Petra Neomillnerová – Zaklínačka Lota

Zaklínačka Lota, svérázná hrdinka, kterou čtenáři fantasy znají už z několika povídek a úspěšného románu Psí zima, je tentokrát ústřední postavou sedmi povídek, které časově románu předchází. Další dvě povídky v této sbírce se věnují také už starým známým, a to Volmarovi a Torgemu.

Do světa povídek autorky Petry Neomillnerové čtenáře uvádí krásně květnatá předmluva Františky Vrbenské o příčinách poutavosti žánru fantasy.

Autorka nám nikoli poprvé představuje drsný pseudohistorický svět, kde základním motivem je překonat všechny strasti, které život přináší, a zase nějak přežít další zimu. Lota se na zaklínačské škole učila o různých stvůrách, ale žije ve světě, kde ghúlové, upíři či mrtvé děti jsou často menším zlem, než lidská závist, sobectví, nenávist a krutost, ve světě, kde přátelství, loajalita, slitování či láska jsou jen vzácným kořením.

Povídka první: Temná záležitost. …aneb jak se zaklínačský mistr Volmar při lovu na ghúly zapletl s elfy a pomohl Lotě na svět. Autorka nám vyprávěním v 1.osobě z pohledu Volmara odhaluje světlá i temná zákoutí jeho duše a odhaluje tajemství Lotina původu. Čtenář díky této povídce lépe chápe pozdější Volmarův "otcovský" vztah k Lotě. Vtipným kořením tohoto jinak pochmurného příběhu je buclatá čarodějka Delie.

Povídka druhá: Noční lovy. …aneb jak třináctiletá Lota zachraňuje s pomocí černé magie kamarádovi  Torgemu zadek. Tahle povídka se mi líbila nejvíc. Zaklínačská škola prostě není žádný med a nejen žáci, ale i učitelé, jsou pěkná sebranka. Drsná výchova pro drsný život.

Povídka třetí: Vlasy jak tráva. … aneb jak Lota pomohla věčně sjetému elfovi Gairovi osvobodit z vězení vílu Siobhan a skončila s nimi v posteli. Ono taky jak jinak v případě Loty. Povahy a motivy Gaira i Siobhan nejsou v povídce moc osvětleny, takže pro čtenáře je těžké odhadnout, zda Lotu nechají v bryndě nebo jí pomůžou. Raději holou hlavu než zelené vlasy?

Povídka čtvrtá: Mlynářčina náruč. …aneb i mrtvé děti potřebují najíst, nejlépe od mámy. Kamarádům od dětství – Lotě, Arvidovi a Torgemu – už je okolo 40 a společně se toulají světem, aby vydělali nějakou tu zlatku. Poněkud drsné vyřešení problému s dětmi. Ale co v těchhle povídkách není drsné, že. Pokud si někdo všímá detailů, tak Lota oproti dřívějšímu vydání této povídky změnila barvu vlasů, ze zelené na červenou.

Povídka pátá: Kronerčin kluk. …aneb jak se dítě snažilo udělat mamince radost. Při čtení této téměr detektivní povídky vás možná jako mě budou napadat otázky typu: Kam až dosahá mateřská láska? Copak může někdo věřit tomu, že vraždu spraví pár pytlů pšenice? Lze s klidným svědomím zabít někoho, ke komu jste dlouhá léta chodili na polívku?

Povídka šestá: Půl krve. …aneb jak půlelfové zachránili Školu, Ingolf mečem, Lota tělem. Pro pomstu je tentokrát Lota ochotna použít jakékoli prostředky, včetně nájemné vraždy. Až dosud jsem měla pocit, že autorka nechává Lotu operovat na té "správné" straně, což se tady změnilo.

Povídka sedmá: Stříbro je když… Aneb jak Lota při lovu na upíry potkala uhlazeného vampýra Uriáše. Tuhle akci by Lota asi bez vampýrovy pomoci nezvládla. Přišlo mi poněkud zvláštní, že Lota ve svém věku ještě neví, co na upíry platí a co ne. Oproti vydání povídky v časopise Pevnost chybí závěrečný odstavec o Puto Argan.

Povídka osmá: Zmetek z temnot. …aneb jak Lota a Torge při lovu na nestvůry o Arvida přišli. Smutným způsobem ukázáno, co vše může způsobit osamělá dětská duše a lidská lhostejnost. Líbilo se mi to ustavičné špičkování mezi Torgem a Uriášem.

Povídka devátá: Otec rodiny. …aneb jak Torge odstranil krále a dosadil na trůn svého syna. Torge a jeho poněkud později objevený syn Dietbold si k sobě přes počáteční nechuť a zklamání nacházejí cestu a Torge začíná tak trochu chápat Volmara při vzpomínkách na své vlastní dětství.

Všechny povídky jsou jako vždy plné skvělých hlášek a slovních spojení a přirovnání. Někdy si tak říkám, kam na to ta Petra chodí. Povídky mají spád a ten správně vyvážený mix bojových scén, svižných dialogů a erotiky, na který jsme u autorky zvyklí.

O žádné povídce nemůžu říct, že by se mi vůbec nelíbila. Mé osobní hodnocení jednotlivých povídek vychází spíš z toho, že dávám přednost hádavým dialogům před souboji s mečem.

Takže mé hodnocení je takovéto:
***** Noční lovy, Otec rodiny, Zmetek z temnot
**** Mlynářčina náruč, Půl krve, Temná záležitost, Stříbro je když…
*** Vlasy jak tráva, Kronerčin kluk

Mně u knih záleží i na takových drobnostech jako je formát, a ten je stejný jako u Psí zimy, takže knihy se vedle sebe v knihovničce dobře vyjímají, a to i díky stejnému stylu písma na obálce a stejnému ilustrátorovi Lubomíru Kupčíkovi.

Děkuji nakladatelství Triton za poskytnutí knihy pro recenzi.

 

Koupit knihu