Upíří polibek

Báseň naší nové autorky Belly je o dívce, která tak dlouho snila o princi na bílém koni, až ji navštívil překrásný upír.

Na hřbitov temná dívka vchází,
kytici svírá, smutně se tváří.
Občas ji slza uteče,
to když v ní bolest veliká přeteče.

Smutně naslouchá ptačímu zpěvu,
pozoruje větve chvějící.
Marně se brání velkému žalu,
touží být ptákem pějícím.

Chtěla by létat, ale neví jak,
nad ní se vznáší obrovský mrak.
Stále je smutná, ale již nebrečí,
protože netuší, že není v bezpečí.

Sní o lásce černější než noc,
sní o muži, co měl by nad ní moc.
Čeká, čeká – on se blíží,
potichu se nocí plíží.

Už ho cítí – rychle otočí se,
vidí jeho tvář, avšak nebojí se.
Je krásný, tvář bílou jako křída má
a dívka nevinná nocí se propadá.

Chytne ji za ruku, studí jako led,
avšak jeho ústa jsou sladká jako med.
Hledí mu do očí černých
a on do jejích – tolik věrných.

Pomalu sjíždí z jejích rtů, ke krku,
najednou bolest, i vránám je do breku.
Krví zbarví se ty šaty bílé.
tak moc se podobá krvavé víle.

Na studený náhrobek ji pomalu položí
a pak se znova do jejích úst ponoří.
Neboj se, dívko, neměj strach!
Tvůj upír není bezcitný vrah.

On jen život nový chce ti dát,
tak jen se nestyd, neboj se brát!
Následuj ho do temné noci,
dalším duším jdi pomoci.