Rozkoše krve – 6. část

A za dnešní něděli přidávám šestou povídkovou kapitolu o upírce Druelle a jejím putování. Příběh se nám pomalu chýlí ke konci, tak si ho řádně užijte.

Chapter 6 – Blood is sweet

„Kam mě to vedete? Co jsem provedla?“ hysterčila. „Ticho!“ okřikl ji muž, zřejmě byl velitelem. Druelle vstoupili hrané slzy do očí, ale to už opět stály u řeznictví. „Tak co se děje?“ zeptala se znovu. Ve vzduchu cítila pach Michaelovy krve, vycházející z místnosti, kde přespala a zároveň dráždivou vůni cizího mladíka, rovněž vojáka. Byl nervózní a zřejmě o ni věděl víc, než si sám chtěl přiznat.

Hleděl na ni a v tu chvíli se Dru otočila a usmála se na něj. Hoch vyděšeně vykulil oči a pozvedl zbraň. Úsměv jí povadl a zatvářila se smutně. V duchu se mu však smála.

Jejich velitel si umanul, že onu dívku spoutá, ale než se stačil dotknout jeho ramena, popadla ho Dru za předloktí a přetočila se za něj elegantním saltem. Velitel zakřičel tím. Z ruky mu čouhala kost. Nebylo to ale všechno, co se stihlo udát. Zároveň s výkřikem se ozvala střelba. To zbylí vojáci začali střílet a kapitánovo tělo se počalo otřásat pod náporem kulek. Druella pustila mrtvé tělo a kotoulem se přemístila do stínu, odkud ji bylo jen těžko vidět. Vojáci se rychle rozestavěli po místnosti tak, aby kryli jeden druhého a obezřetně mířili k její skrýši.
Zaslechli pláč…

Viděla, jak opatrně se blíží k místu, kde ji spíš než viděli, tušili. Kousla se do rtu a ucítila svou krev. Zamyšleně cucala ránu a přemýšlela, jak z toho ven, když ji hlavou proběhl nápad. Téměř se rozesmála, ale vzápětí zkorigovala chtíč. Rozplakala se.
Potichu a bez slzy. Plakala a čekala…

Muž, kterého znal, jako první váhavě sklonil zbraň, nedbajíc tak na varovné pohledy svých kolegů. Druella se zašklebila, jako nějaký přízrak. Pláč utichl a muž pochopil, že něco je špatně.
Upírka se vymrštila, jako by byla na pružině. Voják zakřičel a AK-47 se rozštěkala…

Ucítila žár a bolest v rameni a boku, ale teď ji to ani v nejmenším nezajímalo. Saltem se přenesla přes střílejícího mladíka a jedním rychlým škubnutím zakroutila krkem vojákovi stojícímu několik metrů za ním a jeho tělo hodila na jeho společníka, který se chystal střílet. Známý-neznámý se zatím pokoušel naplnit zásobník. „Třesou se ti ruce,“ pomyslela si Dru, ale pak se věnovala jeho druhovi. Jakýmsi, pro onoho muže neznámým, pohybem se dostala za něj. Poklepala mu na rameno, ale než se stihl otočit, podkopla mu nohy, čímž ho dostala do kolen a vzápětí úplně na zem.

Nohou mu přitlačila na krk a vzápětí došlápla. Jehlový podpatek projel jako máslem, do masa, přerušil míchu a prorazil hrtan. Muž zachrčel a začal se dusit. Z úst mu tekla krev a obličej začal nabírat sinavou barvu. Pomaloučku vytahovala podpatek. Ozval se mlaskavý zvuk a z díry se vyvalila krev. Nechala ho tak a posadila se na dlouhý stůl.

V tom samém okamžiku, se mladík otočil a mířil na ni nabitou zbraní. Zůstal však vyjeveně koukat, když mu nevěnoval pozornost a s nohou přehozenou přes druhou si prohmatávala rány utržené od něj. Zvedla hlavu přímo k němu. Z úst ji vytékal malý pramínek krve, od toho, jak se do něj kousla. „Jsme tu už úplně sami. Nemůžeš vyhrát!“ prohlásila klidně. „Co po mně chceš?“ zeptal se rozklepaně. „Tvou smrt,“ usmála se bodře. „Proč?“ téměř hystericky vykřikl, „nic jsem ti neudělal!“ „Mně? Mně samozřejmě že nic! Ale JEHO jste zabili! Toho dhampíra, mého opatrovníka, muže!“ „C…Cože?“ „Nedělej, že nevíš! Bylo vás pět! Cítím tvůj pach! Vím, že jsi tam byl! Ty, Michael i Lucas!“ zahřměla. „Takže tos byla ty! Tas je prachsprostě zavraždila! Ty… ZRŮDO!“ vykřikl a začal couvat. Dru seskočila ze stolů a přitom vrčela: „Jek se opovažuješ nazývat mě zrůdou! Ty VY… VY jste zrůdy, zabíjející nevinné. Vy jste zapříčinily smrt mé lásky! Říkáte si lovci, ale co o nás víte? Byl to dhampír! Chápeš? On lidi nezabíjel! Zato já teď zabiji tebe!“

Stáli před sebou, ona ozbrojena náhle delšími špičáky, než obvykle, on s AK-47 v ruce. „Nebudeš střílet,“ zašeptala, aniž by z něj spustila pohled.

Zafungovalo to. Přesně tak, jak ji to Arcan učil. Zbraň spadla s rachotem na podlahu a on k ní natáhl ruku. „Jak se jmenuješ?“ dýchla mu na krk. „Paol… Paol Poland! zachrčel. „Takže Paole… Svlékni se. vrchní část oděvu… nechceš si přece zamazat uniformu, že?“ zašeptala a pak jen sledovala, jak se před ní objevuje nahá, vypracovaná mužská hruď. Poklekl před ní, hledě do země. „Ale ne, kdepak… nedívej se na zem, ale na mě. Chci vidět tvoje oči!“ Svezla se k němu na podlahu a odhrnula dlouhé, blond vlasy z krku. Pohladila ho. „Takže vlasy se už nestříhají?“ zamumlala si spíš pro sebe a dál se mu věnovala. Pohladila ho.
Po vlasech, po hrdle. Cítila konečky prstů tlukot srdce. Políbila ho. Zlehka na víčka, pak na ústa. Zanechala mokrou stopu na lícní kosti a na ušním lalůčku a dostala se až k pulzující tepně.  Přejela po ní rty a pak jemně jazykem. Voják se roztřásl a Dru se usmála. Tohohle si chtěla vychutnat.

Kousla.

Mladík zasykl, ale poslušně držel. Musel. Byl pod sílou Druelliny magie. Upírka pila. Pomalu… Nenechala si vyklouznout ani jedinou kapku. Sílá vzrušení ji však nedala a tak se k němu tiskla víc a víc. Paol zasténal a Dru ucítila jeho napínající se erekci. Odtrhla se od něj. „Ale ale… Pán se vzrušil!“ zajela mu rukou do kalhot a přitom se znovu přitiskla k vytvořené ráně… Krev ji posilovala a tak zároveň se jeho přirození tiskla víc. Pohyby se stávaly kratší a drsnější a Druella sála rychleji…

Cítila, jak mu ubývají síly, tlukot srdce byl rychlejší, tep byl znatelnější a z dvou ranek proudila krev rychleji… Avšak ve chvíli, kdy dosáhl vrcholu, rychlým škubnutím mu utrhla jeho přirození. voják se rozkřičela v tu chvíli Druella přerušila ono poutací kouzlo. Paol klesl v agonii na podlahu a na kalhotách se rozlévala tmavá skvrna. Dru to vše s lesknoucíma se, vzrušenýma,
očima pozorovala. Sehnula se pro zbraň a namířila.

Stačil by jediný výstřel a ukončila by jeho život… Jí se však nechtělo. Vyčkávala… Zvedl k ní prosebně oči, které byly zalité slzy. „Prosím,“ zasténal. Dru se zasmála. „Takže kam? Do kolena?“ Namířila na řečené místo. Vydal neidentifikovatelný zvuk. „Ne? Takže? Do ruky? Mezinoží nemáš…“ „Prosím!“ zakřičel. Zamračila se, jako by si uvědomila svou chybu a poklekla k němu. „Lituji. Zapletl ses tam, kam jsi neměl!“ Zvedla se a onou jedinou ranou ho zasáhla přímo do srdce. „Krev je sladká,“ pomyslela si, když odcházela. „Ale zanechává za sebou stopy!“ V její duši se stříbrný levhart otřepal… kolem něj se stahovala temnota…

 

Pokračování příště…