Pozdní host
Tento cyklus má tak trošku speciální postavení. Kdo ho zná a má ho rád, toho žádná recenze na světě neodradí od koupě. Ti, kteří tvorbu paní Nowak nemusí, se jí stejně vyhýbají obloukem a také žádné recenze nepotřebují. Takže je tato recenze vlastně zbytečná. Ale počkat, třeba existují i čtenáři, kteří ještě o tvorbě Jenny Nowak nic neví a mohla by je zajímat.
Na počátku bylo světlo. Oslnivé, ostré, zaryté v samém nitru bolesti jako tenký hrot. Bělostné. Žhoucí. Zraňující. Oslepující bod, jehož záře se nedala snést. Kromě něj už nebylo nic. Zkamenělá tkáň se slabounce zacukala. Světlo se rozechvělo a vzrostlo. Kleslo níž. Pomalu prolnulo hlouběji. Trýznivě se prorývalo studenými uzlinami svalů, nehybným vychladlým masem se probíjelo až k srdci. Ostré, zraňující krystalky záře s tenkými řezavými hranami ztěžka proplouvaly žilami, pobízejíce hustou, zčernalou, po staletí mrtvou krev do pohybu jako malé žhavé biče.
Jediná drobná kapka horké mláděcí krve, která prve jakýmsi zázrakem sklouzla až dolů a neroztříštila se o kamení, ve své nevinnosti naplnila odvěký, pradávný zákon znovuzrození.
Ledové tělo, už celé věky nehybně spící v nitru skal, se probouzelo…
Úvod, který jste si právě přečetli, ovšem zbytečný není. Měl by Vám napovědět, že Pozdní host patří mezi takové ty knihy, které čte poměrně úzce vymezená skupina fanoušků. Takové texty bývají velice specifické a těžko hodnotitelné obvyklým způsobem.
Pozdní host je, jako prakticky veškerá tvorba paní Nowak, něco, co bychom mohli nazvat upírskou červenou knihovnou, ovšem po nástupu Stmívání a spol. bych se raději tohoto zavádějícího označení zdržela. Mohli bychom se tedy domluvit na označení "temná a krvavá romantika pro hřbitovní kvítka".
Knihy Jenny Nowak jsou psány někým, kdo si pamatuje něco, co kdysi ztratil, pro ty, ve kterých se podobná paměť teprve probouzí.
Z hlediska spravedlivého posouzení literárních kvalit musím přiznat, že se v Pozdním hostu dočkáte poměrně slušné porce klišé a stereotypu (zkuste se při psaní upířiny vyhnout tesákům, rvoucím hrdlo na každé 20 straně :)), pro obvyklé čtenáře těchto knih to však není známka nekvality, spíše mají pocit, jakoby po dlouhé době byli zase doma.
Náš kníže už je na světě už přes 400 let a zbývají mu jen trýznivé vzpomínky. A zdá se, že trpělivost se smrtelníky společně s ním ztrácí i paní Nowak. Její text je čím dál tím dravější, úsečnější, nemilosrdnější. Lidé mají životnost jepic. Už dávno nebolí srazit některou v rozletu. Jen samota tíží…
Každopádně není Pozdní host vhodný k seznámení se s celým Vladovským cyklem. K tomu bych spíše doporučila Dračí krev či Nemrtvého. Ne kvůli rozdílu kvalit, ale z jednoho pragmatického důvodu – tyto dva příběhy zachycují Vlada v životním období, které znají všichni, nejen ti, kteří už jsou z věčného potulování se nočními hřbitovy bledí jako duchové a duši mají od hledání samou zanícenou ránu.
Ale pro Vás, kteří sledujete Vladovy osudy z pera Jenny Nowak a nějakým nedopatřením Vám ušlo, že vyšel další svazek, honem dožeňte zpoždění. Vy totiž také slyšíte "ten hlas ze sna, který známe a který nás utěšuje, když jsme o samotě".
