Život po smrti – 3. část

Próza / 14.8.2007 /

Minulost a současnost se začínají nekontrolovatelně prolínat. Zdá se, že Flo má cosi společného s Elizabeth a Alan zase se samotným Draculou. Zároveň vychází najevo, kdo měl na svědomí Elizabethinu smrt a na scéně se objevuje nový hráč, stejně mocný jako Vlad.

Současnost
„Co to znamená?“ zeptala se Susan nechápavě, všichni však mlčeli. „Co to znamená?“ zeptala se znovu.
„To nevíme. Nemusí to znamenat nic, ale také něco…“
„A co konkrétné a jak vysvětlíte ty mrtvoly v Alanově pokoji?“
„Jak to mám vědět?“ odsekl Alan.
Flo se smířlivě ozvala: „Nikdo tě z ničeho neobvinuje, že ano Susan?!“
„Jasně, že ne..,“ zamručela Susan.
„Už se ti o něčem takovém zdálo dřív?“
Alan neodpověděl.
„Alane! Je to důležité!“
„Ano. Už se mi o tom zdálo,“ zamumlal po chvilce Alan.
„No to je fakt bezva a proč si nám o tom nic neřekl?“ vyštěkla na něj Susan.
„Já nevím, bylo to celý divný.“
„Právě proto si nám to měl říct!“
„A co by to ksakru změnilo?!“ vybuchl Alan.
„Něco určitě jo. Tohle zcela určitě nebyla normální noční můra…“
„Jasně. Měl jsem k vám přijít a říct vám, že se mi právě zdálo o chlápkovi, co je upír a že vysál nějakého kněze bůhvíkde ve středověku?“
„Jo. Přece už jsme zažili dost věcí, tak bychom ti zcela jistě věřili.“
„Jenže to nebyl jen sen!“
Susan povytáhla obočí. „Ne? Tak co tedy? Mluvil k tobě a říkal ti snad, že budeš další?“
„Susan, to už by stačilo!“ napomenul jí Bobby, ale ona ho ignorovala
„Tak mluv Alane, proč to bylo jiné?“
„Protože…protože, když jsem se probudil, cítil jsem v ú;stech příchuť krve a na rtech jsem měl čerstvou krev!“
„Nejspíš jsi se jen kousnul do jazyka, to se občas stává.“
„Já se ale nekousnul do jazyka!“ zařval Alan.
„To už stačí, všichni se teď uklidníme!“ zakročil rázně George.
Susan stiskla rty. V očích se jí blýskalo, ale neřekla nic.
„Pověz nám, Alane, všechno. Co jsi viděl a co jsi cítil, když jsi se probudil,“ vyzval ho George.
Alan se tedy zhluboka nadechl a vše jim vypověděl. Všichni ho pozorně poslouchali. I Susan, ikdyž se jí čas od času zachvěl spodní ret, jakoby chtěla něco říct.
„Já nevím, jak to vysvětlit, ale přišlo mi, jako bych to s ním prožíval, jako kdybychom byli jeden muž. To ale přece není možné…nebo snad ano?“
„Je to možné. Ještě nikdy jsem však o někom takovém neslyšel.“
„Nebo prostě našemu Alanovi hrabe!“ ozvala se Susan.
„Susan! Nech už toho!“
„Stále nemůžu přijít na to, co se tu děje, ale mě se to stalo také,“ ozvala se tiše Flo.
„A proč si nám nic neřekla?“ povytáhl George obočí.
„Sama nevím…“
„Dobře. Vidělas to samé?“
„Ne, viděla jsem jeho!“
„Koho jeho?“ nechápal nikdo z nich.
„Vlada Napichovače!“ zašeptala Flo a v jejích hlase se ozývala ú;cta.
„Draculu?“ vydechli jednohlasně.
„Takto ho nenazývejte!“
„Proč ne? Je to přece upír!“ odfrkla si Susan.
Flo upřela na Susan své hnědé pronikavé oči a řekla: „To ano, ale především je to muž, který se jako jeden z mála postavil Osmanským Turkům, miloval svou ženu a boha.“
„Tak proč tedy napichoval své nepřátelé na kůly?“
„Protože jim chtěl ukázat, že má moc a tehdy to bylo dost obvyklé.“
„Jo, jasně…a sání lidi také, že?“
„Tak už dost! Nech toho, nebo tě pošlu do sprchy!“ ozval se Bobby.
„Trhni si. Jsi snad můj otec?!“
„Ne. Jsem tvůj bratr a radím ti, buď už ticho.“
„Nebo co, co mi uděláš?“
„Vyvedu tě z této místnosti!“
Susan po něm vrhla mrazivý pohled a chvíli to vypadalo, že něco řekne, ale nakonec se rozhodla mlčet.
George Bobbymu němě poděkoval. „Co jsi tedy všechno viděla?“ obrátil se na Flo.
Flo jim tedy všechno řekla. Nejprve o parku, jak viděla Draculu a ženu jménem Elizabeth a pak o mužích, kteří se našli u Alana v pokoji.
George si zamyšleně promnul bradu. „Nevím, co to znamená. Nevím, jak je to možné, ale vím, že…,“ byl však přerušen nějakým ženským hlasem.
„Pojďte sem, rychle!“
„Co se děje, Sáro?“
„Pojďte rychle sem. Tohle musíte vidět!“
O chvíli později se všichni objevili v obýváku a Sára beze slova ukázala na televizi.
„Bože můj!“ zašeptala Susan, která v mžiku přestala zlobit a nevěřícně zírala na obrazovku.
„To ovšem není to nejhorší…,“ ozvala se po chvilce Sára.
„Není? Je ti snad ležící žena ve vlastní krvi málo?“
„Ne, to ne. Poslechněte si však tohle!“
Televizní hlasatelka právě mluvila: „Nepodařilo se nám zajistit žádné ostatky. Našli jsme jen papír, na kterém bylo napsáno: Miluju vaši zemi, miluju vaši krev, tohle je teprve začátek! Jak jistě všichni chápete, taková zrůda musí být co nejrychleji chycena!“
„To je jako všechno?“
„Ale kuš! Poslouchejte dál.“
„Jestliže znáte někoho, kdo se jmenuje Alan Denvery, ihned nám to prosím nahlaste! Nesmíme té zrůdě dovolit, aby ublížila komukoliv dalšímu!“
Sára vypnula televizi. Všichni se bez jakýchkoliv slov zadívali na Alana.
„Já to nebyl. Přísahám!“
„A proč bys nemohl? Sám jsi nám přece řekl, že jsi s ním byl nějak propojený!“
„To ano, ale já jí nezabil!“
„A jak to můžeš vědět? Co když jsi byl venku, co když se z tebe nějak stal upír?“
„To ne. To přece není možné! Georgi, Bobby, Sáro, Flo!“
Nikdo z nich však nic neřekl.
„No tak! Přece tomu nevěříte!“ vykřikl zoufale Alan.
„Je mi to moc líto, Alane, ale na jejich slovech něco bude…,“ promluvil nakonec George.
„Ale já jí nezabil!“
„Je mi to moc líto, Alane, musím to udělat!“
„Ne, nemůžeš jim tam zavolat! Já to neudělal. Nedávejte mě jim!“
„Promiň Alane,“ zašeptal George a vytočil číslo, které viděli na televizní obrazovce.
***
Minulost, Transylvánie
Kněz, který se vzdorovitě vzepřel Draculovi, se ohlédl po svých bratrech, ale ti nikde nebyli. Poté si povšimnul rozbitých oken a vše mu bylo jasné.
„To jsou mi teda kněží. Utečou z božího stánku ještě předtím, než to začne. Mrzí mě, že to bratři nezvládli, stejně jako to mrzí našeho pána, ale já neuteču, já ponesu svůj osud, tak jak mi bylo přikázáno!“
„Přestaň s tím! Oba dobře víme, že se bůh stará jen o sebe. Já jsem toho důkaz a dokonce i ty. Když se nebudeš bránit, slibuji ti, že to bude relativně rychlá a téměř bezbolestná smrt!“
Kněz však místo odpovědi stiskl pevněji kříž a z pod šatu si vyndal další krucifix a pověsil si ho na krk.
Radej a Ryan ucouvli, ale Dracula řekl: „Čeho se bojíte? Je to neškodné!“
Ovšem když mu s ním kněz zamával před nosem, ucukl. „Tak neškodné, vládče temnot?“
„Přece se ho nebojíte. Je jen jeden a maximálně se může stát, že vás to popálí, tak si pospěšte!“
„Měl by ses vrátit zpět domů k žene, která tě miluje. Proč chceš hanobit posvátný stánek boží?“
„Protože mi bůh ještě něco dluží a moje Elizabeth byla jediná, kterou jsem kdy miloval a tvůj Bůh mi jí vzal!“ a Dracula začal ničit vše, co mu přišlo pod ruku. Nádoby, číše, misky, obětní oltář, sochu Panny Marie.
„Dost už bezbožníku, dost už!“ křičel na něj kněz a chtěl se k němu chtěl vrhnout, ale cestu mu zastoupili Radej a Ryan.
„Ty!“ vydechl překvapeně, když uviděl Ryana.
„Ano, já, ctihodný otče!“
„Ty umíš mluvit? Kam zmizela tvá blekotající nemoc?“
„Můj pán mi ji vyléčil a vzal mě pod svá křídla.
Kněz se pokřižoval. „To vidím. Udělal z tebe dítě noci!“
„Lepší býti dítětem noci než být zneužíván a zesměšňován.“
„Odpust. Byla to špatné, ale já se vám nepoddám, já jsem svému pánu věrný!“
„Děláte chybu, otče. Bůh myslí jen na sebe, ale myslel někdy na chudáky, seslal jim snad někdy milosrdenství? Nikdy!“
„Jen proto, že má mnoho práce a…“
„Pusť mě k němu!“ ozval se Radej a narostly mu zuby.
„Přibliž se, synu temnoty, a přísahám, že odtud nevyjdeš živ a zdráv!“
Radej se zarazil, ale pak řekl: „Já už ale nejsem na živu!“ Chtěl ho povalit na zem, ale v tom mu někdo stisknul tak silně jeho pravé rameno, že sykl bolestí a ustoupil dozadu.
„Proč, pane, proč?“ zakňučel.
„Tohohle si vezmu já osobně!“ prohlásil rezolutně Vlad.
„Ani jeden z vás nezíská můj život, moji krev!“ zařval kněz.
„To jsou silná slova, boží posle!“
„Chcete ho přidržet můj pane?“ otázal se podlejzavě Radej.
Dracula však zavrtěl hlavou. „Nikoliv. Už jsem jednou řekl, že se o něj postarám sám.“
Radej cosi zavrčel, ale poslušně ustoupil dozadu. Dracula přistoupil ke knězi a zeptal se: „Jak se jmenuješ pošetilče?“
„Neřeknu ti své jméno!“
„Jak myslíš. Zemřeš bezejmenný!“
„Ve jménu otce, duchu i syna svatého,“ odříkával tiše kněz a v ruce držel krucifix. Dracula však na nic nedbal a násilně mu ho vyrval. Ačkoliv ho poté pálila dlaň, bez větších problémů s ním hodil o zem.
 „A bude svačinka!“ zamnul si Radej rukama.
Dracula čekal. Čekal jestli se kněz ještě o něco pokusí, ale ten jen odevzdaně sklonil hlavu. „Měl jsi pravdu, synu noci. Bůh nemá o své ovečky zájem. Kdyby měl, nikdy by nemohl dopustit to všechno, co jsi zde provedl!“
„Nebylo jiného zbytí. Víš, že musíš zemřít?“
Kněz měl stále skloněnou hlavu. Vypadalo to, jako když o něčem usilovně přemýšlí.
Nakonec tu hlavu zvedl a řekl: „Pokud musíš, učiň, co je nutné, ale dřív než ukončíš můj život, bych ti chtěl říct, že bych si přál být jako ty – syn noci!“
„Cože? To tedy ne!“ ozval se rozhořčeně Radej.
„Ticho!“ zahřmel Dracula a Radej ustrašeně ustoupil.
„Co si o tom myslíš ty, Ryane?“
„Jste můj pán, já jsem jen váš sluha, ale kdybych si mohl vybrat, zvolil bych přijmout jeho nabídku.“
„Moudrá slova Rayne,“ pochválil ho Vlad a otočil se se zájmem ke knězi. „Když se staneš jedním z nás, uvědomuješ si, co se změní, čeho se musíš vzdát?“
„Ano. Jsem připraven a zlomen…“
„Dobrá tedy,“ Dracula se ho už už chystal kousnout, ale v tom se z venku začal ozývat příšerný vřískot.
„Co se to děje?“ vzkřikl Dracula a pohlédl ven a to, co uviděl, se mu pranic nelíbilo.
Dva kněží, kteří se pokusili utéct, klečeli na nohou a u jednoho z nich stál muž, který ještě před chvilkou měl na sobe kutanu, kterážto nyní ležela o kus dál.
„Přestaň!“ přikázal Dracula, ale onen muž ho nevnímal a plnými doušky si vychutnával kněze, který se absolutně nedokázal hnout.
„Můj pane. Ten druhý už bude brzo náš…“
Dracula neodpověděl a zuřivě udeřil do okenice takovou silou, že se to okno roztříštilo.
***
Současnost
„Haló, policie? Dobrý den. U telefonu George Stuart. Chtěl bych vám nahlásit, že znám člověka jménem Alan Denvery a…,“ George nemohl dále pokračovat, protože na něj Alan zcela nečekaně skočil, povalil na zem a zakousnul se mu do krku.
„Bože můj…Alane! Alane!“ začaly křičet Sára a Susan, ale Alan je nevnímal. Byl přilepený k Georgovi a sál jeho krev.
„Udělej něco, Bobby!“ vřískla Susan.
„Ale co?“
„Cokoliv, ale udělej to rychle!“
Bobby si zoufale pročísl vlasy. Absolutně nic ho nenapadalo. Pokusil se Alana odtrhnout, ale ten se nenechal, zuby stále zaklesnuté v Georgovi, který sebou škubal a vyrážel ze sebe: „Alane! Pusť mě, to bolí!“
Alan ho však nehodlal nechat. Bobby vyzkoušel všechno možné. Praštil Alana vařečkou, pokličkou, pánvi a dokonce i hrncem, ale Alan byl jako ze železa.
„Tak dělej něco!“ vřískala Susan.
„Já dělám, copak sis nevšimla, ale ono snad na něj nic neplatí!
„On ho zabije!“
Alan mezitím sál a sál a Georgeův odpor slábnul. Bobby uchopil do ruky těžké železné kladivo.
Jestli ho nezastaví tohle, tak už nic. Avšak v okamžiku, kdy chtěl máchnout, se Alan odtrhl a k smrti vyděšená Sára sledovala, že má zuby zase normální.
„Co…co se stalo?“
„Ty zrůdo!“ Sára se na něj chtěla vrhnout, ale Flo ji na poslední chvíli zadržela.
„Co se stalo, co jsem udělal?“ zeptal se Alan znovu.
Pak se podíval na zem a vydechl: „Můj bože!“
Susan, která se už jakžtakž zklidnila, okamžitě přiskočila k Georgovi a sáhla mu na krk. Hledala puls, ale nemohla ho nahmatat. Zkusila srdce, ale to nebilo. Pomalu zvedla hlavu a roztřeseně zašeptala: „Je mrtvý!“
„Ne!“ vřískala Sára a snažila se osvobodit z Florinina sevření, ale ona ji držela pevně. „Vrahu, bestie, vrahu!“
***
Minulost, Transylvánie
„Zabijte ho!“ přikázal Dracula.
Radej zaváhal, ale když uviděl, že Ryan nemá strach a jde k tomu muži, dodal si odvahy a následoval ho. Ryan mezitím přišel až k neznámému, který si olizoval prsty.
„Jsou výborní, dáš si taky?“
Ryan zavrtěl hlavou. „Proč jsi neuposlechnul rozkaz svého pána?“
Muži potemněly oči. „On není můj pán! Já jsem svým pánem!“
„Možná, ale přesto nemáš právo podnikat cokoliv proti vůli Draculy!“
Muž se zasmál. Byl to řezavý smích a Radej měl nutkání ustoupit dozadu, ale zavčas zachytil Ryanův varovný pohled.
„Dracula? Kdo je to?!“
„Je to náš pán a kníže temnot. A přikazuje ti, abys ihned opustil toto místo,“ vysvětlil neochvějně Ryan.
„Tak on mi to přikazuje? To, že dokáže léčit, z něj nedělá boha! Nebo že by se náhle stal tím, co tak nenávidí? To už zapomněl na Elizabeth?“
„Dost! Ty o Elizabeth nemluv!“ Před neznámým se náhle objevil Dracula a oči mu žhnuly.
„A proč ne, švagre?“
Dracula stisknul rty, ale ovládl se. „Nebyl si hoden býti jejím bratrem!“
„Proč si to myslíš, švagře?“
„Byla to čistá nádherná žena, která umřela, protože uvěřila lžím!“
„Má sestra byla především hloupá, když se vdala za tebe a naivní, když tomu dopisu tehdy uvěřila!“
„Tys nikdy nelitoval, žes zabil svou vlastní sestru?!“
Neznámý na něj několik vteřin beze slova hleděl a v očích měl pohrdání. „Ne! Ty sis ji nikdy nezasloužil! Ani nevíš, jak moc jsem byl šťastný, když jsem ji tam dole viděl a ještě lépe mi bylo, když jsem si vychutnával tvé utrpení!“
Dracula na něj hleděl a v očích se mu leskly slzy.
„Tak co udělá velký Dracula, jak pomstí smrt své milované?“
„Pane. Já vás zapřísahám, odejdete odtud, vraťte se na svůj hrad, odpočiňte si!“ snažil se ho přesvědčit Ryan, ale Dracula ho prudce odstrčil.
„Vraťte se zpátky!“
„Ne. Nemůžu vás opustit!“ zachránil jste mě, uzdravil a já vám chci do svého konce sloužit. Jsem pro vás ochoten i zemřít, můj pane!“
„Jdete!“ zahřmel Dracula.
Ryan tedy sklonil hlavu a chystal se odejít, po pár krocích se však obrátil. „Neodejdu, pane! Jestli je to vaše vůle, zabijte mě!“
Dracula přikývl a zahleděl se na Radeje. Ten stál kus dál a ve tváři měl nevyzpytatelný výraz.
„A jak jsi se rozhodl ty?“
Radej polknul. Ano, byl Draculovi za mnohé vděčný, ale nebyl mu tak oddaný. On nechtěl riskovat svůj život, svůj věčný život! Moc dobře věděl, co všechno dokáže ten muž v kutaně.
„Tak mluv Radeji!“
„Můj pane…,“ začal, ale nedokázal pokračovat, protože se celý chvěl.
„Máš to věru statečné služebníky!“ ušklíbl se neznámý.
„Promluv, Radeji!“
Radej pohlédl na Ryana a ten přikývnul. Pak pohlédl na muže bez kutany a výraz, který viděl v jeho očích, se mu vůbec nelíbil. Udělal krok zpět a Ryan odvrátil hlavu. Dracula na sobe nedal nic znát.
„Dobrá, Radeji. Vidím, že sis vybral!“
„Takže můžu odejít?“ otázal se Radej rozechvěle.
„Jistě, že ano. šťastnou cestu!“
Radej se tedy hluboce uklonil. „Děkuji, můj pane.“
Udělal však jen jediný krok. Více už nedokázal, jelikož se Dracula proměnil ve vlka, skočil po něm, povalil ho na zem a vzápětí se do něj zakousnul. Radej vřískal, snažil se osvobodit.
„Ryane, pomoz mi, Ryane!“ křičel na něj, ale ten se ani nehnul.
Jen na to hleděl a podvědomě si olizoval jazykem rty. Radej sebou ještě chvíli mrskal, ale nakonec se přestal bránit a dovolil Draculovi, aby mu prokousnul hrdlo.
***
Současnost
„Uklidni se, Sáro!“ domlouval jí Bobby.
„Uklidnit? Jak se mám uklidnit?! To stvůra mi zabila strýčka!“ vřískala Sára.
„Já vím, ale tohle nám nepomůže!“
„Mě je jedno, co nám pomůže. Mému strýci to už nepomůže a za všechno může jen on!“
„Ale co když za to nemohl…?“
„Nemohl? To myslíš vážně?“
„Sáro, Sáro! Chápu, jak se cítíš, ale co když má Bobby pravdu? Já vím. Bude to znít jako fantasmagorie a možná, že to tak i je, ale co když to nějak souvisí s těmi sny?“ řekla Susan.
„Jak by mohlo? Byly to jen sny, i když značně živé…“
„A co když ne?“
„Co tě tak najednou popadlo, Susan? Nebylas to ještě před chvilkou ty, kdo Alanovi nevěřil?“
„Jo, to jsem byla, ale to bylo předtím, než jsem viděla tohle. Po těchto slovech přešla k televizi a zapnula ji.
„Krvežíznivá bestie opět udeřila. Policie před necelými pěti minutami našla další tělo mladé ženy, která byla zabita ú;plně stejným způsobem. Žádám všechny mladé ženy a dívky, aby byly opatrné a pokud možno nevycházely samy ven!“
„Tím nám chceš říct, co?“ zeptal se Bobby.
„Bože, bratříčku. Ty jsi občas tak natvrdlý. Chci tím jen říct, že ať už to dělá kdokoliv, rozhodne to nedělá Alan!“
„Takže tu máme jako dva upíry?“ zeptala se pomalu Flo.
„No, já přesně nevím, jak je nazvat.“
„Ale já jo. Mě je ú;plně jedno, že tam venku řádí nějaký šílenec, co mu chutná krev. Já to viděla na vlastní oči, vy jste to viděli na vlastní oči! On mi zabil strýce a já bych….“
„Co, Sáro? Nejraději by jsi ho zabila? Myslíš, že by se něco změnilo, že by to George vrátilo?“
„Ne…to asi ne… ale…“
„Měl bych se vydat policii,“ozval se zlomeně Alan. „Nevím, co se to se mnou děje, ale ať už je to cokoliv, zabil jsem kvůli tomu George.“
„Neblázni Alane! Co jim asi tak řekneme?“
„Nevím, ale raději ať mě zavřou, než se to znovu stane a já zase ublížím!“
„Ne. Ty přece nemůžeš za to, že jsi s tím upírem propojený…“
„Možná, ale jsem příliš nebezpečný. Sára má pravdu!“
„Sakra! Řekl jsem, že ne!“ vybuchl Bobby. „Nemůžeš se jim vydat. Co se stalo Georgovi je děsné a musíme ho pohřbít, ale nesmíme zapomínat na fakt, že se můžeš kdykoliv zase proměnit a ublížit dalším lidem.“
Sára si dala naštvaně ruce v bok. „A ty myslíš, že tady budeme v bezpečí? Jak chceš mého strýce pohřbít? Toho jako zakopeme na zahradě nebo co?“
„Něco vymyslíme, ale Alan se nesmí jít udat a nesmí to udělat ani nikdo jiný!“
„To máme dělat jakože nic, že je všechno v pohodě?“
„Měli bychom se jít všichni vyspat.“
„To tedy ne. Já tady svého strýce nenechám!“
„Já se už o něj postarám. Potřebujete to!“
„Ty mi přece nebudeš rozkazovat. Já ho neopustím a nedovolím ti, abys ho zakopal kdo ví kde jako nějakou věc!“
„Ale já ho přece nechci zakopat jen jako nějakou věc, ale pochop, že s ním nemůžu ani do márnice!“
„Já ho pohřbím. Vím o místě, které bude pro něj důstojné,“ ozvala se Flo.
Sára po chvilce přikývla. „Dobře. Neudám Alana, ale ani s tou stvůrou nebudu spát v jednom dome. Fakt bych nerada probudila s dvěmi tečkami na krku, pokud by mi hrdlo rovnou neprokousnul.“
„Tak už s tím přestaň. Musí existovat způsob, jak ho z toho vyléčit!“
„Jestli ho znáš, tak jsi ho měl použít před tím, než mi zabil strýčka. Jestli ne, tak raději mlč Bobby McBreade!“ Sára odešla a nezapomenula přitom důrazně prásknout dveřmi.
„Co se mnou hodláte udělat?“ zeptal se tiše Alan.
„Co bychom s tebou měli dělat?“
„Nemůžete mě nechat navolno. Nevíme, kdy to může přijít. Je to mnohem silnější než já a jestli bude někdo poblíž…“
„To se nestane. Nevím jak, ale rozhodne to nepřipustím!“
„Já vím, že se to stane znovu, Bobby. Vím, že určitě někomu ublížím…,“ náhle se Alan chytil za hlavu, obličej se mu zkroutil bolestí a on klesl na kolena. „Bože můj, bože můj! To bolí, to tak bolí!“
„Alane, Alane!“ Bobby k němu přiskočil, ale Alan ho prudce odstrčil. „Nepřibližuj se ke mně, smrtelníku!“
„Co je to s tebou? To jsem já Bobby!“
Alan ho udeřil do břicha. „Sám sis o to řekl,“ vzápětí mu narostli zuby a chystal se do Bobbyho zakousnout. Na poslední chvíli ho k zemi srazily Susan a Sára.
„Pusťte mě, vy zpustlé děvky! Nejste hodny se mě dotýkati!“
„Na co čekáš Bobby? Pojď ho přidržet!“ křičela Susan na otupělého Bobbyho. Ten se nakonec vzpamatoval, přiskočil k nim a společnými silami Alana přitlačili na zem.
„Dík, že ses vrátila.“
„Ne kvůli tobě!“ odvětila Sára chladne.
„Pusťte mě!“ zmítal se Alan, ale oni ho drželi pevně.
„Co se to děje?“ probral se najednou.
„Nemáme tušení. Měls cizí hlas a mluvils jako… ze středověku!“ našla Susan správné přirovnání.
„Co je to za nesmysl?“
„No mě to neříkej. Flo? Flo, podej nám provaz nebo něco!“
Flo však stála opodál a prohlížela se zaujatě v zrcátku, které držela v ruce. „To…to nejsem já…“
„Flo! Na manekýnování je času dost. Podej nám kruci nějaký provaz, my ho už dlouho neudržíme!“
„Flo? Co je to za divné jméno?“
„To je přece tvoje jméno!“
„Omyl! Jmenuji se Elizabeth Toryová!“
Sára a Susan vytřeštily oči. „Elizabeth Toryová?“ zopakovaly pomalu.
„Hej! Co to do vás vjelo? No tak, pomožte mi s ním!“ řval na ně Bobby, ale Susan ani Sára ho neposlouchaly. Fascinovaně hleděly na Flo. „Jestliže ty jsi Elizabeth…tak kde je potom Flo?“
„Kdo? Kdo jste vy, co to máte za divné šaty?“
„Divné šaty? Je přece rok 2007 a nebo snad ne?“
„2007?“ zašeptala nevěřícně Elizabeth.
„Co se děje? To mi tady chcete namluvit, že si jako prohodili těla?“ zeptal se ohromeně Bobby.
„Jak to mám vedet?“ odsekla Susan. „Alan byl skoro normální a pak se zhroutil k zemi a po chvilce začal vyvádět. Jistě to není on, ale ten chlápek v kutaně, o kterém se Alanovi zdálo.
„Takže ten chlápek je něco jako jeho pra pra-pra-předek a Elizabeth je zas pra-pra-pra předek Flo a podle všeho tihle dva spolu něco měli!“ shrnul Bobby.
„Panebože…kde jsou tedy Alan a Flo?“ zeptala se Sára a zahleděla se na Flo, která se stále zálibně prohlížela v zrcadle.
„Asi tam, kde ještě před chvilkou byla tahle fiflena a ten upír!“ tipla si Susan.
„A to bylo kdy?“ vytřeštil Bobby oči.
„Řekla bych, že někdy ke konci 15 století…“

komentáře 3

  • Florina 15.8.2007na0.28

    Akorát škoda, že jsi Florinu zkrátil na Flo a tak trochu poangličtil ;-))

  • Mason 15.8.2007na0.39

    díky a za Flo se omlouvám, ale je to tak lepší:)

  • Florina 15.8.2007na1.00

    Ale slíbil jsi mi to ;-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít