Tanya Huffová – Stopy krve
Vicki a Henry, soukromá vyšetřovatelka a upír – spisovatel, přátelé, kteří spojí své síly a schopnosti, aby pomohli vypátrat vraha kanadských vlkodlaků. Pojďme si přiblížit další knihu ze série Krevní pouta.
Henryho pojí s vlčí smečkou dlouholeté přátelství, což se dozvídáme z jeho vzpomínek na jednu událost z 2. světové války. Vzpomínky tentokrát příběh moc nenarušují, naopak dokreslují Henryho minulost a charakter.
Úsměvné je, jak se Vicki vyrovnává s tím, že má strávit pár dnů na venkově. Je to pro ni jako ženskou z velkoměsta zcela cizí prostředí, ve kterém si ještě víc uvědomuje své omezené vidění. A nejen že je na venkově v noci větší tma, ale jsou tu i jiné zvuky a pachy, takže Vicki je ztracená (doslova). „Henry, právě jsem si na něco vzpomněla. Nenávidím venkov.“ (str. 65).
Další pasáž, která vyloudí úsměv na tváři, je pátrání Mikea po Henryho minulosti. Nechce si přiznat, že žárlí, a hájí se, že jen „hlídá záda příteli“. Mike i Henry si každý sám ve svých myšlenkách ujasňují svůj vztah k Vicki, co k ní cítí, a uvědomují si, že se budou muset smířit i s tím „druhým“ v jejím životě.
Linie je příběhu je jasná, vraha zná čtenář s jistotou od poloviny knihy a jen čeká, kdy na něj přijde i Vicki. Je to podobné jako v předchozím díle, kde jsme také věděli v půlce, kdo je kdo. Tím, že „vidíme“ i jednání druhé strany, se trochu ubírá na napínavosti příběhu a nenechává to moc prostoru, aby čtenář sám přemýšlel. Raději mám ten typ detektivky, kde pátrám současně s hlavním hrdinou či hrdinkou a nevídím „za roh“.
Velmi pěkně vykreslené jsou vedlejší postavy, ať už se jedná o Bertie ze střeleckého klubu, snaživého policistu Barryho, nebo členy rodiny vlkodlaků, obzvlášť malého uštěkaného Daniela.
Nevím, zda to byl autorčin záměr, ale na rodině vlkodlaků, jejich vzájemné soudržnosti a na skrývání tajemství jejich identity před lidmi, je možné vidět obecný problém menšin a jejich odstrčení na okraj společnosti. Tady rodina vlkodlaků raději volí život odděleně od lidí, aby předešla „honu na čarodějnice“, klasické lidské reakci na vše neznámé a potenciálně nebezpečné. Na osobě vraha je zase vidět, kam až někoho může dostat slepá víra v boha. Jak někdo dokáže omluvit své chování a jednání, protože je přesvědčen, že vykonává vůli boží.
Pro mne zajímavější díl než ten předchozí. Smečka vlkodlaků přináší řadu vtipných situací a trojúhelník Mike – Vicki – Henry nezůstává pozadu.
Moje hodnocení: 80%
Děkuji Robertu Pilchovi a jeho nakladatelství Brokilon za poskytnutí knihy.
