Verbíř – 1.část

Próza / 10.4.2008 /

Malou vesničku sužují útoky upíra. Starosta tedy vyšle oddíl mužů, aby upíra zabili. Zdá se, že byli ve svém poslání úspěšní, ale je tomu skutečně tak?

Již několik dnu trvalo jaro – tedy aspoň podle kalendáře – noci však byly pořád chladné. Země, stále ještě zamrzlá, praskala pod nohama ve vysokých botách. Blížila se půlnoc, měsíc zářil v úplňku, ztichlou ulicí se pohybovala postava v dlouhém kožichu.

Ponocný si zhluboka zavdal z koženého vaku, ve kterém měl silné kořeněné víno. Vak opět připjal k opasku pod svůj dlouhý kožich, sebral halapartnu, kterou opřel o jedno stavení, a váhavými kroky směřoval do středu města.

Na návsi se zastavil, halapartnu opřel o kašnu a zvedl roh k ústům. Zatroubil půlnoc, zhluboka se napil vína a odkymácel se ke svému domku. V krbu dohoříval oheň, přihodil na něj několik borových polen. Sundal si kožich, rukavice a sedl si k oknu.

Nalil si vína do ošoupaného, dřevěného poháru a díval se z okna. Za hodinu se vydá na obchůzku, do té doby počká pěkně v teple. Chtěl zůstat vzhůru, ale přemáhalo ho teplo a víno. Za pár minut se domkem začalo rozléhat chrápání.

***

Jedno z oken kupeckého domu na návsi se otevřelo. Vyskočila z něj postava a měkce dopadla na zem. Vyskočila z druhého patra. Zahalila se do pláště a ztracená ve tmě opustila vesnici. Na tvrdé zemi nezanechala žádné otisky.

***

Kristýna se jako každý den probudila v pět hodin ráno, aby mohla pomáhat svému otci v krámě. Byla jí hrozná zima i přes teplou péřovou peřinu, do které byla zachumlaná. Bolela ji hlava a když se zvedla, málem upadla. Hlava se jí zatočila, nohy rezignovaly. Klesla na postel a čekala. Čekala, až zmizí mžitky před očima, a všimnula si otevřeného okna. Nevzpomínala si, jestli okno včera zavírala, ale nenechala ho otevřené dokořán.

Znovu se zvedla, opatrně přešla k oknu a zavřela ho. Pak si sedla k mohutnému, nočnímu stolku, na kterém stálo velké zrcadlo v masivním rámu. Kdysi patřilo její mamince, ale od doby, kdy zemřela, si u něj každé ráno rozčesává vlasy Kristýna. Ač si to neuvědomovala, vždy se před zrcadlo posadila stejně jako její matka a stejnými pohyby si česala vlasy. 

Podívala se na svůj obličej a zhrozila se. Pleť měla velmi bledou, rty téměř modré, pod očima černé kruhy. Její zlatavé vlasy ji splývaly kolem hlavy, modré oči měla lesklé a panenky rozšířené. Začala si česat vlasy a stáhla je do culíku. Když si upravila vlasy, nic nezakrývalo dvě narůžovělé jizvičky na krku. Vykřikla a zavřela oči. Dolehla na ni závrať. Ještě se ji podařilo dostat se k posteli a svalila se na ni.

Musela opět usnout, protože když se vzbudila, bylo jí mnohem lépe. Hlava se netočila a nebyla ji zima. Nic ji nebolelo. Znovu si sedla před zrcadlo. Stále byla bledá a rty měla namodralé, ale jizvy na krku zmizely. Možná, že tam ani nebyly.

Podívala se na své oči a lekla se. Oči měla černé. Ne, uvědomila si svůj omyl. Panenka se roztáhla téměř přes celou duhovku. Zamrkala a znovu si prohlédla oči, ale ty byly naprosto pořádku.  Převlékla se do svých pracovních šatů, přivázala si zástěru a seběhla dolů.

„Kdepak jsi byla, srdíčko moje?“ zeptal se jí otec, který už pilně pracoval v obchodě.

„Nebylo mi dobře, tatínku, proto jsem si ještě zdřímla,“ odpověděla mu a políbila ho na tvář.

„Jsi nějaká bledá, oči se ti lesknou,“ chytil ji za ruku. „A ruce máš studené! Nechceš si jít lehnout? Já to tady bez tebe zvládnu.“

„Ne, je mi mnohem lépe,“ zavrtěla hlavou. Celý den pomáhala otci v obchodě. Celý den nic nejedla ani nepila.

***

Noc byla stejně studená jako včera. Ponocný neměl zimu rád, ozývaly se v ní vzpomínky na dávno zašlé bitvy a zranění. Přihnul si z vaku a pokračoval v pochůzce. Dnes tolik nepil, protože včera usnul a probudil se až ráno. Buď se v něm ozvalo svědomí, které ho potrápilo, nebo měl strach, že přijde o práci.

Půlnoc zatroubil před čtvrt hodinou, ale stále ještě obcházel kolem návsi. Pohyb spíš vycítil, než uviděl. Voják zůstane navždy vojákem a několik reflexů, které nepotřebují pevné a silné tělo, zůstanou až do konce. Zmrznul uprostřed pohybu a ani nedýchal. Podivná postava právě vyskočila z okna jednoho domu poblíž radnice a směřovala přímo k ponocnému, který stále vyčkával.

Postava se zastavila před domem kupce a začala lézt po zdi k oknu v patře. Jen tak, bez žebříku nebo lana, šplhala jako obrovský hmyz. Ponocný zůstal jako opařený a jen sledoval, jak postava otvírá okno a proniká dovnitř.

Netrvalo to dlouho a postava vyskočila z okna. Na zem dopadla naprosto lehce, ani kočka by to nesvedla lépe. Za ní vykoukla druhá postava, vylezla nad okno a obrátila se hlavou dolů. Zavřela okno, pustila se a padala po hlavě dolů. Než se dotkla zemi, přetočila se a dopadla na nohy. Obě postavy vyrazily k lesu.

Ponocný je nepronásledoval. Mozek se snažil strávit obraz, získaný vlastníma očima a ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů jako zběsilý. Halapartna mu vypadla z ochablých prstů, sesul se k zemi a odšpuntoval vak. Zhluboka si přihnul a pokračoval, dokud vak téměř nevyprázdnil.

Pak se zvedl a odkymácel se po nejistých nohách ke svému domku, stabilitu si udržoval halapartnou. Hodil několik polen na oheň, sedl si do křesla a dopil zbytek vína. Za okamžik už nepokojně chrápal.

***

Když se ráno vzbudil, byla mu strašlivá zima. V krbu muselo vyhasnout. Zvednul se, ale když se mu zvedl také žaludek, klesnul zpátky do křesla. Zavřel oči a přemáhal nevolnost. Když přešla, vstal a zamířil ke krbu. Nebylo divu, že v místnosti byla zima, v krb byl zavalen  spoustou dřeva. Musel přiložit tak nešetrně, že oheň zadusil.

To sem musel být pěkně nametený, pomyslel si a vytahal dřevo z krbu, pak pomocí třísek rozdělal oheň. V zádech mu křuplo, když vstával, a v noze ho bolelo jako vždycky, když strávil dlouhou dobu v chladnu nebo vlhku.

Z venku k němu dolehl nějaký ruch. Když vyhlédnul z okna, uviděl dav srocený před radnicí. Vedle starosty stál kupec Axyl, něco ohnivě povídal a rozhazoval při tom rukama. Vrátil se mu obraz z předešlé noci, dvě postavy vylézající z okna. Posadil do křesla a cítil, jak mu srdce divoce buší. Sebral se, oblékl kožich a vyšel ven.

***

„Včera byla velmi bledá, vypadala jako nemocná a dneska je pryč. Nemyslím si, že odešla sama nebo dobrovolně. Někdo ji musel unést! O tom nepochybuji! Moje Kristýna je hodné a poslušné děvče,“ kupec Axyl téměř plakal.

Zažil děsný šok, když nenašel Kristýnu v jejím pokoji. Prohledal celý dům, ale nikde ji nenašel. Běžel za starostou a nechal srotit lidi na návsi. Snažil se je přesvědčit, že se muselo stát něco hrozného, ale lidé mu příliš nevěřili.

Už se je nepokoušel znovu přesvědčovat. Bylo mu jasné, že by se jen opakoval a nebylo by mu to nic platné. Když uslyšel ten hlas, trhnul sebou. Připadal mu jako havraní krákorání. Byl drsný, chraptivý a nepříjemný.

„Já to včera všechno viděl!“ řekl prostě. Všechny hlavy se k němu otočily.

„Byl jsem zrovna na pochůzce, když jsem si všimnul, jak nějaká postava zastavila u vašeho domu,“ vyprávěl ponocný a kulhal ke starostovi a Axylovi uličkou, kterou vytvořil rozestupující se dav.

„Pak začala šplhat nahoru a zastavila se u okna, otevřela jej a vklouzla dovnitř. Za chvíli z něj jedna postava vyskočila a lehce dopadla na zem. Nakonec vylezla druhá, ale nad okno, otočila se hlavou dolů a okno zavřela. Pustila se a padala dolů, ale tak nějak pomalu. Za letu se přetočila a dopadla na nohy. Obě dvě postavy pak zamířily k lesu.“

„Proč jste je nesledoval?“ vykřikl někdo z davu. Zbytek mlčel, pokoušel se strávit vše, co zde bylo vyřčeno.

„Jsem dost starý a ještě k tomu skoro mrzák. Oba si to metelili hrozně rychle, nestihl bych je,“ vysvětloval ponocný a očekával jejich reakci. Všichni mlčeli a nic neříkali. Nakonec mlčení porušil starosta.

„Tobiasi, jsi si jistý?“ Starosta se zahleděl na ponocného, ten jenom pokýval hlavou. Starosta vyrazil k Axylovu domu. 

„Které to bylo okno?“ zeptal se ponocného. Ukázal na jedno z oken.

„Je to okno do pokoje vaši dcery?“ Otázka patřila Axylovi.

„Ano, je to její okno,“ připustil vyděšený otec. Starosta nic neříkal, sehnul se  prohledával údu.

„Vyskočily rovnou z okna?“ ujišťoval se. „Není tu ani známka po pádu nebo skoku,“ zahleděl se na ponocného.

„Zem je ještě tvrdá a oni dopadli zlehka, žádné tvrdé žuchnutí,“ vysvětloval ponocný. Starosta ho chytil za ruku a vedl ho o kus dál. Když procházel kolem lidí, zaslechl, jak se o něm baví. Ač si to sám neuvědomoval, byl stále silně cítit vínem a lidé si toho všimli. Z tváře jim zmizel strach a nahradilo ho pobavení a znechucení.

„Tobiasi, nevím, jestli si toho vědom, ale dost s tebe zavání víno. Řekni mi, jestli jsi nebyl včera opilý. Třeba tam někdo lezl oknem pomocí lana. To by bylo k uvěření, ale že byl hlavou dolů,“ starosta zakroutil hlavou.

„Jak ale vysvětlíte to zamčené okno?“ namítl ponocný.

„Já ti věřím, Tobiasi, ale lidé ne. Myslí si, že jsi starý ožrala. Přiznej se mi, pil jsi před tím, něž jsi je uviděl?“

„Ne, chtěl jsem zůstat střízlivý. Pak jsem je ale uviděl, běžel domů a zpil se do němoty. Ale je to pravda, přísahám!“ Starosta se mu zahleděl do tváře.

„Radši se běž domů vyspat,“ povzdechl si starosta. „V noci totiž budeš hlídat. Pro mě, jasný?“ Ponocný rázně zasalutoval a odkulhal k sobě do domku.

 

„Tak teď je to na tobě,“ zabručel si ponocný pro sebe. Vylezl na půdu a našel tam starou, dřevěnou bednu. Sfoukl z ní vrstvu prachu a s obtížemi ji stáhnul dolů. Otevřel ji klíčem, který nosil neustále na krku.

Bedna byla plná starého železa. Helma, rukavice, drátěná košile, chrániče předloktí a šavle. Tobias vytáhnul šavli a vyzkoušel, jak je ostrá. Nepozdávala se mu, vytáhl brousek a začal ji brousit. Byla to kvalitní ocel, žádný šunt. Když byl spokojený, vytáhnul ještě košili a lehnul si na postel.

***

Tobias se potloukal po vesnici. Čím víc se blížila půlnoc, tím víc na něj doléhala léta. Nebo to byla kroužková košile, kterou měl oblečenou pod kožichem. A na šavli u pasu si také odvykl. Dnes sebou neměl žádný měch s vínem. Zatroubil půlnoc a šel se schovat za kašnu. Nečekal dlouho a viděl pohybovat se stín po návsi. Zmizel v jednom z domů. Rychle překulhal přes náves a přitisknul se ke zdi domu, ve kterém se včera zastavila neznáma osoba.

Čekal jen chvíli, než zaslechnul pohyb za rohem. Na své uši si potrpěl. Špatně se pohyboval, hůř viděl, ale uši měl stále lepší než kdejaký mládenec. Uslyšel slabý zvuk zevnitř domu a slabé klapnutí okna. Postavil se za roh a čekal. Kroky, téměř neslyšitelné, se blížily k rohu domu. Když jsi byl naprosto jistý, že je přesně za rohem, seknul Tobias šavlí. Rána měla švih a sílu, zasáhla postavu do krku.

Úder se prudce zastavil o krk postavy a Tobias cítil, jak mu zapraskalo v rameni. Seknul ještě jednou, ale postava chytila šavli holou rukou. Starý reflex se probudil a Tobias udeřil postavu čelem rovnou do nosu.

Kápě se ji svezlo z hlavy a na Tobiase se usmála mladá mužská tvář. Úsměv odhalil dvojici přerostlých špičáků. Mladík stále držel šavli v ruce a díval se starci do očí. Druhá postava stála nedaleko a vůbec se nezapojovala. Tobias nevěděl, kdo je to, ale tipoval, že je to dcera starého Balthase.

Mladík zmáčkl čepel šavle a pokroutil ji jako voskovou svíci. Pak ji prudkým pohybem zlomil. Tobias na nic nečekal a vrazil úlomek šavle mladíkovi do břicha. Nemělo to na něj žádný efekt. Tobias vytušil úder, ale staré tělo a bolavá noha mu znemožnily ihned zareagovat. Drtivá rána se mu svezla po břiše a srazila ho k zemi. Další ráně, která mu přelomila čelist, neuhnul. Mladík se ještě jednou ohnal rukou, nechal ponocného ponocným a zmizel i s druhou postavou.

Tobias cítil, jak se mu po břiše rozlévá teplo. Opřel se zády o zeď domu a podíval se dolů. I když nemohl dobře vidět, věděl, že kroužková košile je roztržená a zpod ní prýští krev. To mi udělal holou rukou, zděsil se Tobias.

Jeho umírající mozek, ničím nebržděn, chladně kalkuloval. Děsivě silný, nepředstavitelně mrštný, nezranitelný běžnou zbraní a navíc s přerostlými špičáky. Namočil ukazováček s prostředníkem do kaluže krve, která se kolem něj rozlévala, a začal ztěžka čmárat písmena na zeď vedle sebe.

***

Starosta nemohl dlouho usnout. Neustále přemýšlel o tom, co mu odpoledne sdělil ponocný Tobias. Přemýšlel, jestli mu stařec nelhal, případně jestli neměl hodně popito. Tobias vypadal tak vyděšeně a pravdomluvně, že mu starosta uvěřil.

 Tato vesnice je oproti ostatním usedlostem v něčem výjimečná. Je naprosto normální. Žádní dobrodruzi, mágové, kouzelníci, skřeti ani jiné potvory. Dokonce ani kouzelné předměty a zbraně. V této vesnici nic takového netrpěli a teď poprvé starostu napadlo, jestli to není chyba.

Dlouho se převaloval na posteli a usnul až nad ránem. Ze spánku ho vytrhlo bušení na dveře. Lekl se a vyskočil z postele. Otevřel dveře, za kterými se krčil jeho tajemník.

„Co chceš?“ obořil se na něj.

„Omlouvám se, pane, ale stalo se něco hrozného,“ tajemník téměř kníkal.

Starostovi se stáhnul žaludek. Zavřel dveře a oblékl se. Nasadil si prsteny a zlatý řetěz, znaky jeho úřadu, a vyšel ven. Tajemník vypadal sklíčeně a vedl starostu. Na návsi zamířili rovnou k Balthasovu domu. Starosta měl náhle tušení, co tam naleznou. Krev, spoustu krve. U zdi stál početný dav zakrývající vyjev, který lačně sledoval. Jak se starosta blížil, všimnul si jejich bledých tváří a šeptání. Dav se rozestoupil.

Starostovi zvednul žaludek, ale ovládl se a nedal na sobě nic znát. Přišel až k mrtvému Tobiášovu tělu a díval se na něj.

„Zavolejte doktora!“ vyštěkl na tajemníka.

„Za chvíli tady bude.“

Starosta zíral na tělo oblečené v kroužkové košili, na obrovskou rudou skvrnou, která se rozlévala kolem těla, na přelomenou a zmáčknutou šavli a konečně na nápis na zdi. Ano, ten nápis na tom byl nejhorší. Ta informace byla pro Tobiase tak důležitá, že ji napsal na zeď vlastní krví, která mu vytékala z rány na břiše. Opět se mu zvednul žaludek. Zadržel ho a otočil se směrem, kterým přicházel starý doktor.

Doktor chvíli postál nad tělem, zdálo se, že ho hodnotí. Pak se otočil ke starostovy s tázavým výrazem ve tváři.

„Ano?“ zeptal se.

„Jen chvilku, doktore. Běžte všichni domů. Později se všechno dozvíte.“ Lidé se s breptáním začali rozcházet, zůstalo jen několik mladíků, kterým to přikázal starosta.

„Co myslíte, že ho zabilo?“ zeptal se doktora.

„Když vidím celou tu scénu, tak mi nezbývá nic než souhlasit s tím nápisem. Na roztržení kroužkové košile je potřeba velká síla, a ona byla roztržena holou rukou. Čepel by zanechala znatelnější linii. Šavle zlomená v půli a tady je zmáčknutá tak, že to vypadá jako otisk dlaně. A on, ať je to kdokoli, se nepořezal.“ Doktor se na chvíli odmlčel.

„Jak jsem už říkal, souhlasím s tím nápisem,“ prohlásil nakonec.

„Proč nezavolal, někdo by mu přiběhl na pomoc?“ starosta se ptal spíš sám sebe.

„Myslím si, že i kdybychom sem všichni přiběhli, nebylo by nám to nic platné. A za druhé, má přeraženou čelist, takže nemohl křičet.“ Doktor se zvedl, bylo slyšet praskání jeho kloubů. „Co teď s ním?“ zajímal se doktor.

„Odneste ho do márnice,“ starosta byl duchem pryč. Doktor se otočil a odcházel, když na něj zavolal starosta.

„Jak se vlastně zabíjejí?“

„Pokud si dobře pamatuji, tak stříbrem, svěcenou vodou nebo kouzelnou zbraní,“ doktor se na starostu ani neotočil a šel pryč.

Starosta ho nezastavil. Přemýšlel, kde sehnat svěcenou vodu, magickou nebo aspoň stříbrnou zbraň. Zamířil rovnou na radnici. Krvavého nápisu, který hlásal „upír“ si už nevšímal. Ihned nechal vyhlásit, že každý, kdo má stříbrnou nebo jakoukoli magickou zbraň, nechť se dostaví za starostou. Ani se nepodivil, když přiběhl Balthas a oznamoval mu, že mu zmizela dcera. Proč tu nemáme kněze, kouzelníka nebo aspoň dobrodruha, ptal se v duchu.

***

Tom se dva dny rozhodoval, jestli se má přihlásit. Měl kouzelnou dýku, kterou dostal od svého strýce, když byl malý. Od té doby svého strýce neviděl. Tomův otec tvrdil, že je nejspíš mrtvý. To se prý dobrodruhům často stává. Přihlásilo se několik mladíků, kteří měli stříbrné lovecké nože a probíhalo pátrání po upírově úkrytu. Hřbitov byl několikrát prohledán, ale žádný hrob nejevil známky čerstvého otevření.

Zmizela další dvě děvčata i několik dobrovolníků, kteří v noci chodili po ulicích. Upír byl nyní mnohem opatrnější. Pak doktor upozornil na to, že existuje ještě starý hřbitov. Je daleko v lese a lidé ho opustili právě kvůli horší dosažitelnosti.

Lovci, vysláni na průzkum, byli zahnáni ghůlem, který se tam zatoulal a zabydlel. Další den se vypravila další skupina lovců a ghůla zastřelila šípy. Tom se rozhodl, že se přihlásí a byl s radostí přijat. Proto také nyní směřoval spolu s několika mladíky z vesnice ke starému hřbitovu. 

Na hřbitově bylo něco děsivého. Zarostlé hroby, všude kolem hustý les, kamenné náhrobky a menší hrobka. Odporný ghůl byl přišpendlený k jednomu z mohutných stromů. Lovci hřbitov prohledali a žádného dalšího ghůla nenašli, ale stejně byli mladíci ozbrojeni kopími.

Na chvíli se zastavili nad jedním hrobem, který byl čerstvě vykopán. Mladíci se při pohledu na okousanou kost trčící z temného hrobu vyděsili, ale i přesto nemínili utéct. Musí to být ta hrobka, opakoval si Tom neustále dokola jako mantru nebo zaklínadlo, musí to být ta hrobka.

Kopí nechali před vchodem do hrobky, dlouhé zbraně by jim jen překážely. Odsunuli vstupní kámen a vešly dovnitř. Dva z nich měli stříbrné lovecké nože, jeden stříbrný tesák. Tom vytáhl svou dýku a rozhlížel se.

Upír by měl ve dne spát, uklidňoval se. Hrobka nebyla příliš velká, ale šero a nedostatek světla jim neumožnili dohlédnout ani na druhou stranu místnosti. Ve tmě se objevily dvě oči a prohlížely si Toma. Ztuhnul, nehýbal se a hypnotizovaně zíral do očí. Mrknul, a když otevřel oči nic neviděl. Jeden z mladíků vytáhl louč a křesadlo. Louč, napuštěná hořlavými látkami, vzplála a osvětlila celou místnost.

Postava, která zůstávala neviděná v rohu místnosti, se na ně s řevem vyřítila. Mladík se světlem se lekl a upustil louč na zem. Ta naštěstí nezhasla, ale svítila slaběji a čadila. Postava se vrhla na Toma, který ji vykročil naproti.

Tomovo tělo bylo větší a těžší než tělo upíra a srazilo ho k zemi. Upír se svíjel jako ponrava, snažil se vyklouznout, ale přiběhl jeden z mladíků a bodnul ho do prsou. Upír se napjal jako luk a děsivě zařval. Přiskočili zbylí dva mladíci a také začali bodat. Upír naposledy zaječel a zmizel. Místo něj se v místnosti vznášela mlha, která během chvíle zmizela.

„Zvedni tu louči,“ přikázal Tom. „A vy dva mi pojďte pomoci s tím sarkofágem uprostřed.“

Všichni ho poslechli a za chvíli sundávali kamenné víko. Tom očekával vlnu zápachu, která se vyvalí zevnitř, ale zvedlo se jen mračno prachu. Uvnitř ležel jen kostlivec. Vcelku byla jen lebka a část hrudníku s levou rukou. Zbytek už se rozpadl v prach.

„Co teď?“ Místo odpovědi udeřil mladík s tesákem jílcem do lebky, která se ihned rozpadla.

„To by mělo stačit. Přiklopme to víko zpět.“

Když byla práce hotova, popadli kopí a vyrazili po zarostlé cestičce do vesnice. Čím byla ta strašná hrobka dál, tím větší radost pociťovali. Zabili jsme upíra! Jsme hrdinové!

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít