Rozkoše krve – 5. část

Mě ta pamět jednou zabije, opět opožděně dodávám povídku naší skvělé Figotky de Margot. Všem, kteří na ni minulou neděli pilně čekali se hluboce omlouvám, mám plné ruce se zařízováním spousty věcí okolo webu a dovolené apod. Dost už ale řečí, pojďme do čtení.

Chapter 5 – Michael

Až k ránu ho našla… Byl za městem… ne moc daleko, rychlý běh ji pomůže překonat vzdálenost během tří hodin. Vstala a protáhla se jako kočka. Rozhlédla se kolem sebe a snažila se přinutit svou znavenou mysl k činu. Z včerejší večeře se cítila malátná a spokojená.

Natáhla do sebe vzduch a pak se pomalu rozeběhla někam hluboko do lesa. Po chvilce běžela rychle… Zvířata se jí vyhýbala. Cítila její zlou magii a vzrušení z přicházející hostiny. A Druella se na ni těšila…

Zastavila se po hodinovém běhu a tiše oddechovala. Jako upírka nemohla být zadýchaná… protože její srdce netlouklo často a kyslík nepotřebovala… Potřebovala jen krev… Chtěla ji!

Vdechoval kyslík, spotřebovávala energii z včerejší oběti. Spotřebovávala její krev. „Je to jako droga,“ pomyslela si. „Jednou to zkusíš a nepustí tě!“

Znovu se dal do pohybu. Minula starý vodojem a jakousi nepoužívanou budovu, ve které bylo kdysi řeznictví. Cítila železný, téměř protivný pach zvířecí, zaschlé krve a udělalo se jí nevolno. „A tohle jsem před tím pila?“ pomyslela si zhnuseně, když ji Arcan nosil jídlo a učil lovit. přidala do kroku a brzo minula to zpustlé místo. Opět se jako hurikán prodrala lesem, až po dlouhém maratónu se zastavila na malé mýtině. Rozhlédla se. cítila mužův pach všude kolem sebe, jenže najednou nevěděla, kam se vydat. cítila ho z půdy. Přikrčila se za strom a zavřela oči. Nechal své já rozplynout se v okolním hluku a brouzdala myslí, skoro jako pes, po jeho pachu. U mohutného dubu, byl železný poklop, zakryt větvičkami a hlínou, ze kterého onen pach vycházel. Ušklíbla se a přešla přímo k němu.

Sklouzla jako nic po železném žebříku a vydala se šerem, které tu panovalo. Cestu ji osvětlovalo jen několik jasně žlutých, protivných, žárovek. Nadechla se. Vzduch byl nakyslý a zatuchlý, ale JEHO tu cítila. Narazila na odemčené dveře. Vklouzla do nich a zarazila se.

„Zbrojnice? Oni nechali otevřenou zbrojnici? Hlupáci!“ Natáhla se pro jednu ze zbraní. Byla to lehká a akorát tak do ruky. „GLOCK?“ podíval se na pistol „Jistě, 9 mm Luger. Tatínek by byl potěšen.“

Zachmuřila se. Už víc jak půlroku si na otce nevzpomněla! Vlastně… Umřel jí těsně před tím, než utekla… Miloval zbraně a vždy jí o nich něco povídal. A pak náhle… Potlačila slzy, popadla náboje a vydala se dál…

Plížila se temnými chodbami a bylo ji divné, že tu nikdo není. Jeho vůni cítila pořád zřetelněji, jako by stál přímo u ní. A pak… náhle tu stál, přímo před ní. Zprvu hleděl vyděšeně, ale pak pozvedl palebnou zbraň AK-47 a začal střílet.

Jenže ona byla rychlá, neskutečně rychlá… Ačkoli byl voják vycvičen a ona byla pouhým amatérem, jednali stejně. A tak ve chvíli, kdy voják přiložil hlaveň samopalu k jejímu žaludku, ona držela hlaveň pistole u jeho spánku. „Zabils a teď zemřeš,“ sykla. Co se stalo dál, to už muž nevěděl.

V jednu chvíli mu to dítě hledělo do očí a v další už prokusovalo krk. Samou bolestí upustil zbraň a pokusil se ji od sebe odtrhnout. Marně. Druella se málem zalkla proudem krve, který vystříkl ze dvou maličkých ranek na mužském krku. Několikrát mocně polkla, a z čiré radosti, že znovu cítí onu opojnou chuť, sevřela pěsti… Ozvala se rána a muž se skácel na zem, s velkou dírou na spánku.

„Ups,“ uklouzlo jí a pak se rozesmála. Smála se, a nedbala na to, jak ji po bradě stéká stroužek teplé krve. Sedla si k mužovi, na kterém byl vidět velký šok a opět bolest. Upravila mu límeček a namočila několik prstů do rudé tekutiny. Lascivně si je olízla a pak se znovu usmála. „Chutnáš dobře příteli… jaképak bylo asi tvé jméno?“ Prohrabala kapsy, až našla, co hledala. „Aáá, poručík Michael Collar… Tvá krev je sladká, Michaeli… A já sladké ráda,“ řekla a sklonila se k ráně. Ještě chvíli hltala stydnoucí krev a pak se s mírným povzdechem postavila. „Všechno má své meze… Já ráda horké… Neužili jsem si, což? Škoda, jsi docela pohledný… oprava, byl jsi docela pohledný!“

Otočila se a udělala několik kroků směrem, kde tušila východ, ale pak znovu přiběhla k němu. Sehnula se a uškubla z jeho ramen znak jeho hodnosti. „Na památku, ušklíbla se. já ti taky jednu nechala!“ A se zvonivým smíchem se vzdaloval od mrtvého těla.

Ani cestou zpět, na povrch, nikoho nepotkala. Bylo to zvláštní, nechat poloprázdnou pevnost v takovémto stavu… Jenže pak věděla, ke udělali chybu… Nepočítali s tím, že na základnu se dostane upír… Chladnokrevný… Měli čidla, hlídající teplotu těla všech, kdo vyšli a vstupovali… JI ale nezachytili.

Byl to opojný pocit. Další krev… Tak sladká, tak svádivá… Působila na ni jako extáze… Ano, tu drogu už zkoušela… tohle ale mělo jiné účinky… Bylo jí dobře… Bylo jí dobře protože toho, kdo probodal Arcana už zabila… Ano, hlavní část její msty byla u konce. Jen litovala, že vystřelila. Přece jen si chtěla pohrát a díky tomu, že se poddala svému chtíči, ukončila jejich hru dřív, než se stihla rozjet. Umínila si, že příště bude důslednější… Zpátky ke svému úkrytu se vracela pomalu… Nespěchala, dva již byli mrtví a ona, pod kontrolou nově nabyté síly se potácela, jako opilá… Došla až ke starému řeznictví. Náhle jí bylo jedno, jak to tam smrdí, bylo jí jedno, že vypadá, jakoby prošla jatkami… prostě se položila na chladnou zem zacákanou suchou krví a během chvíle jí její mysl opustila.

Levhart letěl jako šíp lesem, téměř se nedotýkal země. Sledoval svou kořist. Běžel… rychle a tiše… Mladá dívka byla téměř nadosah, když v tom!

Dolehla k ní siréna… Vycházela ze základny. Dezorientovaně se posadila a rozpomněla se na všechny detaily. Chtělo se jí smát, když se představila, jak se asi tváří ti, kdo našli onoho muže… Michaela… Došla k popraskanému zrcadli, když si uvědomila, že se nemůže vidět. Zaklela a opustila zříceninu… Šla pomalu, jak byla ztuhlá a příjemně unavená. Našla si potok, u kterého se svlékla a nechala ze sebe smýt špínu… A přitom relaxovala… Uslyšela kroky… Několik kroků. Odhadovala to na tři – čtyři muže. Tajemně se pousmála a dál ležela na kamínkách ve vodě… její mokré šaty již byl na břehu.

„Vstaňte a rukama nad hlavou!“ ozval se něčí hlas. Rádoby polekaně sebou škubla a prudce se zvedla. Své poprsí přitom schovala jakoby stydlivě do dlaní. Otočila se. Voda jí byla až po pás a přesto si nemohla nevšimnout, jak se onen voják snaží prohlédnou skrz vodu. „Já… co jsem udělal špatného? Jen se tu koupu!“ nasadila vyděšený a ublížený tón. „Kdo jste?“ štěkl muž. „Jmenuji se Daniela… Chtěla jsem jen na procházku… nevěděla jsem, že…“ „Mlčte a vylezte z té vody!“ „Já… mohu se aspoň obléknout?“ zašeptala. Nasupeně na ni pohlédl, ale pak krátce přikývl.

Během několika okamžiků byla oblečená a blížila se ke skupině tří mužů. Ucítila povědomý zápach a děsivě se usmála. „Dneska stihnu i večeři,“ pomyslela si, když k nim kráčela s rukama mírně zdvihnutýma nahoru.

 

Pokračování příště…