Život po smrti – 2. část

Próza / 9.8.2007 /

Děj začíná přiostřovat. Pánem temnot totiž není nikdo jiný než samotný Vlad III.! A že si s ním není radno zahrávat brzy na vlastní kůži pozná čtveřice knězů, kteří v protivampirickém zásahu zabijí Draculovu nevěstku.

Transylvánie, 1480
„Bože milosrdný, Bože milosrdný pomoz této ženě najít klid. Vyžeň z jejího těla temné síly, zbav jí ďábelského opojení! Vyslyš nás, pane, své věrné služebníky!“
Odříkávalo asi pět mužů v kněžském rouchu. Všichni byli rozestaveni podél lóže, na které ležela asi 25-letá žena, která byla provazy přivázána k posteli.
Měla na sobě jen velmi lehký šat, jež nezakrýval dostatečně a byly vidět jisté proporce, které kněze velmi dráždily. Zatím se však jejím půvabům ú;spěšně bránili. Žena měla dlouhé husté hnědé vlasy, které teď byly rozcuchané, červené oči, bledý obličej a neobyčejně ostré zuby.
Zatímco kněží mumlali, ona těmi provazy škubala a křičela přitom: „Pusťte mě, pusťte! Já jsem jen nevinná děvečka!“
„Neměj strach, mé dítě. Za chvíli tě náš Pán osvobodí,“ promluvil k ní jeden z kněží, který už to nutkání nevydržel a odpojil se od svých kolegu, kteří se stále modlili.
„Já nepotřebuju osvobození, já potřebuju pořádnou mužnou hrud, ale ty asi nejsi tím pravým, že boží sluho?“ žena ta slova chrlila opovržlivě.
„Takto se vůči našemu pánovi rouhat nesmíš!“
„Pcha! Mě je váš pán ukradený. Já chci muže! Co je na tom špatného? Copak v této světnici není žádný pořádný muž? Nikdo z vás nechce okusit sladké plody, po kterých všichni tak toužíte, ale ú;myslně si je odepíráte?“
Kněz zaváhal. Složil slib celibátu, ale byl přece jen mužem a své touhy nedokázal potlačit.
Bylo to příliš lákavé na to, aby dokázal odolat pokušení, které se před ním rýsovalo.
Pohlédl na ostatní kněží, ale ty se vroucně modlili.
„Možná, že bychom si mohli vyjít vstříc, tys stejně propadlá peklu a já…“
„Ano. Jsem strašná hříšnice a strašně se kaju, ale nechci odejít do pekel, aniž bych naposledy neokusila pozemské slasti!“
Kněz zaváhal. Jas jejích očích se mu nelíbil, ale ona se tam tak svůdně svíjela, což ještě umocňovaly provazy a on fascinovaně hleděl na její prsa, která se zvedala a klesala a byla zřetelně přes ten lehký šat vidět.
Pokřižoval se, přistoupil k ní a po chvilce se jí začal dotýkat. Vlasů, uši, tváří, úst, krku, hrudi, prsou, břicha i Venušina pohorka a cítil, že nad ním chtíč vítězí, ale on se nemohl bránit, neboť to bylo silnější. Posedlá při každém jeho dotyku sténala a olizovala se jazykem.
Když kněz svým jazykem oblažil její šaty a chtěl je sundat, žena pronesla: „Jsi snad tak sobecký, můj vládče, že všechnu rozkoš si chceš užít sám a tvé služebné nic nedopřeješ? Rozvaž mě a já tě zavedu do ráje na místo, kde ještě nikdo nikdy nebyl.“
Kněz zaváhal. Pohlédl opět na své bratry, ale ti byli stále ponořeni ve svých modlitbách, pak na tu ženu, která smyslně přejížděla jazykem přes své rty a definitivně ztratil hlavu.
„Rozvážu tě, ale o nic se nepokoušej. Nade mnou bdí náš pán!“
„Jistě, neměj strach. Chci se ti jen odevzdat a k tomu potřebuji volné ruce.“
Kněz ji tedy rozvázal a poté jí vyhrnul ty šaty a počal laskat její klín. Žena začala vzdychat, ale bylo v tom cosi neupřímného, čehož si ovšem kněz, který uvíznul v osidlech chtíče neuvědomil. Vyhrnoval jí šat stále nahoru a nahoru až byla téměř kompletně nahá.
V okamžiku, kdy jí kněz laskal ňadra, žena tiše řekla: „Přestaň na chvíli, můj milovaný, a přibliž se k mým rtům. Chci ti něco říct!“
„Snad později.“
„Prosím, můj pane. Je to opravdu důležité.“
Kněz tedy vystrčil svou hlavu z pod šatů a přiblížil se k jejímu obličeji. Žena se usmála a zašeptala: „Nakloň se blíž můj pane. Kněz se naklonil.
„Ještě blíž?“ kněz, který už o sobě téměř nevěděl, se naklonil ještě blíž.
To už se ženiny zuby ocitly dostatečně blízko jeho krku, pevně ho objala u a vzápětí se do něj zakousla takovou silou, že kněz vyjekl bolestí, ale to už žena sála. Několik vteřin mu trvalo, než se dovtípil, čeho se stal obětí. Pokusil se vymanit, ale tona ho držela pevně a sála sála.
Kněz sebou škubal, ale bylo to marné. Cítil, že ho opouští sílu, že zrak se mu zatemňuje, v hlavě mu hučí. V posledních sil ze sebe dokázal vydat skřek a probudil ostatní bratry, kteří když to viděli, se nejprve hluboce pokřižovali, vytáhli kříže a jimi divoce mávat.
Upírka prskala, svíjela se, krev jí stékala po bradě, ale svou oběť musela pustit. Napadený muž se ztěžka odpotácel dozadu. Ostatní kněží pořád mávali kříži. Pak dva z nich přestali a žena se chtěla vymrštit, ale oni jí zavčas na čelo přitisklo posvěcené pečetidlo a ona se zavřísknutím dopadla zpět na lůžko, kde na ně nenávistně cenila zuby, ale to pečetidlo jí strašlivě pálilo.
Jeden z knězů vzal ze stolu sekeru a přistoupil k posedlé, která na něj výsměšně pohlédla
„Ty, že bys mě chtěl zabít? Ty, který kážeš o čistotě a celibátu?“
„Ano já, ďáblovo stvoření!“ prohlásil pevně onen kněz.
Žena se rozesmála a pak řekla: „Raději by ses měl vrátit, aby chlapci, které po nocích utěšuješ ve své posteli, nebyli smutní!“
„Není jiná možnost!“ vykřikl, sekera dopadla na ženin krk a hlava odletěla o kus dál a celou světnici potřísnila krev.
„Ďáblova pomocnice už nebude více škodit! A co se týče tebe, bratře Augistíne,“ a ukázal na muže, který podlehl chtíči, „od teď jsi exkomunikován z církve a nejsi hoden nosit kněžský šat!“
„Prosím, prosím! Já se napravím. Nemohl jsem se obránit. Ona mě očarovala!“ Nebylo mu to nic platné. Ostatní kněží z něho strhali veškerý šat a v okamžiku, kdy byl nahý, odešli pryč.
***
Současnost
Flo se ve své posteli neklidně převalovala. Zdál se jí velice podivný sen. Všechno přitom bylo tak skutečné! Vlastně to byly pouhé záblesky, ale šlo z nich poznat, že se jedná o mladou ženu, která zoufale běží uličkou, jež je velmi úzká a špinavá. Tak špinavá, že se žena jen velmi těžko prodírala odpadky a výkaly. Ale i když to bylo odporné a žene se lepily na bosé nohy, šla pořád dál a dál.
Za ní se pozývaly těžké kroky a výkřiky: „Chyťte ji! Chyťte tu ďáblovu pomocnici!“
Žena byla zadýchaná, srdce jí tlouklo mnohem rychleji než obvykle, ale stále pokračovala. Sama sice dobře nevěděla, kam jít – věděla jen, že se musí skrýt před svými pronásledovateli, kteří si myslí, že je v spřažení s ďáblem jen proto, že se dotkla jednoho chlapce, který byl těžce nemocen a on se uzdravil.
Kroky a hlasy byly blíž a blíž. Žena už nemohla, hlava se jí točila, jistě by ji každou chvíli dostihli a nechali zaživa roztrhat psi, kdyby se náhle před ní neobjevil vysoký muž v kutaně.
Chytl jí za ruku a laskavým tónem řekl: „Zastav se, mé dítě. Schovej se za mě a načerpej nových sil, budeš je potřebovat.“
„Kdo jste?“
„Dozvíš se v pravý čas.“
A žena, i když se ho bála, se za něj schovala, protože svých pronásledovatelů se bála mnohem více. Muž v kutaně tam tedy stál a ú;plně klidně čekal na muže, až se k němu i s hořícími pochodněmi přiřítí. Netrvalo dlouho a objevil se první. V pravé ruce pochodeň a v levé ostrou sekeru.
„Kde je? Mluv nebo tě…!“
„Nebo mě, co?“ Muž nadzvedl obočí.
„Kde je ta pekelná coura, co obcuje se satanem a krajem roznáší smrt?“
„Roznáší? Neuzdravila snad toho chlapce?“
Muž se zarazil, ale pak řekl: „To jo, ale to dítě příští den zemřelo a za to může ona!“
„I kdyby snad, vydat vám jí nemohu!“
„Kdo jsi, že si tak troufáš?“ zeptal se buřič výhrůžně a zatočil sekerou ve vzduchu.
„Jsem někdo, kdo nemá rád, když mu vyhrožuje.“
Buřič se zachechtal a s nim další dva, kteří mezitím dorazili. „A co mi jako uděláš? Co mi zabrání vzít si to, co mi právem náleží?“
„Já a má kutana,“ odpověděl druhý muž klidně.
„Cha, cha. A jak mi v tom může tvá kutana zabránit?“
„Zaú;toč na mě a poznáš to!“
Buřič se vyřítil, ale ruce tajemného muže hbitě zajely pod kutanu, vylovily meč a on příčným řezem udělal ú;točícímu na břiše dlouhou hlubokou ránu, ze které ihned začala prýštit krev.
Muž překvapeně vyjekl, sekera mu vypadla z rukou. Zachroptěl a svezl se k zemi. Další dva muži cosi zaječeli a vrhli se na tajemného holýma rukama. Muž s kutaně nikam nespěchal, v klidu zvednul sekeru ze země a nejbližšímu muži ještě za běhu useknul hlavu tak prudce, že ta dopadla o notný kus dál a druhého, který se včas nedokázal zastavit, rozštěpil na dva kusy.
Když se jeho tělo rozpadlo, uslyšel muž v kutaně vřískání. „Klid – ty se nemusíš ničeho bát.“
„Kdo jste, co po mě chcete?“
„Chci ti pomoct. Mě se bát nemusíš!“
„Kdo jste…,“ víc toho žena nedokázala říct, protože si ten muž sundal kapuci a ona si povšimla, že po stranách ú;st mu vyrašily dva ostré zuby. Rozklepala se, ale zimou to nebylo.
„Neubližujte mi, udělám cokoliv, jen mi neubližujte!“
„Chci vědět jen tvé jméno, pro začátek, ale posečkej chviličku,“ a poté se sklonil k jedinému muži, který zůstal jakžtakž celý.
Nejprve se zhluboka napil z prýštící krve a pak se tomu muži zakousnul do krku. Nevadilo, že byl mrtev, krev byla ještě pořád čerstvá. Ta žena tam zatím stála, celá se třásla, oči měla dokořán, ale nepokusila se o ú;tek, jako kdyby jí tu cosi drželo.
Když muž v kutaně skončil, otřel si ú;sta a poté se k ní otočil nazpět. „Ó, jaká lahoda…!“
Když si povšimnul jejího zděšeného výrazu, řekl: „Hlad se nedá utišit, ale ty nejsi oběť…“
„Jmenuje se Elizabeth,“ vyhrkla, aniž by absolutně tušila proč mu to prozrazuje.
Muži se na rtech objevil nevyzpytatelný ú;směv. „Elizabeth…to je krásné jméno a máš i druhé?“
Žene se chvěla víčka, ruce, nohy, čelo měla celé zpocené, ale přesto se přinutila odpovědět: „Jmenuje se Elizabeth Toryorn!“
Flo sebou prudce trhla a otevřela oči. Několikrát za sebou se hluboce nadechla a hluboce vydechla.
„To není možné, to není možné!“ šeptala tiše. Přitom si uvědomila, že je celá zpocená, že se jí třesou ruce, nohy, ale i oční víčka.
„Elizabeth Toryon, Elizabeth Toryon!“ opakovala si, jakoby byla v transu.
Nejspíš by si to opakovala stále dokola, kdyby se najednou zničehonic celým domem nezačal rozléhat vřískot. To Flo probralo, vyskočila z postele, bleskově na sebe natáhla župan a vyběhla z pokoje. Vřískání se ozývalo stále blíž a blíž.
Vycházelo z pokoje, kde spal Alan. Flo se zarazila. Nepříjemně ji zamrazilo v zádech, ale přesto kliku zmáčkla a vzápětí do pokoje vstoupila. Nevnímala, jak na sebe Sára a Susan křičí, ani vyděšené tváře všech ostatních.
Viděla jen ty tři muži na podlaze. Byly to nejspíš jen tři vagabundi, kteří se pokusili vkrást do domů, ale Flo děsilo, jak všichni tři vypadali. Jeden z nich měl na břiše hlubokou řeznou ránu, druhý byl bez hlavy a třetí rozseknut na půlku.
„Co se tu stalo?“ zeptala se, když se aspoň trochu vzpamatovala.
Susan a Sára se přestaly hádat. „Nemáme potuchy. Alan tvrdí, že spal a nic si nepamatuje, ale musel je nějak zabít, ne?“
„Sekerou…,“ vypustila Flo z ú;st dřív, než tomu mohla zabránit.
„Cože? To myslíš vážně?“
„Ano,“ potvrdila, když už věděla, že vyřčená slova nejdou vzít zpět. Susan na ni několik vteřin hleděla v její tváři bylo možné číst: Ty musíš být totální magor, ale nakonec řekla: „Jestli je to tak, kde je ta sekera?!“
Flo nezaváhala a ukázala na skříň s oblečením.
„To fakt myslíš vážně?“
„Podívej se tam,“ zamumlala Flo pouze.
Susan skříň otevřela, zběžně do ní nakoukla a zas ji chtěla zavřít. Jenže v tom okamžiku, jí cosi docvaklo. Posunula věci ve skříni a vydechla: „Můj bože..,“ rychle se odvrátila.
„Cos tam našla?“
„Useknutou hlavu.“
„Jak se to mohlo stát? To přece nemohl Alan udělat. Tak dobrý zas není.“
„Já nevím, nelíbí se mi to…“
Flo neříkala říct. Jen tam stála, hleděla na mrtvé muže a před očima se jí začal znovu zjevovat sen. Opět viděla muže v kutaně, onu ženu i mrtvé muže, kteří na tom byli ú;plně stejně, jako ti tři tady v tom pokoji. Flo se otřásla a vidinu zahnala. Je to náhoda nebo jsme snad nějakým způsobem spojeni s těmi lidmi, i když je to dávný středověk?
„Podívejte, něco jsem našla! vykřikla Susan a položila na stůl malý zlatý medailon.
„Co je to? Kde se to tady vzalo?“
„To netuším. Ale počkat, je to pootevřené.“
„No možná, že bychom to měli nechat být,“ ozvala se nesměla Sára.
Susan však mávla rukou. „Ale no tak, nebuď strašpytel!“ usmála se Susan a medailónek otevřela.
„Můj bože! To je mi ale podoba. To je přece Florina a tohle…tohle Alan. No vypadá trochu jinak, ale je tak on.…“
Florina se protlačila dopředu, ale jakmile se podívala na podobizny, zatočila se jí hlava a podlomila kolena. Byla tam ta žena, onen muž oba dva se drželi za ruce.
„Elizabeth Toryon a Goldren…není tady příjmení,“ četla Susan.
„Tak se prý jmenoval můj prapradědeček,“ ozval se tiše Alan, který až doteď mlčel a choulil se v rohu pokoje.
***
Minulost, Transylvánie
Do pokoje, který obýval Vlad, vstoupily dvě ženy ve velmi lehkém oblečení. Vlad si jich nejprve nevšímal, neboť hleděl na zeď. Obe tedy ženy poklekly a tiše vyčkávaly. Pět minut se nic nedělo, deset minut se nic nedělo, patnáct se nic nedělo. Teprve, když táhlo na 16 minutu Vlad se pomalu otočil, ale když je uviděl jen dvě, zamračil se.
„Kde je Iznabel?“
Ženy však mlčely.
„Kde je Iznabel?“ zeptal se Vlad znovu a tentokrát o poznání zvýšil hlas.
Hluboce sklonily hlavy.
„Kde je Iznabel?!“ zařval na ně.
„Je mrtvá, můj pane, všemocný…“
„Přestaň! S lichotkami na mě nechoď! Mrtvá…,“ Vlad potřásl hlavou. „Co se stalo? Měly jste se jen nasytit a přivést mi nové poddané!“
„To jsme také udělaly pane, přesně jak jsi nám přikázal. Svedly jsme tři muže, souložily jsme s nimi a pak, když nadešel správný čas, vysály jsme je tak, aby vám mohli pokorně sloužit.“
„Tak jakto, že je mrtvá?!“ vybuchl Vlad a udeřil rukou do kamenného stolu.
Upírky zaváhaly, ale pak naráz odpověděly. „My jsme se vrátily, ale Iznabel zatoužila ještě po další krvi. Odrazovaly jsme ji od toho, ale ona si nedala a říct a…“
„A co?!“
„Víme jen, že v jedné velmi ú;zké uličce, v té, kde se scházívají pašeráci, otrokáři zhýralí námořníci, byl jeden muž, jehož tělo ovládal ďábel převtělen do podoby silné medoviny a jak se tam ta potácel, Iznabel se nechala přemoci hladem a vrhla se na něj. V okamžiku, kdy ho vysála, se tam objevily čtyři kněží a my věděly, že už jí nemůžeme pomoct, že se musíme zachránit, abychom ti to mohly sdělit a býti ti ú;těchou.“
Vlad na ně několik vteřin bez pohnutí zíral a pak udeřil rukou do zdi takovou silou, že se počaly na zem trousit malinké části kamínků. „A jak víte, že je mrtvá?“
„Jistě je mrtvá…“
„Jak víte, že je mrtvá?“ zeptal se znovu a v očích se mu zlostně zablýsklo.
„Musí být mrtvá. Kněží by jí nenechali naživu, ona byla…“
„Ticho! Víte, jak ti kněží vypadali?“
„Ano, náš pane. Měli na sobe šat, který nosí jen bratři z kostela u Svatého Ignáta.“
„Opravdu? To je můj oblíbený kostel a teď se stal ještě oblíbenějším. Měl bych ho jít zase navštívit a pomodlit se k našemu Pánu bohu!“ Vlad si nepatrně olíznul rty.
„Můžeme jít s vámi pane?“
„Ne! Zmizte mi z očí. Že jste ještě stále zde vděčíte pouze tomu, že jste mé oblíbené nevěstky, ale uděláte-li ještě jednu podobnou chybu…!“
Upírky se pomalu postavily a vzápětí se znovu hluboko poklonily. „Ano náš pane!“ a odešly.
Vlad se znovu zahleděl na zeď a po chvilce zašeptal: „Nikdo! Nikdo nebude mě, Vladu III zvanému Dracula, zabíjet nevěstky! Radeji, Ryane!“ vykřikl a jeho jasný, hluboký hlas se nesl celým hradem.
O chvilku později se jmenovaní objevili. Dracula si povšimnul, že oba mají na bradě zaschlou krev. „Omlouváme se pane, ale právě jsme večeřeli.“
„V pořádku. Všichni přece vědí, že pravidelná strava je velice důležitá.“
Muži poklekli. „Proč jste nás zavolal?“
„Protože je čas zabít ty, kteří nás připravili o sestru, kterou jsme všichni tak milovali,“ Dracula pohlédl na oba dva a oběma se v očích zjevil neskrývaný chtíč.
„Iznabel je mrtvá, můj pane?“
„Ano, ale bude pomstěna, že mí milí?“
„Ano, pane. Pomstíme smrt naší nebohé sestry, která byla zavražděna, když vykonávala své svaté poslání. Zavražděna muži, kteří si říkají kněží, poslové boha!“ Ryan si odplivl.
„Výborně! Jsem rád, že to berete takhle. Za chvíli vyrážíme, povězte cikánům, ať připraví kočár!“
„Jistě, pane!“ a muži se hluboce uklonili a vycouvali z komnaty.
Dracula pomalým krokem přistoupil k oknu. „Drahá Elizabeth, má lásko na věčné časy. Vidíš, kde jsem bez tebe, vidíš co mi tvá smrt způsobila? Proč si mě jen opustila Isabele!“
Chtěl se odvrátit, ale v tom koutkem oko zahlédl na hrací skřínce malé zrcátko. Dracula zavřísknul a uskočil.
„Jak se sem dostalo to prokleté zrcadlo?“
Nikdo však neodpovídal. Dracula ještě chvíli vyčkával, ale když nikdo nepřišel, štítivě uchopil zrcátko za spodní stranu a vši silou s ním mrštil na protější zeď, o kterou se roztříštilo na mnoho kousků.
Dracula odvrátil svou tvář. „I když se v zrcadle nevidíme, přesto se v něm odráží naše duše, naše zkažené duše,“ zamumlal tiše, vzal svůj plášť a opustil hrad.
***
Současnost
Mladá žena se šla dlouhou temnou ulicí. Očividně se něčeho nebo někoho bála, protože se každou chvíli ohlížela dozadu a přerývavě dýchala, jakoby uběhla několik kilometrů.
„Ať už tam není, ať už tam není, ať už tam není!“ opakovala si neustále tiše.
Nedaleko se ozvaly šoupavé kroky a jí se ještě více zrychlil tep. Někdo se za ní objevil, mužská postava. Žena vyjekla, ale to jenom kolem ní lhostejně prošel asi postarší muž v odrbaných hadrech a flaškou chlastu.
„Neječ tu, ženská pitomá!“ utrousil opilecky a pokračoval dál.
Žena vydechla, ale její úleva netrvala dlouho, protože se za ní ozvaly další kroky a než na to mohla nějak zareagovat, kdosi jí položil ruku na pravé rameno.
„Neubližuj mi! Já za nic nemůžu..,“ začala prosit. Pak si rukama zakryla tvář, jako by očekávala ránu, ale ta nepřicházela. Pak se ozval mladý příjemný mužský hlas.
„Nevím, co tady tak krásná žena jako vy děláte a nechci vědět, z čeho máte strach, ale jestli mohu doporučit, těmito uličkami nechoďte nikdy sama.“
„Děkuju, ale já tudy musela jít a co se týče toho…nechci vás tím obtěžovat.“
„Vy mě neobtěžujete. Nejste zraněná?“
„Zraněná, proč?“ zeptala se žena nechápavě, ruce měla stále na obličeji. Pak jí to došlo, pochopila, jak to asi musí vypadat.
„Promiňte,“ dala ruce z obličeje a teprve teď si mohla pořádně prohlédnout onoho neznámého muže. Byl celkem vysoký, měl hnědé vlasy a modré oči.
„Jak se jmenujete a co tu děláte tak pozdě v noci?“
„Mé jméno?“ Muž se zamyslel, jakoby si snad nemohl vzpomenout. Žena od něj odstoupila.
Ne, že by se ho bála, ale bylo v něm cosi děsivého, co nedokázala popsat. Něco ji nutilo být nanejvýš opatrná.
„Snad se mě nebojíte, slečno?“ zeptal se ten muž tiše.
„Ne… jistě, že ne, ale myslím, že bych měla už raději jít. Děkuji za záchranu, ale vážně už musím jít…,“ žena se pokusila o ú;tek, ale nestačila se ani pořádně rozeběhnout, když k ní ten muž přiskočil a hrubě povalil na zem.
„Co chcete dělat? Chcete znásilnit? Prosím ne!“
Muž zavrtěl hlavou. „Já chci něco jiného, něco mnohem lepšího!“
„Něco mnohem lepšího? Pusťte mě, jste šílenec!“
„Možná, že šílenec, ale především jsem strašně hladový,“ zamumlal muž a chytil žene obě dvě ruce a nohy jí zasedl tak, že se nemohla pohnout.
„Kdo proboha jste? Pusťte mě!“ žena se zmítala, ale bylo to marné.
„Přestaň se bránit a všechno bude snazší!“
„Přestaň se bránit? Vy jste se snad zbláznil, vy mě tu chcete znásilnit!“
„Znovu vám opakuji, že se chci jen nasytit!“
„Cože? Bože, to není možné, Ježiši!!!!“ začala vřískat a měla k tomu pádný důvod. Muži po stranách úst vyrostly dva ostré zuby.
„Prosím, ne! Prosím ne!!!“ žadonila, ale on se naklonil k jejímu krku a pak se do ní zakousnul. Žena vyjekla bolestí, ale nemohla se hnout, byla paralyzovaná. Muž sál a sál a skončil teprve až po minutě.
Žena ztrácela vědomí, ale ještě než omdlela, stačila zašeptat: „Co jste to za zrůdu!“ a pak ztratila vědomí.
Muž, jenž se dostatečně nasytil, vstal, oprášil si kalhoty, otřel ú;sta od krve a tiše řekl: „Kdo jsem? Přece Alan Denvery!“
***
Transylvánie, 1480
V kostele SV. Ignáta hořely dokola rozestavené svíce. Ty osvětlovaly poněkud skromnou výzdobu malého kostela. Byl zde skromný oltář, nad ním byl přikován Ježíš a u vchodu stála svěcená voda. Podlaha byla velmi studená, ale čtyřem mužům v kněžském rouchu to nikterak nevadilo. Klečeli vedle sebe, hlavy skloněné, ruce sepjaté a tiše se modlili.
„Ó, pane. Dej nám sílu šířit tvou víru v tomto hříšném kraji!“
Všichni se pokřižovali a pak znovu sepjali své ruce, ale než se mohli začít znovu modlit, dveře kostela se prudce rozevřely a dovnitř kdosi vstoupil.
„Nyní ne, cizinče. Nyní se modlíme k našemu pánu!“ zvolali kněží jako jeden muž, ale ať už to byl kdokoliv, nebral je na vědomí. Kněží se tedy snažili znovu se ponořit do svého rozjímání, ale hlasité kroky, které se ozývaly za nimi, jim to značně znemožňovaly.
„Odejdi, cizinče! Tohoto je stánek boží a jestli hned neodejdeš, budeš potrestán božím zásahem!“
Chvíli bylo ticho. Když už si však kněží mysleli, že onen cizinec odešel, ozval se za jejich zády výsměšný hlas: „A co mi váš pán udělá?“
Kněží sebou trhli a pomalu se otočili. „Kdo jsi, cizinče, že se tak rouhavě vyjadřuješ o našem Pánu a Spasiteli?“
Neznámý se zasmál. „Tomuhle vy říkáte rouhavě? Chcete vědět, co jsou to rouhavá slova? Slova, která vychází ze srdce muže, který kvůli Bohu přišel o to nejdražší, co ve svém živote měl?!“
Muž k nim udělal dva kroky a kněží o krok ustoupili dozadu. Nedokázali to nikterak popsat, ale na tom muži bylo cosi děsivého.
„Ať už se ti stalo cokoliv strašného, synu, věř, že náš pán je milostivý a že cokoliv udělá, je jen pro naše dobro!“
Tajemný muž stiskl rty. „Jistě. Jak jsem jen mohl pochybovat o dobrotě našeho pána? Jak jsem si mohl bláhově myslet, že se mi odmění, že mě učiní šťastným, když budu jeho jménem šířit víru mezi těmi osmanskými pohany! Bože odpusť mi, že jsem byl tak naivní!“
„Přestaň! Toto je stánek Boží a zde nesmí tato slova vůbec vyjít z úst!“
„A co uděláš? Vezmeš ten maličký kříž, co teď držíš v ruce a začneš mi s ním mávat před očima?“
„Co jsi zač a co pohledáváš zde na posvátném místě?“
„Posvátném místě? Nenechte se vysmát! Já tomuhle neříkám posvátné místo, protože kdyby to tak bylo, nemohl bych udělat tohle.“ A muž srazil nádobky se svěcenou vodou, udeřil rukou do zdi, strčil do šokovaných knězů a jediným pohybem vyrval kříž Ježíše Krista ze zdi a pohodil na zem.
„Tak kde je váš bůh, kde je? Proč mě nepotrestá, proč mě nezničí?!“
Kněží však byli celý zkoprnělí, něco takového si ještě nikdo nedovolil. Nakonec se přece jen jeden z nich vzpamatoval a rozhořčeně zvolal: „Jak jsi se jen mohl opovážit udělat něco takového, cizinče?“
„Chceš to vědět? Já ti to klidně řeknu, ale nejprve chci vědět, který z vás ji zabil?“
„Zabil? O čem to mluvíš? Máš snad chorou mysl?“
Muži se zablesklo v očích a kněží instinktivně ustoupili dozadu.
„Ano. Má mysl je chorá, ale jen díky bolesti, kterou mi způsobil váš bůh. Ale teď chci vědět, kdo z vás jí zabil?!“
„Koho?“
„Ženu, se kterou obcoval váš bratr!“
„Náš bratr?“ zeptali se všichni čtyři najednou.
„Ano! Vy jste mi ji zabili a jeho, který jen ukojil svou vášeň, jste potupili!“
Kněží zbledli a uchopili své malé křížky pevněji do rukou. „Kdo jsi, co o tom víš?“
„Jsem její pán a vy mi za to zaplatíte!“
„Jsi snad ďábel?“ vysoukal po chvíli jeden z nich.
Muž však zavrtěl hlavou. „Ďábel? Ne, já jsem něco mnohem víc!“ a vyděšení kněží sledovali, jak mu vyrůstají dva velké ostré zuby. Roztřásli se a ustoupili o další dva kroky dozadu. Možná by šli ještě dál, ale oltář jim v tom zabránil.
„Takže kdo z vás zabil mojí nevěstku?!“
Kněží na sebe pohlédli a v očích se jim zračil strach. Obzvláště jeden z nich byl zpocený a celý se třásl. Tři z nich zvedli do výšky své kříže a pronesli: „Dělej si s námi co chceš, kníže temnoty, ale my svému Pánu sloužíme a budeme sloužit do poslední chvíle!“
„Opravdu? Jste o tom přesvědčeni všichni?“ a upřel svůj zrak na čtvrtého muže, který se krčil v koutě a celý se třásl.
„Když mi teď kdokoli z vás řekne, kdo jí zabil, slibuji, že ho nechám naživu!“
„Nikdo z nás ti nic neřekne!“ odpověděl vzpurně jeden.
Dracula, neboť to byl vpravdě on, si jich však nevšímal. Pronikavý zrak měl upřený jen na toho čtvrtého muže. „Neváhej ani chvíli, bratře. Řekni mi, kdo to udělal a já tě ušetřím!“
„Ne! bratře Dominie, nedělej to!“
„Přemýšlej! Co bys raději? Žil nebo umřel?“
„Neposlouchej ho, nepodléhej jeho vábení. Je to pán Temnot!“
Avšak čtvrtý muž svého bratra neposlouchal. Pot mu stékal po tváři, nohy a ruce se mu třásly, zuby drkotaly.
„Odvahu, bratře, odvahu. Pán stojí při nás!“ volali na něj jeho bratři, ale kněz už byl rozhodnut. Miloval ženy, miloval děti a rozhodne se jich nechtěl vzdát.
„Bratře vrať se!!“ křičeli na něj, ale on je nevnímal a každým krokem byl k Draculovi blíž a blíž.
Když k němu přišel na jeden metr, Dracula řekl: „Dobře děláš. Řekni mi, kdo to udělal a budeš za to bohatě odměněn!“
„V čem by přesně spočívala moje odměna?“ zeptal se tiše ten muž.
Dracula se k němu naklonil a zašeptal: „Dostaneš ode mě tolik dětí, kolik jen budeš chtít!“
Knězi v očích zajiskřilo a ohlédl se na své bratry, kteří vehementně vrtěli hlavou. „To on,“ zamumlal a ukázal na může uprostřed.
„Výborně a teď tvá odměna!“
„Kdy a kde je dostanu?“
„Právě teď a tady!“ A než mohl ten muž cokoliv udělat, Dracula k němu přiskočil, chytil pod krkem a zlomil mu vaz.
„Nenávidím ty, co touží po dětech! Tak a teď ty?“ ukázal na kněze uprostřed.
„Já se tě nebojím, pane Temnot!“
„Třeba začneš,“ zamumlal Dracula a do kostela vstoupili Radej s Ryanem.

komentáře 2

  • Maiki 9.8.2007na12.09

    Páni je to moc pěkná povídka,která se hezky čte.Vůbec jsem se u toho nenudila ;-))

  • Magiere 9.8.2007na12.22

    Jsem ráda, že se povídka líbí. Ještě mám třetí část a pak musím napsat autorovi, jestli už nemá pokračování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít