Život po smrti – 4. část

Próza / 24.3.2008 /

Po více než půl roční odmlce konečně přicházím s pokračováním mého cyklu Život po smrti. Alanova mysl se dostane do středověku a zlý upír zase do současnosti. Obětí krvelačného chtíče přibývá…

Transylvánie 1470

Alan se probouzel, ale absolutně se mu nechtělo. Otevřel oči a zamumlal: „Bože můj, co se tu stalo? Hlava mi tak děsně třeští. Je to tak strašné, že se mi…,“ nemohl dokončit větu, protože na něj seshora cosi dopadlo.

Sáhnul si na vlasy a uvědomil si, že nejen tam má odpadky. Obzvlášť nechutné odpadky se mu válely po celém těle a všechny vydávaly příšerný puch. Měl je na nohách, rukách, vlasech, ramenech.

„Co se tam povaluješ, ty budižničemo, padej ihned odtud, ozval se krákavý hlas a vzápětí mu na hlavu dopadly další splašky.

Alan jich ze sebe shodil co nejvíc a pak vstal. „Co je to za děsné místo…,“ vstal a udělal několik kroků.

Cestou ze sebe setřásl téměř všechny odpadky a špínu s nimi spojenou. Pomalu procházel úzkou zašpiněnou uličkou a všímal si po stranách špinavých mrzáků, ze kterých se linul strašný zápach.

„Kde jsem se to objevil? Tohle přece nemůže můj svět…“ Ať se koukal kamkoliv, všude viděl to samé. Ještě divnější byl fakt, že kromě povalujících se mrzáků, neviděl ani jednoho muže ani ženu a dítě už vůbec ne.

„Přece to tu nevymřelo…nebo snad ano?“ podivil se.

„Co tu pohledáváš, troufalče?“ ozval se za ním hrubý mužský hlas.

Otočil se a uviděl středně vysokého muže v kněžském habitu. Všimnul si, že v ruce drží malou knížečku, pravděpodobně bibli, a v druhé malý kříž.

„Co tu pohledáváš, troufalče?!“ zopakoval onen muž svou otázku a přísně se na něj zahleděl.

Alan na něj chvíli zíral, neschopen jediného slova. Ten muž ho popravdě zaskočil. „Kde to jsem?“ zeptal se nakonec, nic lepšího ho v tom okamžiku nenapadlo.

Kněz k němu přistoupil. „Copak ty nevíš, co je tohle za místo?“

Alan zavrtěl hlavou.

Kněz si ho několik vteřin hlouběji prohlížel a pak mu doporučil: „Otoč se a prchej z tohoto bohem prokletého města!“

„Prokletého města…,“ Alan se kolem sebe znovu rozhlížel, ale neviděl nic, co by naznačovalo, že by bylo tohle místo prokleté. Domy tu byly malé, značně staré, místo střech měly slámu a okna byla většinou vymlácená.

„Proč je na každém, dome sláma, kde jsou všichni, jak se tohle město vlastně jmenuje?“

„Odejdi a zachraň se!“ byla knězova jediná slova.

„Proč mi nechcete říct, co se tu stalo?!“ naléhal na kněze.

Ten však zavrtěl hlavou. „Tohle místo je prokleté, zmocnily se ho strašné temné síly,“ vyslovil to s téměř uctivou bázlivostí.

„Jaké temné síly?“

„Opusť tohle město, dokud ještě můžeš!“ pak se kněz otočil a odcházel.

„Počkej! Kde bych tady našel hotel nebo policii?“

Kněz se pomalu otočil a řádné se pokřižoval. „Hotel, policii? Obcuješ snad po večerech s ďábly?!“

„Proč bych měl obcovat s ďábly? To jsou přece…,“ nedokončil větu, protože mu zčistajasna cosi došlo.

Ten muž rozhodně nemluvil anglicky a ani žádným jiným jazykem, který ovládal.

Po pravdě Alan si s jazyky nikdy jinak zvlášť netykal, tak proč mu rozumí? Znělo to jako jazyk, který čas od času používala Florina, když mluvila pro sebe, ale co ty archaické výrazy?

„Co jsi mi chtěl říct cizince?“ otázal se ho ten kněz a jeho pohled prozrazoval velkou dávku nedůvěřivosti.

„Já…já…ti děkuji a slibuji, že si vezmu tvojí radu k srdci,“ vykoktal ze sebe Alan.

Kněz pozvedl křížek. „Věř v našeho pána a vše dobře dopadne,“ a poté odešel pryč.

Alan si zhluboka oddechl a setřel si pot z čela. „Měl bych se pokusit najít mobil,“ zamumlal horečnatě a pokusil se nahmatat kapsu.

Uvědomil si, že nemá na sobě své obvyklé oblečení, ale dlouhou hnědou sutanu. „Ježíši, co je to za módní výstřelek?“ Prohledal jí celou, ale nenašel nic zajímavého.

„Musím urychleně najít nějaký hostinec, tedy pokud tam nebude stejné mrtvo jako tady.“

V tu chvíli zapadlo slunce a on se ocitl v naprosté tmě. „No bezva. To mi ještě scházelo!“

Zhluboka se nadechl a udělal několik kroků vpřed. Nebylo to nic lehkého a několikrát o cosi zavadil, ale spoléhal se na svůj hmat a hlavně kapku štěstí, které mu bylo očividně dopřáno. Po chvilce totiž nahmatal něco pevného a studeného, podle všeho to byla kamenná zeď.

Chtěl pokračovat, ale výkřik, který se ozval nedaleko něj, mu to neumožnil. Znělo to, jako kdyby někdo někomu ubližoval. Kolem něj byla neproniknutelná tma. Měsíc byl jak na potvoru zakryt mraky a pokoušet se jít někam v této tmě, by bylo čiré šílenství.

Několik vteřin napnutě poslouchal, ale už se nic neozvalo. „Je tu někdo?“ zavolal do tmy. O vteřinu později se však ten výkřik ozval znovu a nejenže zněl bolestivěji, ale byl jistě blíž než předtím.

„Uteč, cizinče, uteč!“ ozval se přidušený mužský hlas, který zněl Alanovi podvědomě. „Uteč, cizinče!“ ozvalo se zachroptání, pak výkřik a pak ticho.

Alan se otočil, avšak ve tmě nic neviděl. Chtěl ustoupit dozadu, ale náhle blízko sebe zaslechl nějaké kroky a nebyly jen jedny. Někde u něj anebo kolem něj musely být lidé a museli být alespoň tři.

Čekal, že se mu zrychlí dech a rozbuší srdce, ale nic takového se nestalo. Ozvaly se kroky, a i když nikoho neviděl, věděl, že jsou k němu zas o něco blíž. Zvláštní bylo, že neslyšel žádné oddechování, žádné sípání po souboji, který jistě minimálně jeden z nich absolvoval. Neměl u sebe nic, s čím by se mohl bránit a ty osoby se k němu zase posunuly o kousíček blíž.

„Mysli, Alane, no tak mysli. Srdce jim nebije, neslyšíš dýchaní, takže jsou to bud zombíci nebo upíři. Vzpamatuj se, Alane!“

Upíři a zombíci přece neexistuji, ale v televizi ukazovali muže, který vypadal jako on, ale on to nebyl a ten dotyčný očividně pil lidskou krev. Kolem něj se ozývalo šeptání, ale nebyl schopný rozeznat konkrétní slova. Pokusil se udělat krok dozadu, ale v ten okamžik ho někdo zcela nečekaně povalil na zem. Pokusil se vymanit ze sevření, ale ať už to byl kdokoliv, byl značně silný, rozhodne silnější než Alan. Ten dotyčný se snažil dostat k jeho krku, ale Alan, i když nemohl hýbat s tělem, mohl hýbat s hlavou, a tak mu to co nejvíc znepříjemňoval.

„Nesmrkej sebou tolik!“ přikázal mu ten, co ho držel, ale Alan ho nehodlal poslechnout.

Síly ho ovšem kvapem opouštěly a zdálo se, že zuby onoho muže dojdou svého cíle, ale těsně předtím, než ho mohl ten upír kousnout, vyšel měsíc a celé prostranství prozářil bílý jas.

Upír, který se ho snažil kousnout, ztuhnul a Alan v ústech pocítil velmi nezvyklou pachuť, ke které se přidružila touha po krvi a než tomu mohl mladý upír zabránit, prudce ho ze sebe shodil. Před očima se mu zatemnělo, v uších mu hučelo, ale to mu teď bylo jedno. Pro něj teď byla důležitá jedna jediná věc a to napít se čerstvé krve.

Minul další dva překvapené upíry a přiskočil k na zemi ležícímu knězi, který stačil pouze vytřeštit oči, jelikož mu na víc nedal Alan šanci, protože se mu zakousnul do krku.

Zesláblý kněz stačil pouze zašeptat: „Je to prokleté město…!“

Ztratil vědomí, ale Alan sál dál a dál. Jedna jeho půlka křičela, ať přestane, že není zrůda, ale druhá se stalé nenasytila. Když přece jen skočil a pustil tělo kněze k zemi, nezbylo v něm ani kapka. Pomalu se zvedl. Upíři zuby zmizely. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Najednou zcela bez varování zakryl měsíc mrak a Alan se opět ocitnul v neproniknutelné tmě.

„To se mi muselo zdát. To přece není možné! Já přece nejsem upír! George nemohl mít pravdu…já nemůžu být upír…“

***

Současnost

„Co budeme dělat? otázala se tiše Susan.

„Nemám tušení,“ odpověděl téměř neslyšně Bobby a hleděl přitom na Georgovo mrtvé tělo.

„Přece je tam nenecháme,“ ozvala se rozhodně Sára.

„A jak bys je chtěla přivést zpátky a koho vlastně? Jestli ti to nedošlo, tak Alan pokud to byl vůbec on, zabil George!“

„Bobby…já moc dobře vím, co se stalo, ale jsem si jistá, že za to nemohl a my ho v tom nesmíme nechat.“

Nikdo nic neřekl. Všichni se dívali někam jinam.“

„Co je to s vámi? Alan a Florina jsou kdo ví kde a vy jim nechcete pomoct?!“

„Alan i Florina jsou tady,“ řekl Bobby, ale do očí se jí nepodíval.

„Ale to přece nejsou oni. Všichni přece víme, že se vyměnili a my je musíme zas nějak prohodit.“

„A nechceš nám náhodou říct jak?“

Sára se nadechovala k odpovědi, když v tom se ozvala Susan: „Myslím, že tohle byste měli vidět…“

„Co je?“ chtěl se na ní utrhnout Bobby, ale pak to spatřil. V televizi ukazovali ženu, která mela na krku dvě tečky, stejně jako předchozí oběti.

„Ne, že bych z toho mela radost, ale víte, co to znamená?“

„Mohlo se to stát ještě předtím, než Alan zmizel,“ nedal se tak snadno Bobby.

„Bobby, zamysli se, co nám tu říkáš! Pokud vím, Alan tu byl celou dobu. Ano choval se divně, ale on nemůže být ten, kdo kouše lidi do krku.

„A kdo tedy? Snad ne já?!“

„Bobby, přestaň! Tohle je dost vážné a..,“ Sára byla přerušena velmi silným zabušením. „Odkud to bylo?“

„To nevím,“ zamumlala Sára.

Zabušení se ozvalo znovu a tentokrát se k tomu přidal i zvučný hlas. „Policie, ihned otevřete!“

„Policie…?“ Sára mírně pobledla.

„Co tady můžou chtít?“ snažila se Susan zachovat chladnou hlavu.

„Zkus hádat,“ Bobby kývnul směrem k ležícímu Georgovi.

„Jak by se o něm dozvěděli?“

„To nevím, ale jistě nepřišli kvůli slečně fifleně,“ odtušil Bobby.

Florina našpulila rty. „Tohle bych si vyprošovala, chasníku.“

„Komu tady říkáš chasníku?!“

„Bobby! Nech ji na pokoji a raději vymysli, jak se z toho dostaneme.“

Bušení se ozvalo znovu a stejně tak hlas: „Otevřete, to je poslední varování!“

„Bože můj. Nesmí ho takhle najít, ale ukrýt ho nezastihneme a já nechci skončit ve vězení!“

„Uklidni se, Sáro! Hysterčení nám teď absolutně nepomůže.“

„A můžu dělat kromě toho i něco jiného?“

„Jo. Musíme se pokusit ihned něco vymyslet.

V tu chvíli ho vyměněný Alan odstrčil stranou a přistoupil ke dveřím.

„Co to děláš? Pojď ihned zpátky!“ přikázal mu Bobby, ale Alan ho ignoroval.

„Co to k sakru…,“ Bobby zmlknul, protože Alan otevřel dveře.

Sára a Susan tiše vyjekly a svými těly zakryly Georgovo tělo. Odstoupil stranou a dovnitř vstoupil asi 30-letý muž.

„Stalo se tu něco, o čem bych měl vědet?“ zeptal se a podezřívavým pohledem přeletěl celou místnost.

„Nic. Všechno je v pořádku,“ snažil se Bobby mluvit klidně, ale přesto nezabránil tomu, aby se mu hlas malinko třásl. Naštěstí to ten policajt nezaregistroval, protože si všimnul Sáry a Susan, jak se křečovitě drží za ruce.

„Ne, že bych proti nim něco měl, ale zrovna teď by se nemusely chlubit tím, že jsou jiné.“

„Cože? My ale přece nejsme…,“ začala Sára, ale Bobby po ní šlehl varovný pohled.

„Taky nejsem odvázaný z toho, že je moje sestra lesbička, ale člověk nemůže za to, kdo se mu líbí.

„Hm. Asi to tak bude. Omlouvám se, že jsem vás vyrušoval, ale bylo nám nahlášeno, že se odtud ozývá neobvykle silný křik.

„Odtud? To se musel někdo splést. My jsme neobvyklá, ale slušná rodina.“

„To by mělo být všude,“ policista se otočil k odchodu, ale v tom si povšimnul noh za zády Susan a Sáry.

„Stalo se něco?“ chtěl vědet Bobby, ale ten policista ho nevnímal.

„Čí jsou to nohy?“ chtěl vedet policista.

„Jaké nohy?“ dělal nechápavého Bobby.

„Nohy, které jsem viděl za zády těchto dvou žen. Můžete prosím odstoupit?“

„My? Za námi nic není, tedy jsou tu jen dřevené krabice.“

„Můžete poodstoupit dobrovolně anebo si zavolal posily a bude to horší!“

„Posily? To ale přece nebude třeba.“

„Já vás varuji!“ policista k nim udělal tři kroky a Sáře i Susan vyrazil na čele pot.

„Tady ale vážně nic není,“ snažily se ho přesvědčit, ale marně.

„Podívám se sám,“ řekl policista a obě dvě odstrčil. „Co to má…,“ začal, ale pokračovat už nemohl, jelikož se dveře zabouchly a přes okna se spustily rolety.

„Co to má znamenat?“ Nikdo mu však neodpověděl, nikdo nevěděl, co se to vlastně děje. „Ihned zase rozsviťte nebo…,“ ať už chtěl říct cokoli, nedostal šanci to doříct, protože ho kdosi srazil k zemi, přitisknul ho k ní a policista o vteřinu ucítil, jak se mu do krku cosi zabořilo a jak to z něho saje životní sílu.

„Pomozte mi proboha někdo!“ křičel, ale nikdo se nedokázal pohnout, všichni tam jen zkoprněle stáli. Policista se snažil osvobodit, ale ten, co ho tlačil k zemi, byl mnohem silnější.

„Pomoc! Pomoc! Pomozte mi přece někdo!“ křičel, ale oni se stále nedokázali pohnout, jako by je cosi přikovalo k podlaze. Útočník nepřestával sát a policista cítil, že víc a víc slábne.

„Prosím…!“ vyrazil ze sebe s vypětím všech sil.

Jako první se vzpamatovala Sára, která k Alanovi vrhla, ale ten jí pohybem ruky odhodil.

„Sáro, jsi v pořádku?“ přiskočila k ní Susan.

Sára potřásla hlavou. „Jo asi jo, ale co se to děje?“

„To nevím, ale něco mi říká, že nic dobrého…panebože…Bobby přestaň!“ zakřičela, když viděla, že Bobby uchopil do ruky nůž a míří k Alanovi a policistovi.

Došel k němu a chtěl bodnout, ale Alan mu nedal nejmenší šanci, udeřil ho do žaludku tak silně, že Bobby neudržel rovnováhu a udeřil se hlavou o zem.

Sára se k němu chtěla se k němu vrhnout, ale Susan jí zadržela. „Bylo by teď naprosto šílené pokoušet se mu pomoct.“

„To ho tam mám jako nechat, dovolit tomu, co je v Alanově těle, aby ho kousl?!“

„Pokud nebude jiná možnost a jako že není, musíme odtud vypadnout!“

„Přece ho tam nenecháme! Je to tvůj bratr!“

„Sourozenci se musí někdy obětovat. Jestli chceš, zažaluj mě za to, ale teď musíme utéct,“ a poté se chtěla rozeběhnout, ale v tom o něco zakopla a dopadla tak, že srazila Alana z toho chlápka, kterého vysával.

Oba dva se odkutáleli asi metr, a když se upír vzpamatoval, Sára si povšimla jeho dvou zubů a vlasů, které jí vytrhl.

„Tak dlouho jsem se s nimi dřela a on mi je zničí!“

To už se ovšem překvapený upír řádné zorientoval a ona si všimla, že jak zuby, tak i brada jsou pokrytý čerstvou krví. Zvednul se jí žaludek, ale dokázala to zklidnit.

„To jsi neměla dělat!“ zasyčel na ni Alan a chtěl se jí zakousnout do krku, ale v tom mu začaly na paže dopadat kapky svěcené vody.

Alan zavřísknul, otočil se a spatřil Susan. „Vy nevíte, s kým si zahráváte!“

„Chceš ještě pár kápek?“

„Vrátím se,“ pronesl temně a pak proskočil oknem, dřív než mu v tom mohli zabránit.

„Kdes tu vodu proboha sebrala?“

„Ukradla jsem ji v kostele. Nechtělo se mi čekat frontu na pomazání.“

Sára protočila oči, ale nic neřekla.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Bobby a držel se za hlavu.

„Máme tu další mrtvolu, tentokrát je to dokonce polda, náš upíří přítel utekl a já nechci pomyslet, co všechno se může vstát.

„Kde je Florina…tedy Elizabeth?“

„Kde je?“ Susan se rozhlédla, ale nikde ji neviděla.

„Snad taky neskočila z okna?!“

„Proč by to dělala?“ chtěla vědět Sára.

„To netuším, ale ti dva si nebyli tak cizí.“

„Alan a Florina?“

„Ne! Ten chlápek, co je v jeho těle a ta fiflena, co je jejím těle. A chápeš, že nám tu leží dvě mrtvoly a kdokoliv se tu může každou chvíli objevit?!“

„To je velice nepravděpodobně,“ nesouhlasila Sára, ale jen co to dořekla, ozvalo se bušení na dveře.

Všichni tři na sebe pohlédli.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít