Tajemství lorda Adamse

První část povídky od Annabelle o tajemném lordu Adamsovi a mladé Nicol. Co za tajemství lord skrývá? Proč je přitahován k Nicol? Co si osud pro ni přichystal?

Prolog   
Přišel otevřeným oknem, stál v jejím pokoji. Přistoupil k ní, pohlédla mu do tváře a spatřila dlouhé špičáky. Zpanikařila, nevěděla, co dělat. Křičet, ne, nikdo ji neuslyší. Utíkat, ne, také ne, chytil by ji. Ale ona nechtěla zemřít. Jenom tam stála a dívala se do jeho černých očí. Může doufat, že ji ušetří? Ne, ona zná jeho tajemství, to tajemství zvláštního lorda Adamse.
On je upír, aby nezemřel, musí zemřít jiní.

Bude jí věřit, že si jeho tajemství nechá pro sebe? Bude schopen důvěřovat smrtelníkovi? Chtěla prosit, ale nezmohla se na slovo. Už si jenom představovala, co její rodiče pocítí, až se dozví, že jejich dcera byla nalezena mrtvá. Viděla obličej své matky, obličej zarmoucený ze ztráty dítěte, viděla bolestný obličej svého otce, který stále nevěří, že se jeho holčička už nevrátí domů.
Pak už neviděla nic, pohltila ji temnota.

1.kapitola
„Nicol! Nicol, probuď se! Nicol!“ Cloumala s Nicol její matka Elena.
„Mami? Mami, co se stalo?“
„Asi jsi měla zlý sen, křičela jsi.“
„Ano, asi ano.“
„Dobře, oblékni se a přijď na snídani.“
„Jistě, přijdu.“
Opravdu to byl jen zlý sen, opravdu to byl jen výplod fantazie? Nebo ne, nebo to bylo celé pravda? Nicol Fosterová, dcera řiditele banky Alberta Fostera, si tuto otázku pokládala celé ráno při snídani.
„Nicol! Slyšíš mě?! Nicol!“
„Ano? Co… já… promiň, tati.“
„Říkal jsem, že k nám dnes přijde na večeři lord Adams. Myslím, že má o tebe velký zájem.“
Cože?! Dnes, dnes k nim přijde muž, o kterém se jí včera večer zdálo? Ne, to není možné. Nicol stále nemohla uvěřit slovům svého otce. Pozval na večeři tajemného muže, o kterém se po městě povídají divné věci, a ještě ke všemu si ho její otec představoval jako jejího muže.
„Opravdu, to je skvělé, ráda bych ho zase viděla. Je milý. Co ty na to, Nicol? Bude skvělé ho opět vidět, že?“
„Ano, to jistě,“ odpověděla sklesle Nicol.

Kdyby Nicol někomu řekla o svém snu, vysmál by se jí, ale když uviděla lorda Williama Adamse poprvé, věděla, že to není tak úplně obyčejný muž. Poznala ho na společenské akci, kam doprovázela rodiče. Ve městě se už dlouho povídalo o novém obyvateli, ale nikdo
ho ještě neviděl.
Když se poprvé objevil ve společnosti, nemohli z něj lidé spustit oči. Jeho pleť byla jako křída, jeho oči byly temně černé a jeho vlasy, které byly stejně černé jako oči, mu sahaly až po ramena. Bílá košile, která vykukovala zpod pláště, byla ušitá z hedvábí a kolem krku a rukávů byla zdobená krajkami. Dlouhý plášť a kalhoty byly tmavě šedé. Když pomalu přicházel ke stolu Nicoliných rodičů, Nicol si všimla jeho ladné chůze. On snad ani nechodil, on jakoby létal.
„Dobrý večer, dovolte, abych se představil. Jsem lord William Adams. Jsem tu ve městě nový.“ Představil se a poslal všem lidem úsměv. Jeho hlas byl příjemný. Nicolin otec neváhal a začal s představováním také.
„Dobrý večer, moc nás těší. Já jsem Albert Foster, tohle je moje žena Elena a tohle je moje dcera Nicol. Pojďte si k nám přisednout.“
„Moc mě těší, dámy. Ano, rád si přisednu.“ William vzal do dlaně ruku Nicoliny matky a jemně ji políbil.
„Mne také těší, lorde Adamsi,“ odpověděla Elena.
Nicol nespustila z lorda oči. Proč jí připadal tak zvláštní? Proč jí připadal tak temný, tak chladný? Náhle stál William u Nicol a vzal její ruku do své a pomalu k ní přibližoval své rudé rty. Jeho ruce byly studené, a když se jeho rty dotkly Nicoliny ruky, měla pocit, jako by ponořila ruku do ledové vody. Ten dotek projel celým jejím tělem. Měla co dělat, aby se vzmohla na slovo. „Těší mne.“
„Mne také, krásná slečno.“
Nicol cítila, jak jí rudnou tváře, všechny oči v sále mířily na ni, ale její otec obrátil pozornost na sebe. „Tak, lorde Adamsi, jsme rádi, že vás konečně vidíme.“
William se posadil vedle Nicol. „Vskutku? Víte, měl jsem hodně zařizování se stěhováním a se smlouvami. Abych nezapomněl, dozvěděl jsem se, že jste ředitelem banky. Mohu se zítra k večeru v bance zastavit? Tak kolem páté? Musím s vámi mluvit o nějakých dokumentech.“
„Jistě. Budu vás čekat.“