysokoškoláky. Očekává na rande měsíc a hvězdy. Nemá rodiče, kteří by na ni dohlíželi. Ona -“
„Mami, je mi jedno, s kým si vyšla; mám dost peněz; a žije s tetou – jako by to byla její chyba, že se její rodiče zabili! A jestli tu zůstanu ještě další minutu, skončím s pokutou za rychlost!“
„No, když mi dovolíš, abych našla svou peněženku, dám ti deset dolarů, ať máš rezervu, jen pro případ -“
„Nemám čas, mami! Dobrou!“

A byl v garáži, cítil známý smrad mazadel, oleje, rzi a plísně.
Jeho auto – no, trochu doufal, že se Elena nebude dívat na jeho auto. Nastrká ji dovnitř a ven. Byla to jen sbírka různorodých dílů ze skládky, které Matt nějak dokázal spojit s kostrou tátova vraku a zpojízdnit. Sám tomu říkal „Hromada šrotu“. Ale s tím nemohl nic udělat, tak jen doufal, že ve tmě toho Elena moc neuvidí. Cestu do Chez Amaury znal zpaměti, tak nebude muset zapnout světlo, aby si posvítil na mapu.

Proboha! To byla její ulice. Už byl tady! Vyschlo mu v krku, tak si trochu uvolnil límeček. Cítil se, jako by se topil.
OK. Polknout. Před dům. Vypnout motor. Vytáhnout klíče. OK. Polknout. Klíče do kapsy. Před dveře. OK – dýchat – prst na zvonek. Matt potřeboval minutu na uklidnění nervů a pak se přinutil zmáčknout to malé kulaté tlačítko.
Vzdálené zvonění…

A pak se díval na hubenou ženu, která se usmála a řekla: „Ty jdeš s Elenou na rande. Pojď dál, pojď. Ona je ještě nahoře, znáš tyhle mladé holky…“
Žena se zdála vlídná a laskavá jako jeho máma, a dělala, co mohla, aby se cítil uvolněně. Pak ale nastala pauza v konverzaci, kterou nemohl ignorovat.
„Vy, vy jste Elenina teta Judith, že?“ vyloudil ze sebe Matt.
„Ano! Neříkej, že jsem se zase zapomněla představit! Můžeš mi říkat teto Judith jako všichni. Počkej, donesu ti nějaké čipsy nebo něco, když tu čekáš. Ty mladé holky, však víš. E-LE-NO!“ Odběhla, zatímco se Matt přikrčil a udržel se, aby si nezakryl uši.
„Tady to máš, nějaké čipsy,“ teta Judith nesla misku. Ale Mattovy oči se na ni nedívaly. Zíraly na sen v modrém scházející ze schodů.
Zdroj: www.ljanesmith.net
Překlad: Renča