Život po smrti – 5. část

Próza / 29.3.2008 /

Jak si povede Florina v minulosti? Je snad manželem ženy, do které se převtělila, sám Vlad Dracula? A proč Alan neustále přeskakuje mezi upírstvím a člověčenstvím? Kdo ho zachrání před rozzuřenými vesničany?

Florina se probouzela. Sama ani nevěděla proč, vzhledem k tomu, že se cítila dost unavená. Nakonec víčka přece jen otevřela a nechtěla věřit svým očím. Zamrkala, ale to, co před chvíli viděla, nejen že nezmizelo, ale zdálo se to být ještě realističtější.

„Kde to jsem, kde jsou ostatní?“ ptala se potichu sama sebe. „Třeba se ti to jen zdá, ale třeba taky ne,“ pokračovala v tiché samomluve.

Z myšlenek jí vyrušil chlad. Chlad, který se nemilosrdně zmocnil jejího těla a přinutil ji podívat se na sebe a zjistit, že je oblečená pouze v jemné hedvábné košili, která jí toho moc nezakrývala a ani před zimou nechránila.

„Tohle přece musí být jenom sen, ale…,“ V tu chvíli ji došla jedna velmi podstatná věc. „Bože můj. Tohle není moje tělo. Vypadá jako moje, ale vím, že moje není.“

Flo se štípla, ale kromě pocitu bolesti se nic nezměnilo. Pořád seděla na velké posteli v hedvábné noční košili. V pokoji, kde kromě postele, stolku, jedné židle a almary nebylo nic jiného.

„Kde jsem se to ocitla? Vždyť jsem přece byla v tom domě a pak…muselo se něco stát, ale co? Člověk se přece jen tak někam nepřenese,“ celým tělem jí znovu prostoupil onen chlad, který se nacházel v celé místnosti.

Rozhlédla se po ní, ale nikde neviděla ani svíce, ani krb. „Co je to za místo?“

Posunula se na okraj postele a zjistila, že ani pořádně nedosáhne svýma nohama na pevnou, byť studenou zem. Celá podlaha, pokud se to dalo nazývat podlahou, byla tvořená z pospojovaných kamenů.

Zhluboka se nadechla a pak se té kamenné podlahy dotkla svými bosými nohami. Otřásla se. „Jak tady může někdo žít?“

V tom se ozval zvuk, nejspíš profukující meluzína, ale Flo se instinktivně přitiskla k posteli a dost silně pomýšlela na návrat do alespoň jakžtakž teplé postele. Než však mohla vlézt zpátky, nedaleko od ní se začal ozývat zvuk, jako když někdo houpe se zvonem.

Bylo to dost silné, a tak byla Florina nucena přikrýt si uši. Asi po minutě to odbíjení přestalo a ona zas mohla nechat uši volně.

„Tohle určitě nebude 21. století, musím se dostat k oknu a zjistit, kde to vlastně jsem.“

 Nadzvedla tedy do výšky svou pravou nohu, ale jakmile se jen špičkou své nohy dotknula studeného kamene, okamžitě ucukla. Kamenná podlaha opravdu studila.

„Musím se k tomu oknu dostat! Musím se k tomu oknu dostat!“ pokoušela se k tomu donutit, ale nebylo to nic jednoduchého.

Povedlo se jí přesvědčit sebe samu asi až po čtvrtém pokusu, ale v okamžiku, kdy se její noha dotkla podlahy, rozezněl se odněkud příšerně hlasitý zvuk. Znělo to, jako kdyby někdo na něco troubil a jako kdyby ten zvuk mělo na svědomí tisíc hrdel.

Florina si znovu zakryla, uši, ale opět jí nebylo to nic platné. V tu chvíli se otevřely dveře do jejího pokoje a dovnitř doslova vběhla asi 20-letá žena oblečena ve věru prostý šat a ta když spatřila Flo, jak se drží za uši, přiběhla k ní a ve tváři se jí zračila starost.

„Má paní, snad nejsi churavá?“ otázala se.

Florina zamrkala. Ten jazyk poznávala, ale nebyl takový, jak ho znala ona.

„Kdo jsi a co je to za rámus?

Služebná se zatvářila překvapeně. „Jsem tvá služka, otrokyně. Vše, co si budeš přát ty a tvůj manžel můj pán a vládce tohoto hradu.“

„Můj manžel, tvůj pán?“

„Ano má paní. Nemám snad zavolat lékaře, možná pustit žilou by pomohlo.

„Jen to ne,“ pomyslela si Flo. „A kdo je můj manžel?“

Po služčině tváři přeběhl naznak zděšení, ale Flo si ničeho nevšimla. „Měla bych opravdu dojít pro léčitele, za chvíli jsem zpět,“ otočila se, ale Florina jí uchopila za rameno.

„Jen mě trochu bolí hlava, ale to bude dobré, ale nemohu si vzpomenout na jméno svého muže.“

Služka se otočila. „Můj pán, vládce tohoto hradu a váš muž, právě přijíždí, pohleďte z okna,  paní.

„To bych musela nejdřív překonat ty kameny,“ zamumlala Flo, ale nakonec zatnula zuby a přes tu kamennou podlahu přešla, a když došla k oknu a pohlédla ven, srdce se jí málem zastavila.

Na koni se k místu, kde teď byla, blížil muž, kterého ona moc dobře znala. Zmocnila se jí nevolnost, žaludek se jí sevřel, nebylo pochyb, byl to on. Sám Vlad III., později zvaný Vlad Napichovač!

***

Byla hluboká noc, a tak jako minulou noc, ani tentokrát nesvítil měsíc. Alan se probudil. Pravdou bylo, že toho moc nenaspal vzhledem k tomu, že musel neustále myslet na to, kde je, a co se stalo tomu knězi.

Nechtěl tomu věřit, ale když si to tak v duchu přehrával, měl pokaždé nepříjemný pocit. Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Neměl však šanci cokoliv kolem sebe rozeznat, protože vše halila téměř neproniknutelná tma. Zaposlouchal se, ale nedonesl se k němu sebemenší zvuk, jako by tu nikdo nebyl. Cítil, že mu srdce zrychleně tluče a dech byl taktéž zrychlený.

„To by ale znamenalo, že nejsem upír, nebo už pro ně neplatí, že jim srdce nebije a ani nedýchají? Ale tamto jsem byl já anebo snad ne? Jsem snad někdo úplně jiný?“

Alan by se tak rád přesvědčil, ale v té tmě to nebylo možné. Musí tady přece být nějací lidé, přece by tu ten kněz nezůstával sám, obzvlášť když se tu potulovalo několik upíru, kteří zřejmě neměli žádného pána.

„Mysli, Alane, mysli. Někde tu musí být hostinec, nemůžeš přece každou noc ležet na zemi a třást se zimou. Ale kde v téhle tmě, mám najít nějaký hostinec nebo jiné bezpečné místo?“

Zhluboka se nadechl a pak udělal první krok dopředu. Chystal se udělat další, ale ve stejném okamžiku, kdy měl ve vzduchu zvednutou nohu, kterou se chystal dát dopředu, nedaleko něj se ozval tichý štkavý pláč. Znělo to, jako když pláče dítě.

„Panebože, copak je tu někde nějaké opuštěné dítě?“

Pokoušel se tmou proniknou, ale bylo to marné. Pláč se ozval znovu. Alan svraštil čelo a soustředil se. Přišlo mu, že ten pláč přichází odněkud zepředu.

„Je tady někdo?“ zavolal do tmy. Nikdo se neozval, stále jen ten pláč.

„Je tady někdo? Chci vám pomoc, ale nepomůžu, když se mi neozvete.“

Opět bylo slyšet jen pláč, který jestli to dobře odhadl, ještě zesílil.

„Pokusím se k tobě dojít,“ zavolal do tmy a pak pomalu postupoval vpřed.

Při každém kroku vpřed, se zdál být ten pláč silnější a silnější až nakonec došel k nějaké siluetě člověka. Usmál se, ale usměv mu na rtech zmrzl, když se dotkl tváře, byla tak studená.

„Je tady někdo?“

Vypadalo to, že se opět nikdo neozve, ale nakonec přece jenom ano: „Já tady jsem, kdo jste? Chcete mi ublížit, tak jako jste ublížili mé matce?“

Podle hlasu to byla nejspíš dívka a mohlo být jí tak dvanáct.

„Já ti přece nechci ublížit, co se stalo tvé matce?“

„Přepadli nás ty stvůry, vrhli se na ní a…,“ znovu se ozval pláč.

Alan nahmatal krk a vše mu bylo jasné. „Kde máš tatínka?“

Pláč zesílil. „To tatínek jí to udělal a říkal, že si potom přijde i pro mě.“

Alan polknul, ale pak před sebe natáhl ruku a dotknul se jejich vlasů. Dívka ucukla.

„Neměj strach. Já ti nechci ublížit, musíš mi věřit.“

„To říkal i tatínek…já se tu bojím.“

„Já ti opravdu nechci ublížit. Musíš mi věřit!“

„Já chci maminku!“

„Ta už je mrtvá. Věř mi prosím, chci ti pomoct!“

Ta dívka však mlčela.

„Jsi tady někde?“

Opět žádná odpověď. Alan udělal krok dopředu. Náhle bez jakéhokoliv varování odkryly mraky měsíc a jeho záře osvětlilo prostranství, ve kterém se nacházeli Alan a ta dívka. To co Alan spatřil, se mu vůbec nelíbilo. Na zemi vedle sebe leželi muž a žena. Oba dva byli mrtví a nejen, že měli značně potrhané oblečení, ale i na krcích byly vidět patrné dírky.

Za Alanem se ozval slabý šramot. Prudce se otočil a jen tak tak, že se mu podařilo uhnout, před švihnutím sekery, kterou v rukách držela asi dvanáctiletá dívka, která měla bradu, krk i své šaty potřísněné krví.

„To ty?!“

„Dívka se olízla. Moc mi chutnali, ale stalo se to už tak dávno!“

„Nepřibližuj se ke mě!“

Dívce po stranách vyrostli špičáky.

„Tak dlouho jsem čekala, až sem někdo přijde a konečně jsem se dočkala,“ olízla se a znovu zvedla tu sekeru do výšky, jako by skoro nic nevážila.

„Hlavně se neukvapuj. Mohli bychom si promluvit?“

„Mluvit můžeme až po jídle!“ zasyčela a švihla sekerou.

Alan jí znovu unikl, ale bylo mu jasné, že dlouho nevydrží, ale nenapadal ho jediný způsob, jak se odtud dostat.

Kdyby mohl, zabil by jí, ale on po ruce neměl nic, kromě…měsíční zář byla stále intenzivnější a stále více jasu mu dopadalo na tvář a on pojednou začal cítit, že se s ním něco děje, že se znovu začíná měnit stejně jako tehdy s tím knězem.

„Počkat! To přece nejde! To přece nejde,“ ale očividně to šlo, protože mu nejprve ztvrdly rysy na tváři, poté se mu zužily oči a nakonec mu po stranách stejně jako té dívce vyrostly dva špičáky.

Ta překvapeně upustila sekeru. „Ty jsi jeden z nás?!“

Alan potřásl hlavou a udělal k ní dva kroky.

„Já nejsem jeden z vás,“ udělal další krok, „já jsem něco mnohem víc,“ pak si její hlavu přitáhl tak rychle, že se dívka na nic nezmohla a vzápětí se jí zakousnul do krku.

„Přestaň! Já jsem přece jedna z vás!“ mrskala sebou, snažila se ho od sebe odstrčit, ale on jí držel velmi pevně a sál a sál a její odpor postupně ochaboval. Když skončil, shodil ji na zem.

„Zmizni odtud, než ti udělám něco horšího!“

Dívka se malátně postavila.

„Co jsi to za zrůdu, že piješ krev svého bližního, co jsi to…,“ nic víc už ale neřekla, protože Alan mezitím sebral ze země sekeru a jedním švihem, jí usekl hlavu.

Dívčino tělo se zhroutilo k zemi. Alan si spokojeně utřel ústa a chtěl odejít, ale cosi mu to překazilo. Nejprve mraky zakryly měsíc a jemu nejprve zmizely zuby, tvář i oči se mu vrátily do normálu.

Prudce vydechl, i když ještě před malou chviličkou nepociťoval nutnost dýchat. Cítil se slabý, hlava se mu motala. V tom si povšimnul na zemi ležící dívky a hlavy vedle ní.

„Proboha! Co se tady stalo, jak jsem to mohl udělat, já přece…,“ jeho myšlenky přerušily kroky, které se k němu kvapem blížily. Otočil se a zjistil, že hledí do tváří asi deseti mužům. Všichni v rukou drželi plápolající pochodně.

„Ono to není tak jak to vypadá, ona byla…,“ začal, ale bylo to marné.

Muži křičeli a mávali přitom pochodněmi.

„Tys je zabil! Tys je zabil! Mého bratra, jeho ženu a jeho dceru, které jsi usekl hlavu!“

„Tak to nebylo, tedy bylo, ale jenom proto, že…,“ nemohl pokračovat, protože ho nejprve obklíčili a pak po něm začali házet ty pochodně a jakmile dopadly na zem, oheň kolem něho se začal velmi rychle šířit.

„Já jsem to neudělal! Já jsem to neudělal! To ona zabila své rodiče!“

„Ty hanebný zplozenče pekel, nechť zemřeš v zatracení, nech tě plameny pohltí a ty zemřeš tak, jako zemřeli tito lidé!“

Alan se pokusil oheň přeskočit, ale sprška značně velkých kamenů, kterou na něj okolo stojící muži házeli, ho donutily vrátit se zpět. Oheň byl k němu blíž a blíž a on už cítil žár, cítil, jak se mu ježí chloupky na těle, jak co nevidět začne hořet.

„Poslouchejte mě prosím, já jsem opravdu…“

„Mlč, ty pekelná stvůro!“ zařval jeden z mužů a mrštil po něm kámen a zatímco oni byli zřejmě zvyklí házet ve tmě, on nic neviděl, a tak se stalo, že ten kámen trefil Alana do čela a ten se zhroutil k zemi. Okolostojící muži začali jásat.

„Budou pomstěni! Budou pomstěni!“

Oheň byl už velice blízko Alanovu tělu, sutana o chvilku později začala hořet a oheň po ní šplhal víc a víc.

„To už by stačilo!“ ozval se temný hlas.

Všichni muži se otočili a ztuhli.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít