Monika Doležalová – Zubař z Pekla

Próza / 4.3.2010 /

Dnes přikládám povídku mladé slečny, která se sice umístila uprostřed pořadí, přesto si však myslím, že její povídka dokáže zaujmout a velice se mi líbí styl, jakým je psána, především duševní pochody postav. Možná právě proto jsem se ji rozhodl zveřejnit i na našem webu.

Sedím v koutě deprimujícího pokoje. Toho pokoje, do kterého mne zavřeli po té, co jsem údajně měla zabít doktora Millera. V pokoji, kde plíseň sálá až ke stropům a zářivka bliká. Zašlé stěny zdobí pouze jeden obraz, na kterém je obličej dívky. Dívky, které z očí sálá život. Život, jenž už u mě není. Těkám očima po místnosti. Přemítám si v hlavě, co vlastně řeknu doktorům. Už z toho, co jsem jim řekla, ze mě dělá většího blázna. Já však blázen nejsem. Jen já znám hořkou pravdu mého příběhu. Jen já vím, co se tehdy stalo v té čekárně u doktora Millera. Chce se mi brečet. Raději chňapnu po mém bezokém medvídkovi i přes to, že je celý ušmudlaný a spíše připomíná EMO panenku. Ostatní by mohl znervóznit a vyvést z míry. Mě však uklidňuje. Představuji si, jak z něj vytéká krev. A já jsem jediná, kdo mu může pomoci, ale nepomůžu. Pohled na krev je pro mě to, jako pro básníka pohled na nově napsaný verš. Vidět ho, jak trpí. Jak trpí ta ohavná zmije! Trpět, jako jsem trpěla já! Tu ukrutnou bolest si nikdo z vás nedokáže představit! Do nedávna jsem byla ještě normální holka. Křehká holka, které se radovala z každé hlouposti. Smát se pro mne bylo na denním pořádku. Flirtování a odmítání kluků bylo mojí velkou oblibou. Asi jako pro každou šestnáctiletou holku. Někoho si vážit? Děláte si srandu? Opověděla bych tehdy a možná se i smála. Dnes je to pro mne nedosažitelný cíl. Jak mi bylo dobře. Cítit, jak chutná vanilková zmrzlina, jak je ledová Cola, když se do ní nasype pár kostek ledu. Dnes jsem už tak ledová, že bych i ten led zmrazila ještě více. Moje dlouhé blonďaté vlasy a modré oči jako studánky mi záviděla každá dívka. Dnes? Ty havraní vlasy i oči? Pché!

Vypadám jako smrtka… Co když smrtka jsem?!  Pořád se nebojíš? Pořád chceš slyšet můj příběh plný krve, emocí a bolesti? Tak přistup blíž, ty ohavný zemský červe. Blíž, ještě blíž, neboj se! Pohodlně se posaď, právě začínáme.

Tehdy, jako pokaždé jsem se vracela v noci z diskotéky. Opilá jsem byla, a jak! Pořád jsem však vnímala co se dělo okolo. Protože kamarádka bydlela druhým směrem, než byl byt mých rodičů, musela jsem se domů dopravit sama. Pomyslíte si, v takové tmě jsem se určitě bála. Kdepak! Alkoholu v krvi bylo natolik, abych se smála i tomu, co bylo strašidelné. Zrovna v tom okamžiku, kdy jsem přecházela osvícený přechod pro chodce na nejrušnější silnici ve městě, se před mým zrakem objevil muž zahalený v koženém černém plášti. Křivým směrem chůze jsem se k němu dopotácela a poklepala mu na rameno se slovy: „Čau tajemný muži, jak se jmenuješ?“ Ten se však nevzrušeně otočil na mne s okouzlujícím úsměvem. Hned mi doklaplo, o koho kráčí. „To jste vy, pane Millere?“  Otráveně ze sebe vypravím. „Ahoj, krásko. Moc rád Tě vidím.“ Odpoví Miller. Nikdy jsem ho neměla ráda. Pokaždé se ke mně vtíral a říkal ohavné řeči tipu: „Já si tě najdu!“ nebo „Budeme spolu žít do smrti!“ Hnusilo se mi to! Ty jeho vtípky nebyly vůbec vtipné, spíše k pláči. Vůbec se nedivím, že nemá přítelkyní, ba ani děti. Nehnusil se mi jen tím, jak se choval. Také tím, jak vypadal.

Postavy byl vyšší. Pěkně vypracovaný a svaly byly znát. Jediné, co se mi na něm líbilo. Na svůj věk – 30let, byl obzvlášť ohavný. Jeho oči jako kalná žumpa jsem nejvíce nesnášela. Bylo pro mne odporné dívat se na ty ohavné oči, kterými očumoval moje tělo. Bylo ohavné dívat se na jeho křivý úsměv a připláclý nos. Lidé se nikdy nedivili tomu, že u sebe v ordinaci, kde pracoval, jako zubař neměl žádné pacienty. „Mohu tě doprovodit domů, spanilá vílo?“ Laskavě se optal a mrkl jeho ohavným okem. „To raději umřu!“ Sykla jsem jedovatě. Dala jsem se na útěk. Bohužel, špatně se utíká, když mám krev ředěnou alkoholem. Celá udýchaná a rudá jsem doběhla k šedivému paneláku, kde jsem bydlela. Domov byl na dosah! Už mě nemůže vypátrat! Netušila jsem, jaká to byla mylná domněnka. „Neutečeš mi, o to se neboj!“  Byl tu zase! „Jdi pryč, úchyle, jak ses sem dostal?!“ Je to mžik, co se tu objevil! Hledala jsem odpověď v hloubi mysli. „Mě se jen tak nezbavíš.“ Vyřkl pobaveně Miller. Já neváhala. V panice jsem utekla jako malá holka.

Naháněl mi ještě větší strach než jindy. Nemohla jsem usnout. Blbý pocit, který mě pronásledoval, byl horší než smrt. Myslela si ta osoba podobná mně tehdy. To jsem netušila, jaké to bude dnes. Že ze mě bude údajně masový vrah a úplný blázen. Ale třeba mi to patří. Třeba si to opravdu zasloužím. Copak jsem se chovala tak sobecky? Celou noc jsem probrečela. Dnes byl jeho pohled jiný. Čím byl jiný? To mi vrtalo hlavou. Vypadal, jako kdyby mě chtěl sežrat! Netušila jsem, jak blízko byla pravda. Hořká pravda. Hořká, jako moje slzy, které mi stékaly po hladkém obličeji. Jak hladký obličej to byl. Teď už i ten šmirglovací papír je jemnější než můj zohavený obličej. Tři noci jsem probděla. Usnout mi, bohužel nešlo. Pořád jsem ho viděla. Ty jeho oči, nos a ústa. Všude byl jeho stín. Všude! Pronásledoval mě na každém kroku. Pach z jeho úst jsem cítila každičký den. Ten pach, jako u zubaře. Byl blízko. Byl blízko mne a já nemohla nic dělat. Říct to někomu? Ani ve snu. Jen by se mi vysmáli a poslali mne sem – do psychiatrické léčebny. Možná ano, ale poslali i s duší. Teď je moje duše pryč. Pryč, někde u odporného člověka jménem Miller. Je to vůbec člověk? To je otázka, na kterou znám odpověď pouze já. Jen já jediná a přeci to nikomu nemůžu říct. Jsem jako čokoládová figurka, která se věsí na vánoční stromeček… Dutá, bez výplně, bez duše.

Musela jsem k zubaři. K tomu hroznému zubaři, který mne každý den i noc pronásledoval. Šla jsem tam, jako na popravu. Slzy jako kámen mi ztékaly po tvářích a pak na zem. Pryč. Pryč daleko od něj. Daleko předaleko. Kéž bych tam nešla! Kéž bych tam tehdy nešla! „Vítám tě, princezničko moje.“ Vrkal radostně Miller, když mě uviděl. Byla jsem bezmocná. Věděla jsem, že se něco stane! Ale co? Co se proboha stane? Dnes už to vím, co se stane. Co bolelo víc? Duše nebo bolavý zub? To byla otázka, na kterou byla snadná odpověď. „Copak tě bolí, krásko má?“ Optal se starostlivě. Jak falešný byl! Jak si hrál na hodného pána. Já mlčela a nevydala ze sebe ani hlásku. „A víš, co bolí mě? Srdce. Srdce z toho, že tě pořád nemám. To se ale brzo změní, nemyslíš?“ Řekl chladně. Jak chladné oči najednou měl. Dala jsem se na útěk, on byl však rychlejší a zabrzdil mě. „Nikdy mě nezískáš. Možná získáš moje tělo, srdce ale nikdy nezískáš!! To mi věř!“ Můj křik se rozléhal po prázdné čekárně. To Millera nakoplo. Neměla jsem to říkat! Kdybych tuhle pravdu neřekla, možná by moje duše ještě žila! To, co se poté stalo, si pamatuji velice matně. Z bezvědomí jsem se probudila až po příjezdu lékařů a policistů. Tímhle příběhem jsem se dostala sem. Do psychiatrické léčebny v Motole.

Miller v čekárně ležel ve velké kaluži své krvi a v hrudi píchnutý nůž. Všichni si myslí, že jsem ho zabila já. Že ten vrah jsem já! Jak se všichni mýlí. Jen já znám pravdu! Jen já dokážu říct, jak to doopravdy bylo. Když řeknu pravdu, bude ze mě ještě větší blázen! Mám na vybranou? Moje odpověď zní NE. Nemám na vybranou. Jak bych ho asi mohla zabít? Kde bych vzala ten obrovský nůž, jenž byl zapíchnutí v hrudi Millera? To už nikoho nezajímá. Já však mám důkaz, proti mé nevině! Upíři jsou nesmrtelní. Já mezi ty zvířata patřím teď také. Kvůli dírkám na krku od toho hodného pána Millera. Ale já se pomstím! Až se pořádně napiju té dobré krve z pánů doktorů, tak si toho vraha lidských duší najdu a pomstím se! Jako že se Lenka Hudlerová jmenuji!

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít