Cesta vlkodlaka

Próza / 22.10.2007 /

Po delší době opět vlkodlačí povídka. Autorem je Tomář Říha, jemuž děkujeme za poskytnutí povolení k uveřejnění a přejeme spoustu skvělých nápadů pro další práce.

Při příchodu do místnosti jsem spatřil pouze jedno ú;lé okno zakryté sněhobílým závojem, přes který pronikalo dovnitř trocha denního světla. Prach, vznášející se v jemných obláčcích po místnosti, se mísil se světélkujícími výpary vycházejícími z ohromné sklenice položené na nízkém kamenném stolku. Pachem mi připomínaly tak trochu vůni divokého koření.
Všude po zemi bylo vidět rozházených knih, některé zachovalé, jiné již zažloutlé…s nečitelným písmem, či dokonce s vytrhanými, nebo rozleptanými stránkami. Stěny a podlaha, posety drobnými částečky popela a úlomků křišťálu, vypadayi jako zahaleny do vodní přikrývky.
Vůbec celá místnost se mi jevila jako by ji někdo už několik dní neuklízel, neobýval, přesto tu byly znatelné jisté stopy po životě. V rohu místnosti, na malé kožené posteli, bylo slyšet ne příliš hlasité chrápání. Nějaký mladý…sotva dospělý chlapec.
Nebyl tu nikdo kdo by se mě pokoušel zastavit, a tak jsem neměl zábrany abych k němu šel. šel jsem vstříc neznámému, vstříc možnému nebezpečí. Přesto jsem došel až k posteli.
Chlapec byl na první pohled normální, avšak když jsem se podíval lépe, zjistil jsem že má na krku dva velké škrábance a z otevřené pusy na mě koukají vražedné tesáky. Vlkodlak, nejspíš…
Chtěl jsem se ho dotknout, měl jsem se ho dotknout…
Chrápání přestalo. Nastalo ticho.
Výpary problesky celým spektrem barev a prach se usadil na zemi, zničil tak pokryv azurových krystalků a popela… ale to jen aby se později mohl s novou silou rozvířit.
Vichr se vehnal do pokoje zcela nečekaně. Knihy začali létat po pokoji a vráželi do stěn a toho málo nábytku co zde bylo.
Jen postel zůstala zcela netknutá.
Tělo se začalo chvět a já vycítil, že je pozdě na ú;těk…
Oči chlapce se otevřely…
Ty mé se zavřeli…
Snad na chvíli…
Snad Navždy.
*** 
„Probuď se…“
„Přijmi znovu světlo…“
Slyším hlas, ale nemohu ho uposlechnout. Snažím se…
„Neostýchej se…“
Otevřu oči, teď!
„Výborně, a teď jdi…“
Konečně cítím světlo ve svých očích, i když je ze začátku moc ostré…
Jak se snažím zaostřit, začínám pomalu vnímat okolí. Teplo, velmi příjemné. Silná vůně kořeněných jídel, jemně dorážející na mé čichové smysly. To všechno mi naplňuje mysl novými obrazy, a já je nejsem schopen všechny pojmout.
Závrať…
Cítím jak se mě zmocňuje nesnesitelná závrať. Snad to přestane, mohu jen doufat, mohu se modlit, aby ta šílená bolest hlavy přestala.
Nikdy jsem ještě takovou závrať neměl, a když uvadne, cítím obrovskou úlevu. Chtěl bych si vzpomenout…co se se mnou stalo a kde jsem? Konečně se mi začíná vracet zrak a vidím místo, které mi však vzpomínky nevrací. Malá místnost, s jedním malým okýnkem. Velký nepořádek, všude knihy a nějaké malé krystalky co vypadají jako vodní přikrývka…
„Jdi!“
Cítím se divně, jako bych tu už někdy byl, ale jako bych to nebyl já. Cítím nutkání uposlechnout hlas, vlastně ani nemám na výběr.
Bolí mě každá kost v těle, přesto se snažím zvednout. Po chvíli se mi daří alespoň si sednout. Nikoho nevidím, to ale ještě neznamená že tu nikdo není…
„H…haló?“
Žádná odpověď. Divím se že mi vůbec funguje hlas, co se to se mnou sakra stalo?
Konečně se mi daří se zvednout. A když mě nechytne žádná závrať ani žádná tajemná síla, jsem dostatečně sebejistý abych udělal krok…
Jeden krok, dva, pomalu se učím chodit jako nějaké nemluvně.
Chvíle uběhne a já si začínám vybavovat jisté střípky. Byl jsem tu, určitě už jsem tu byl. Ale kdy? A co se stalo? Pořád ty samé otázky. Asi jsem pouze unavený…měl bych se tu porozhlédnout. Pomalá chůze směrem ke dveřím, nic na mě neskočilo, ani mě nic nezastavilo. V pořádku, tak se mi to líbí…
Už jen vteřiny mě dělí od těch dveří. Několik vteřin ticha a mé ruce pomalu směřují na malou páčkovitou kliku…až se jí prsty dotknou…
Mou mysl naplňují obrazy. Nějaký bláhový, šílený čaroděj seslal oheň na monstrum s velkými tesáky a šedou kůží, které svíralo v ruce kmen stromu. To se snažilo zabránit jisté smrti tím, že nastavilo svou dřevěnou zbraň. Marně. Oheň ji celou pohltil a netknutý pokračoval přímo k hrudi vyděšeného monstra, a o zlomek času později pohltil i jeho. Čaroděj s radostí seslal ještě blesky, aby demonstroval sílu…snad sám sobě. Za čarodějem se ovšem objevil další a rozsekl ho ve dví. Bláhový čaroděj…
Opodál se nějaký válečník snažil bránit dalšímu jedinci, tentokrát ještě většímu a s planoucíma očima. Válečník byl brzy celý popálený, ale nehodlal se vzdát. Kreatura se náhle vzepjala bolestí a on jí probodl hrdlo. Nebylo to ovšem plné vítězství, jelikož se z oné smrtelné rány začal všude rozstřikovat živý oheň, jako z nějaké sopky, a popálil válečníka v obličeji. Vlkodlak padl a válečník brzy po něm.
Obrazy se přenášejí jinam. Tvor s křídly, která ovšem zatím nefungovala zřejmě tak, jak by si tvor přál, se snažil dostat ze země. Někdo nad ním stál a snažil se ho vyhodit směrem nahoru. Ten tvor vždy chvíli bezradně máchal křídly, než mu selhaly síly a on spadnul na tvrdou skálu. Opodál to sledovala skupinka vlkodlaků a čekala na vhodný čas k ú;toku.
Dráček se trochu se zakabonil a zkoušel to znovu…
Dveře jsou otevřeny.
Během několika vteřin, mě to však připadalo jako několik minut, se mi hlavou prodraly nesčetné obrazy smrti, trápení a směsicí těchto dvou…
Jsem zmatený, možná jen šok po nějaké nehodě.
Ocitám se někde venku, jistě to musí být venkovní prostor, protože cítím vítr jak mi vhání do plic čerstvý vzduch. Místnost ve které jsem byl, byla nejspíš jen jednou z mnoha, jak mi prozrazují dveře podél zdi…
Nade mnou stříška, kterou přede mnou drží dvojice sloupů z nějakého zlatého zářivého kovu. A při přímém pohledu…úžasná podívaná do nějakých, nejspíše královských, zahrad. Všebarevné květiny, všemožné druhy zvířat a to vše zahaleno pod rouškou svitu…svitu…takhle jsem ještě v životě nic zářit neviděl. Musí to být nějaká hvězda, která dodává sílu kněžím.
Kněží…
Takhle září jedině jejich chrámy, jsou posedlí snahou o oživení jejich boha…ano…vracejí se mi vzpomínky na minulost, i když mají jisté trhliny. Nemůžu si vybavit věci, které bych měl znát…jako kdybych měl uzamčenou mysl na mnoho západů a jenom potřebuji nalézt klíč. Sice jsem zjistil, kde možná jsem, ale to mi jen přidává otázek.
Proč jsem tady? Ach…je to pořád stejné.
Kroky…
Slyším někde kroky, ale nejsem schopen se zorientovat. Něco mi brání v tom, abych vůbec byl schopen používat svoje základní smysly!
„Stůj na místě, cizinče, nebo bude tvoje hlava roztržena ve svitu Jasné Hvězdy!“
Tři muži v dlouhých stříbřitých róbách. Kněží. Tak se moje paměť nemýlila – musím být v jejich chrámu.
„Nejsem nepřítel.“
Co jiného říct. Všiml jsem si, že se na mě dívají s odporem a hrůzou..
„Ticho příšero, budeš předvedena před koncil a tam budeš zabita!“ mluvil na mě ten, který vypadal jako vůdce těch kněžích.
„Jak se sem dostal?“ šeptal si pro sebe ten nejstarší z trojice.
„Nevím kde jsem, ani jak jsem se sem dostal,“ řekl jsem jim s rostoucím vztekem.
Mé tělo se vzepjalo a najednou jsem ho již nemohl ovládat. Mou mysl naplnil vztek, vztek tak velký, jaký jsem nikdy nepoznal. Skočil jsem po prvním muže a zaryl se zuby do jeho krku. Vlastně zuby nebyl ten pravý výraz. Narostly mi tesáky. Ale jak je to možné? Když jsem zabil prvního muže, skočil jsem po druhém a než stihl cokoliv říct, měl již celý obličej od krve.
Ucítil jsem bolest na levém boku. Třetí kněží zřejmě přivolal nějaké kouzlo.
Vztek, u něhož jsem si myslel že nikdy nemůže být větší, se ještě zvýšil, až za hranice únosnosti. Třetí muž zemřel rychlou bezbolestnou smrtí, to jeho hlava padla na zem.  A tělo hned za ní…
 
Vrací se mi moje mysl. A taky vláda nad tělem. Cítím v ústech chuť krve…odporné. Slyším zase nějaké zvuky. Další kněží? Nechci zase krveprolití, už ne. Ale tyhle zvuky jsou jiné. Znějí skoro jako.. tleskání. 
„Dobrá práce,“ ozvalo se náhle za mnou. „Docela se ti to povedlo, i když jsi potřeboval…ehm…usměrnit!“
Otočím se a…začínám si uvědomovat co se stalo…
Vídím sám sebe… a místnost, ve které jsem probudil. Vidím i postel, avšak já na ní nejsem. Je na ní on…
 
„Kdo jsi?“ ptám se onoho chlapce.
„Říkají mi Temný Stín, není důležité jak se jmenuji,“ odvětil mi na mou otázku, „a víš jak budeme ode dneška říkat tobě? Je to tvoje volba a ty už jsi jistě rozhodnut!“
„Nerozumím…“
Začíná se mě zmocňovat jemná bolest hlavy. Začínám si vybavovat co se stalo.
 
Vídím , jak jdu k němu, prohlížím si ho, leží tam tak sám…
 
„Musíš si sám zvolit, jak tě ostatní budou nazývat.“
„Ale proč?“ s rostoucí netrpělivostí si stále vybavuji více detailů…
V místnosti začíná vítr rozhazovat věci po okolí. Vidím, že ten chlapec se zvedá a moje já nic nedělá…má zavřené oči….
 
„Protože je to tvůj osud. Jako každého, kdo byl poznamenán,“ říká a začínám si všímat, že jeho tělo začínají pokrývat šedé chlupy.
Chvíli ten chlapec pouze stojí a dýchá… jako by již dlouho nedýchal…a pak najednou…
 
„Ty jsi mě kousnul…co jsi se mnou udělal?“ říkám na mě až moc naštvaným hlasem.
„Udělal jsem to, co bylo nutné,“ zašeptal mi klidně, „a ty uděláš to samé! Nepamatuješ si proč jsi přišel?“
Zakroutil jsem hlavou…
„Takže,“ řekl vlkodlak jakoby unaven tímm, že jsem ztratil paměť. „Ty jsi byl jedním z lovců vlkodlaků!“
Vlkodlaci.  A my jejich lovci. Už si vzpomínám. Skupina těch, kteří chtějí vyhladit  zpropadené příšery, které zlovolně šíří bolest.  A teď jsem jedním z nich…
 
„Vzpomínám si,“ říkám spíše do větru než vlkodlakovi stojícímu kus přede mnou.
„Takže,“ řekl a zatímco jsem byl zahloubán do myšlenek, pomalou chůzí přešel ke mně, už celý pokrytý šedými chlupy a s prodlouženou čelistí, „jak ti mohu říkat?“
Býval jsem dobrý muž, býval…už si ani nevzpomínám na své jméno. Za to se mi formuje v mysli jiné. Zlato…vrchol slávy byl vždy zachvácen zlatem, i zdejší sloupy jsou ze zlata. A moje nová zbraň. Tesáky. Ano! Jak příhodné jméno pro vlkodlaka..
 
„Bude se mi říkat Zlatý Tesák,“ říkám postavě přede mnou.
„Tak to má být.  A teď jdi.  Máš práci,“ řekl a otočil se. Už vypadá jako dokonalý vlkodlak a jeho oči dostávají ohnivý nádech. Skáče do tmy…odchází na svou cestu…
Otáčím se a jdu zpět do pokoje. Vidím, že těla kněžích jsou již uklizena. Nebo tam možná nikdy nebyla a obrazy byly jen v mé mysli. To je pravděpodobné. Nejspíš tohle byla past, past na lovce vlkodlaků, a poté moje zkouška.
Lehnu si znovu na postel. Tentokrát vím co mám dělat. Zavřu oči, a budu čekat. Přijde. Vím to. Cítím ho. A pak se i já vydám na svou cestu. Na Cestu Vlkodlaka….

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít