Pravá krev

Recenzi tohoto díla vám přineseme během příštího měsíce, pojďme se nyní alespoň podívat na ukázku z knihy.

Kapitola první

Musela jsem čekat několik let, než se v baru objevil první upír.

Ode dne, kdy všichni upíři před čtyřmi lety vylezli z rakví (jak to lidé žertem nazývají), jsem doufala, že jeden z nich by mohl zavítat i do našeho městečka Bon Temps. Měli jsme tu už všechny možné menšiny, tak proč ne i tu nejmenší, kterou zákon uznal teprve nedávno? Severní Louisiana, převážně zemědělská oblast, je však zřejmě nepřitahovala. Zato New Orleans se podle všeho stalo jejich střediskem – jak je známo už z románů Anne Riceové, že?

Z New Orleansu do Bon Temps to není nijak daleko a hosté, kteří přicházeli do baru, tvrdili, že i tady můžete narazit na upíra na každém rohu.

Já jsem ale čekala na svého vlastního upíra.

Do společnosti totiž moc často nechodím. Ne kvůli tomu, že bych nebyla hezká. To jsem. Mám blond vlasy, modré oči, pevné nohy, kypré poprsí, vosí pas a je mi pětadvacet let. V číšnickém úboru, který nám vybral Sam a sestává z černých šortek, bílého trička, bílých ponožek a sportovních bot značky Nike, vypadám dobře.

Mám však jednu nezvyklou schopnost – nazývám ji postižením.

Štamgasti to vyjadřují jinak – že jsem cvok.

Ať tak či tak, výsledek je jenom jeden – skoro nevím, co je to rande. Proto nesmírně oceňuji každý nepatrný projev pozornosti.

A najednou se k jednomu z mých stolů posadil on – upír.

Okamžitě jsem věděla, co je zač. Udivilo mě, že se po něm žádný host ani neohlédl. Nikdo to na něm nepoznal! Já si ale všimla, že z jeho pokožky vyzařuje mdlé světlo, a hned jsem věděla, co je zač.

Stála jsem v té chvíli u baru a málem jsem se samou radostí roztančila. Pak ke mně přistoupil Sam Merlotte, můj šéf, odlepil oči od koktejlu, který právě míchal, a pousmál se na mě. Kvapně jsem popadla podnos a notes a zamířila k upírovu stolu. Doufala jsem, že se mi ještě nerozmazala rtěnka a vlasy mám stále stažené do úhledného ohonu. Byla jsem napjatá jako struna a cítila jsem, jak se mi koutky úst zvedají v úsměvu.

Vypadal, jako kdyby nad něčím hloubal, takže než se na mě podíval, měla jsem čas dobře si ho prohlédnout. Odhadla jsem, že může být vysoký asi tak metr osmdesát. Husté hnědé vlasy měl sčesané dozadu až k límci a jeho dlouhé kotlety vypadaly překvapivě staromódně. Samozřejmě byl bledý. Vždyť byl přece mrtvý, pokud se rozhodnete věřit pověstem, které se o upírech tradují. Podle modernějších názorů, s nimiž se ztotožňují dokonce i sami upíři, se tenhle chlapík zřejmě stal obětí jistého viru, který postiženého jedince na několik dní připraví o život a potom u něj vyvolává alergii na sluneční světlo, stříbro a česnek. Detaily se lišily podle toho, jaké noviny jste právě otevřeli. Poslední dobou byly všechny plné zpráv o upírech.

Každopádně měl krásné, výrazně tvarované rty a klenuté obočí. Pod ním se mu rýsoval podobně výrazný kořen nosu, jaký mívají princové na byzantských mozaikách. Když ke mně konečně zvedl oči, všimla jsem si, že jsou ještě tmavší než jeho vlasy a bělma má bílá jako sníh.

„Čím vám posloužím?“ zeptala jsem se a málem se zajíkala štěstím.

Zvedl obočí. „Máte tu umělou krev v láhvi?“ zeptal se.

„Ne, bohužel! Sam jich už pár objednal. Ale měly by přijít až příští týden.“

„Pak tedy prosím červené víno,“ řekl. Hlas měl chladný a libozvučný, jako když proud vody omývá hladké balvany. Hlasitě jsem se zasmála. Všechno mi připadalo až příliš dokonalé.