Anita Blake 2: Rozesmátá mrtvola

Úryvek z druhé knihy o oživovatelce zombií Anitě Blakeové Rozesmátá mrtvola od Laurell K. Hamiltonové. Uveřejněno s laskavým svolením nakladatelství Triton.

Anita Blake 2: Rozesmátá mrtvola - Laurell K. Hamiltonová

Nebaví mě hrát Dominžiny hry, zvlášť, když neznám pravidla. Zombie se na mě pořád dívaly. V jejich očích cosi bylo… Strach… A něco horšího – naděje. Do hajzlu. Zombie nemají naději. Nemají nic. Jsou mrtvé. Tyhle nebyly mrtvé. Musím to vědět. A budu jen doufat, že zvědavost to nebyla, co tu oživovatelku zabila.

Opatrně jsem prošla kolem Domingy, koutkem oka jsem ji sledovala. Enzo zůstal vzadu a zahradil cestu mezi symboly. Jak tam stál, vypadal velký a pevný, ale mohla bych se přes něj dostat, kdybych to dostatečně nutně potřebovala. Dostatečně nutně na to, abych ho zabila. Doufala jsem, že až zas tak nutně to potřebovat nebudu.

Hnijící zombie na mne shlížela. Byla vysoká, skoro metr osmdesát. Zpod rudých šatů vykukovaly kostnaté nohy. Vysoká, štíhlá žena, pravděpodobně kdysi velmi krásná. Vytřeštěné oči se pohnuly v téměř holých důlcích. Ozval se vlhký mlaskavý zvuk.

Když jsem ten zvuk slyšela poprvé, zvracela jsem. Zvuk očních bulv pohybujících se ve hnijících důlcích. Ale to bylo před čtyřmi lety, když to pro mě bylo nové. Kvůli rozkládajícímu se masu už necouvám, ani nezvracím. V zásadě ne.

Ty oči byly světle hnědé s výrazným nádechem do zelena. Obklopovala ji vůně nějakého drahého parfému. Sypká a jemná, sladká a květinová, jako byste měli v nose pudr. Nakrčila jsem nos, vůně se mi lepila na horní patro. Až příště ucítím tenhle jemný, drahý parfém, vzpomenu si na hnijící maso. Ale co, stejně voní jako něco příliš drahého na to, abych si ho mohla dovolit.

Dívala se na mne. Ona, ne to, ale ona. V očích se jí dosud zračila osobnost. Většinu zombií označuji jako „to“, protože to sedí. Mohou vystoupit z hrobu a vypadat velmi živě, ale tak to nezůstane. Začnou se rozkládat. Nejdřív osobnost a inteligence, pak následuje tělo. Vždycky v tomto pořadí. Bůh není dostatečně krutý, aby kohokoliv nutil být při vědomí, zatímco jeho tělo hnije. V tomhle případě se něco děsivě zvrtlo.

Obešla jsem Domingu Salvadorovu. Držela jsem se z jejího dosahu, aniž jsem mohla říct proč. Neměla zbraň, tím jsem si byla téměř jistá. Nebezpečí, které představovala, nemělo nic společného s noži nebo pistolemi. Prostě jsem nechtěla, aby se mě dotkla, byť omylem.

Zombie vpravo byla dokonalá. Ani známka rozkladu. Výraz v očích pozorný, živý. Bůh nám pomoz. Mohla by jít kamkoliv a všichni by si mysleli, že je to člověk. Jak jsem poznala, že není naživu? Nejsem si jistá. Neměla žádný z typických příznaků, ale poznám mrtvého, když ho cítím. Přesto… Hleděla jsem na druhou ženu. Její půvabná snědá tvář byla obrácená ke mně. Z očí jí křičel strach.

Ať už je to jakákoliv moc, co mi umožňuje povolávat mrtvé z hrobu, tak teď mi říkala, že tohle je zombie, ale moje oči to nedokázaly rozeznat. Bylo to úžasné. Jestli Dominga dokáže oživovat takovéhle zombie, tak by mě porazila s jednou rukou za zády.

Já musím čekat tři dny, než oživím tělo. Dá to duši dostatek času to místo opustit. Duše obvykle chvíli poletují kolem. Tři dny je průměr. Pokud je duše stále přítomna, tak z hrobu nepovolám ani ň. Našly se teorie o tom, že pokud by oživovatel při povolávání dokázal zachovat duši netčenou, získali bychom vzkříšení. Vždyť to znáte, opravdické vzkříšení, jako v případě Ježíše a Lazara. Nevěřila jsem tomu. Nebo možná jen znám svá omezení.

Vzhlížela jsem k zombii a věděla, co je jinak. Duše je stále přítomna. V obou tělech je stále ještě duše. Jak? Jak to prokristapána udělala?