Sbohem, maličká

Próza / 27.2.2009 /

Příběh o jednom neobvyklém kamarádství malé dívky, která narazila na dobrotivou upírku, zůstane už asi navždy skryt v šumu spadaného listí a podzimním větru.

„Povím ti příběh o tom, proč sem každý rok chodím.“ Svou vrásčitou dlaní pohladí mohutný kmen starého dubu a nepatrně přitom zavrtí hlavou. „Jinému bych ho nevyprávěla, vysmál by se mi, ale má vnučka má zvláštní vyprávění ráda, že?“

„Ano, to mám babi.“

Slunce visí nízko nad obzorem a barví listí všude kolem do zářivých odstínů. Pomáhám jí usednout na dřevěnou lavičku, součást odpočívadla, co tu před nedávnem postavili.

***

Stalo se to před hodně lety, byla jsem malá, snad 8 let. Ano, zrovna se mi narodil bratříček a já se o něj nechtěla starat, byl tak ošklivý a celý scvrklý.

Začala jsem se toulat, byla tehdy nebezpečná doba, protektorát, ale to jsem pochopila až později. Přes veškeré zákazy jsem často mizívala z domu do lesa. Maminka byla na všechno sama, nestíhala mě uhlídat.

Byl podzim, den jako ten dnešní, listí pršelo z větví všude kolem, když jsem poprvé zaslechla ten zpěv. Nejdřív jen záchvěv melodie ztrácející se ve větru. Jak jsem přicházela blíž, nápěv sílil a já skoro rozeznávala jednotlivá slova.

Pomalu jsem se blížila a najednou ji uviděla. Seděla zády opřená o kmen a slunce jí hrálo ve vlasech černých jak uhel. Bosá, hubená dívka seděla pod dubem a měla na sobě hrubé pracovní šaty, co nosívaly dělnice v továrnách, kdysi snad světlé, teď už značně obnošené, a hrála si s žaludy.

Žonglovala s nimi a zpívala. Najedenou jsem se nedokázala pohnout, jen na ni strnule zírat. Byla…zvláštní. Ne vzhledem, ale tím co z ní vyzařovalo, elegancí. Upadl jí jeden žalud a v tu chvíli se podívala mým směrem. Ostražitý pohled tmavých očí v úzkém obličejíku.

Náhle napětí povolilo a ona si dovolila opatrný úsměv. „Pojď sem, neboj.“

Další pousmání a já náhle seděla vedle ní. Zblízka vypadala úplně obyčejně, nevím, jak jsem z ní kdy mohla mít strach. Také mi najednou přišla daleko starší než na první pohled. Ty oči, bylo v nich něco letitého.

„Jsi z té vesnice pod kopcem? Neboj, já tě neukousnu. Klidně jdi zas domů, jen prosím nikomu neříkej, že jsi mě viděla,“ dodala a zahleděla se do krajiny.

Chvíli jsme mlčky seděly.

„Chtěla bych se taky naučit tak házet s žaludy,“ odvážila jsem se šeptnout. Zdálo se, že na mě snad zapomněla.

„Skutečně? U vás to nikdo neumí? Ne? Tak to zkusíme.“

***

Ani nevím, jak odpoledne uteklo, s ní čas letěl neskutečně lehce. Povídaly jsme si, házení mi šlo už docela dobře. Ale tma se neúprosně snášela.

„Měla bys jít domů, maminka bude mít jistě starost.“

„Ale co ty? Uvidím tě ještě? Chci umět líp to žonglování a slíbila si mi vyprávět příběh o rytíři a jeho krásné paní!“

Tichý smích. „Dobrá, zastavím se tu na nějakou dobu a zítra ti budu vyprávět, ano? A teď už jdi. Les za tmy je nebezpečný.“

***

Nevím, jak uplynuly další dny. Žila jsem jen z návštěv u ní, zařídila si přístřešek ve vykotlaném kmeni a odmítala všechny mé snahy donést nějaké jídlo nebo šaty. Uměla nádherně vyprávět. Znala na tisíc starých balad a pohádek.

Začala jsem jí říkat princezna. Vypadala tak i přes špinavé šaty, bledou kůži a prameny vlasů s kousky listí a jehličí. Usínala jsem jí s hlavou na klíně.

Vždy s blížícím se večerem mě rychle posílala domů a stále připomínala, ať nikomu nic neříkám a že nemusím chodit, mohl by mě někdo začít podezřívat. I v naší vesnici byli ti zlí a ustrašení, co pro zdánlivé bezpečí byli ochotni prozradit úkryt uprchlíků nebo odbojářů. V bezprostředním okolí žádní němečtí vojáci obvykle nehlídkovali, ale v nedalekém městečku měli posádku.

***

Jednoho dne ráno se zdála být neobvykle zamyšlená.

„Zítra odcházím, maličká.“

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Ale kam? Proč?“

„Probíhají přesuny vojáků, část z okolí byla odvelena na frontu a já potáhnu za nimi. Už jsem se zdržela příliš.“

Nevěděla jsem, co se děje. Nenapadlo mě se zeptat, jak to všechno ví. Proč táhne s vojáky? Jsou to přeci nepřátelé nebo ne? Rozbrečela jsem se.

„No tak, maličká. Udělala jsem chybu, neměla jsem tu zůstávat. Odpusť mi to. Se mnou by tu nikdo živý nebyl šťastný, zkoušíte už tak dost a já nevím, co bude dál. Už příliš dlouho jsem…“

Jemně si mě přitiskla do náručí. Zaplavila mě vůně bylinek a ještě jeden téměř nepostřehnutelný pach. Potřásla jsem hlavou.

„Mám strach. Zdálo se mi, že za mnou cestou sem někdo šel, ale pak to zmizelo.“

Popotáhnu nosem. Nechci, aby odešla. Ona ale náhle zostražití a prudce vstane. Zastrčí vlasy za ucho a se zahvízdnutím nasaje vzduch do plic. Otáčí se na místě, až najednou zaostří jedním směrem.

 „Jdi se schovat,“ procedí koutkem úst, „a zavři oči. Pevně. Neotvírej je.“

Odstrčí mě do uschlé trávy. Má semknutou čelist a ruce v pěst. Jde rychle směrem k lesu, tam kde se předtím zastavila pohledem. Už jsem to také zahlédla. Odlesk paprsků na něčem kovovém. Chtěla jsem zavolat, že mají zbraně, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásek. Nemohla jsem se pohnout. Jen ležet a třást se. Už byla daleko.

Náhle zazněl výstřel. Zaryla jsem obličej do vlhké hlíny a přikryla si hlavu rukama. Přesto bylo slyšet rány, překvapený napůl udušený výkřik, opět zvuk boje, pád něčeho těžkého na zem.
A ticho. Naprosté, dokonalé, dlouhé. Vlastně ne.

Slabý zvuk, zní to jako polykání. Zvedl se mi žaludek. Snažila jsem si zacpat víc uši, ale nešlo to. Bylo to k zbláznění, šílené. Musela jsem na chvíli omdlít. Snad si se mnou jen zjitřená fantazie zahrála.
***
Po probuzení stála nedaleko mě a skládala si těch pár osobních věcí, co jsem u ní zahlédla, do malého batohu.
„Sbohem maličká, je mi líto, jestli jsem tě vylekala.“ Zněla tak smutně.

Snažila se zakrývat tvář, ale já ji přesto zahlédla. Nikdy na to nezapomenu. Otočila se, svázala vlasy stužkou, přetáhla přes vyhublá ramena šátek, batoh před rameno a vykročila. Viděla jsem ji míhat se mezi stromy, vítr si opět hrál s listím…

***

„Stejně jako teď,“ dokončí babička vyprávění a zadívá se do koruny stromu.

„Doufáš, že ji ještě někdy uvidíš?“ jemně se dotknu její ruky, začíná být chladno, čas jít domů.

„Ano, snad. Sama nevím. Říkala, ať na ni zapomenu. Asi týden na to v rokli v lese našel hajný mrtvé tělo. Voják, prý ho muselo něco roztrhat, snad zdivočelí psi, měl rozdrásaný krk. Až po letech jsem si uvědomila, že nikdy nevyšla ze stínu na plné slunce. Říkala, že nikdy nikomu nepřinesla nic dobrého, ale já…byla jsem tehdy šťastná. Chtěla bych ji ještě jednou vidět a…“

„Některá tajemství mají zůstat tajemstvím, babi,“ přeruším ji.

Povzdech.

,,Asi je to tak děvenko. Pojďme, je to daleko.“

komentáře 4

  • seeker 2.3.2009na0.00

    Docela slušny, ještě si asi počtu…
    sbohem, maličká… :)

  • Xaria 16.4.2009na0.00

    Moc krásné :o) Hezké počteníčko;o)

    Sbohem, maličká… :o)

  • Onyx 26.4.2009na0.00

    Smutné , ale krásné.

  • ada 29.7.2011na0.00

    moc pekné!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít