Rozkoše krve – 2. část

Po týdnu vám opět přinášíme povídku Rozkoše krve, tentokrát druhou kapitolu.

Chapter 2 – Running

„Začneme už výuku?“
„Hm, ano, mohli bychom. Ale varuji tě, než se dostaneme k tomu nejdůležitějšímu, čeká nás dlouhá pouť přes dějiny…“
Druella se zklamaně zamračila, ale pak poposedla před zrcadlem, ve kterém však nebyla vidět, a řekla: „Jen do toho!“
Arcan se usmál: „Tak tedy… Existuje nás několik rodů. A to vampýři, upíři, dhampíři, čistokrevní a poloupíři.
Vampýr je ten, který zabíjí pro svoje potěšení. Je nemilosrdný, a po celou svou existenci se bojí slunce. Neumí však lhát. Je to takzvaná První rasa. Jsou to prostě parchanti se vším všudy. Dokážou tě však dost dobře obalamutit.
Upíři jsou trochu jiní. Pijí jen tolik krve, kolik potřebují a oni můžou, na rozdíl od vampýrů, proměňovat lidi. Ani oni nemůžou lhát. Stačí však pohled do jejich očí a oběť je očarovaná… Většinou nejsou světloplaší, ale existují i výjimky. Bojí se však kostelů, křížů a jiných svěcených míst. Takové klábosy jako: Bojí se česneku, stříbra a spí v rakvi, je však blbost… Nemůžou do nás vrazit kůl. Stačí na to svěcená voda. Na druhou stranu, zvířata upíry cítí.
Dhampíři jsou lovci upírů a vampýrů. Vlastně dhampíři jdou po těch upírech, kteří svou oběť zabijí, což se občas stane i upírovi, který neodhadne svůj hlad… Je to svým způsob i vampýr i upír, jenže s tím rozdílem, že on se nebojí křížů, ani svěcené vody, zato má strach z kostela a stříbra. Obětím většinou usekne hlavu a tělo se spálí. Nesaje krev lidí, ale zvířat, nebo používá krevní konzervy. Dále… ano! Dhampír je většinou potomek člověka a upíra. Nemusí to tak být. Někdy se stává, že i upír se vydá na osamělou cestu dhampíra… Dhampír však nemůže zabít svou milovanou osobu, i kdyby byla zlá…
Teď se dostáváme k poloupírům. Jsou to lidé, mající z části krev upíra. Buď krev zdědili, nebo nebyla dokončena úplná přeměna. Jediného, čeho se tito poloupíři bojí je kříž. Můžou sát krev třeba i jednou do roka a mezi obyčejné smrtelníky se snadno zapadnou. Je to taková nižší vrstva… A pak ti čistokrevní… Povrchní a sobečtí tvorové. Jsou to upíři, jenže nejsou to míšenci. Jejich krev se v rodině dědí a oni jsou na to pyšní.
Čistokrevní si na své krvi velice zakládají. Mají výborné maskovaní, ale přeci jen je jedna věc, jak je poznáme: Jsou povýšení, aristokratičtí a pohrdají ostatními. Takových čistokrevných je málo, ale přesto existují!“ dopověděl Arcan.

„Páni…“ Druella vypadala překvapeně. „Kam patříš ty?“
„Já? To ti prozatím neřeknu,“ usmál se tajemně Arcan.

Odhadoval, že už bude půlnoc. Ležel s Dru v náručí a přemýšlel. Snažil se zjistit, kam by ji tak zařadil.
„Nezdá se, že by byla vampýr, jinak by už zjistila, kdo jsem. Poloupír, ani dhampír, taky není. Myslím, že z ní bude upír… Možná bude mít jiné schopnosti, protože jsem ji proměnil já, ale je to upír… Teď ji budu muset naučit, jak se skrývat, bojovat, krmit se… poznávat vampýry… Pak zkusíme světloplachost… První část máme za sebou, ale další je před námi…“

A tak začali s výcvikem. Arcan dlouho vysvětloval mladičké upírce, jak hledat potravu a přitom nezabít, jak se bránit proti Lovcům, či jiným lidem…

„Pokud už se dostaneš do nějaké té rvačky, vždy si chraň hlavu,“ říkal jí a zaujal boxerský postoj, „takhle, vidíš?“
A Druella opakovala. Naučil ji umění Capoery, Jiu-jitsu a také, jak bojovat s meči…

Občas si dali souboj s holemi, trojzubci, či prostě beze zbraní. Většinou zvítězil Arcan, který Druellu vůbec nelitoval. A ona se tedy více snažila. Všechny přemety, stojky, kotrmelce, salta, zvládala bez problémů již v prvním měsíci výcviku… Jen ty meče ji pořád dávaly zabrat
Arcan právě držel v ruce dva meče a říkal: „Snaž se na ně nemyslet, jako na dva. Tyto dvě části jsou součástí jednoho celku. Pokud to tak nepřijmeš, meč samotný ti nepomůže.“
A tak brzy i ona zavládla šermířským uměním…

Po třech dlouhých měsících, se uměla Druella ubránit Lovcům i jiným lidem a tak přešli k dalšímu bodu.

„Naučím tě, jak získávat potravu, ale… varuji tě, budeš-li zabíjet, zabiji tebe!“ zamračil se Arcan a pak začal s dlouhou teorií lovení…

„Pojď sem,“ řekl jí jednou a Druella vstala.
„Teď si představ, že jsem tvá kořist. Jak si mě budeš snažit získat?“
A Druella se dala do předvádění…
Zpočátku se k němu přiblížila pouze na délku natažené paže a svádivě se usmála. Poté zavedla oční kontakt, přičemž se mu snažila vsugerovat svoji myšlenku o domnělém bezpečí. Ačkoli Arcan všechny tyto triky znal, ale díky jeho vlastní krvi, ho Druella přiváděla do stavu blaženství. Musel to ukončit dřív, než by se něco stalo.
„Dobře… je vidět, že to zvládáš… Trénovat nějak extra nemusíš!“
„Nemusím?“ pozvedla obočí upírka.
„Ne! Pokud dokážeš okouzlit i… mě, pak svou potenciální oběť udoláš pouhým hlubokým pohledem…“
„Vážně?“ vycenila své špičáky Druella a pak na něj skočila.
„Hej!“ stihl se ozvat Arcan, ale to už oba leželi na posteli…

Do temného pokoje nepronikl žádný sluneční, ani měsíční paprsek. V jejím středu stála velká postel, na které teď spala mladá rudovláska. Její přítel se na ni s úsměvem díval.
„Měl bych jí to už říct,“ pomyslel si najednou a pak se okřikl: „Ještě je brzo! Potřebuji vědět, jestli je světloplachá… Pak teprve poznám, jestli bude, nebo nebude zabíjet… Kdyby ano, musel bych se o ni nějak postarat… Bohužel, sám ji zabít nemohu… Příliš ji miluji!“
Pohladil ji po vlasech a brzy na to usnul také.

Další dlouhý měsíc plný dopilovávání jejich nových schopností, utekl jako voda a Arcan se rozhodl…

„Pojď!“
Jednou zvečera ji popadl za ruku.
„Kam? Je tu jen jedna místnost!“ řekla poněkud znuděně Druella.
„Už ne!“ usmál se Arcan a táhl ji ke skrytému vchodu!
„Pohleď!“ řekl a prudce trhl dveřmi. Místnost se naplnila pomalu zapadajícím sluncem. Druella vykřikla a vrhla se do stínu. Arcan se nespokojeně zamračil a přiskočil k ní. Mladá upírka si rukou zakrývala oči a po tvářích se jí kutálely slzy.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Moje oči!“ zavzlykala a Arcan se div neplácl do čela. No jistě! Jak mohl zapomenout! Druella byla po celé čtyři měsíce zavřená v tmavé komnatě a na prudké světlo nebyla zvyklá.
Podal jí ruku a konejšivě řekl: „Pojď a neboj se! Jsi přece chrabrá! Je to přece jen slunce!“
Dívka se vyděšeně zvedla a pomalu kráčela k otevřeným dveřím. Její zrak opět padl na slunce a ona sebou malinko škubla.
„Co se děje?“ zeptal se její společník opatrně.
„Lochtá to… A hřeje…“ zašeptala Druella zasněně a Arcan si mohl oddechnout – nestala se zabijákem…

O mnoho dní později, kdy Druella podnikla několik výletů do přírody, kde praktikovala své síly na zvířatech, se Arcan rozhodl, že jí poví o tom, kdo ve skutečnosti je.

„Dru?“
„Ano?“
„Musíš něco vědět. Musíš vědět, kdo ve skutečnosti jsem!“ řekl s naléhavostí v hlase.
„Vážně?“ Druella viditelně oživla.
„Jistě,“ povzdechl si Arcan. „Jsem ve skutečnosti Dhampír. Jsem čistokrevný dhampír, který byl kdysi knězem… Zařekl jsem se, že pobiji všechny upíry na zemi… Aby nemohli nikomu ubližovat… Jsem již starý, hodně starý… Dru… Vím, v některých věcech jsem ti lhal… před tím. Nebyl jsem tím, za koho jsem se vydával…. Nechtěl jsem tě před tím měnit z jednoho prostého důvodu… Kdyby ses proměnila v upíra – zabijáka, musel bych tě zabít! Odpusť mi, ale tak to je! Chci a bys to věděla! V podsvětí se mě snaží dostat… Mám jméno Luciferův anděl… Ne! Kam jdeš?“ zvolal trochu zděšeně, když se mu Druella vyškubla a pomalu couvala pryč.
„Tys mě chtěl zabít…“
„Jen kdybys byla zlá. Kdybys zabíjela…“
„Ty bys mě zabil? I přesto, že mě miluješ? Že já tě miluji?“ vykřikla a nečekajíc na odpověď prchla dveřmi pryč.
„DRUELLO!“ vykřikl, ale jeho hlas se nesl ztichlým lesem a nikdo neodpovídal… Chtěl se za ní vydat, ale věděl, že by to bylo marné… Naučil ji se schovávat… před sebou samým…

 

Pokračování přístě…